V originále
Dne 15. 8. 2026 komentoval Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Univerzity, současnou situaci v Afghánistánu k pětiletému výročí pádu Kábulu a návratu Tálibánu k moci dne 15. 8. 2021. Komentáře převzaté médii si můžete přečíst zde, zde a nebo zde. Kontext Tálibánu se podařilo svou moc z velké části stabilizovat a zemi nyní spravuje pod názvem Islámský emirát Afghánistán. Kontroluje téměř celé území a intenzita bojů je výrazně nižší než před rokem 2021. Ozbrojený odpor přetrvává zejména v Tádžiky obývaném Pandžšíru a dalších severovýchodních provinciích. V červenci 2026 pak například Afghánská fronta svobody (AFF) (afghánská vojenská organizace složená převážně z bývalých příslušníků afghánských národních bezpečnostních sil) zaútočila na pozice Tálibánu v provincii Badachšán a podle vlastních tvrzení dočasně obsadila několik stanovišť v okrese Zebak. Opozice nekontroluje souvislé území a její útoky zůstávají převážně lokalizované. Bez stabilní zahraniční finanční a vojenské podpory proto v současnosti nepředstavuje bezprostřední ohrožení vlády Tálibánu. Afghánistán se současně proměnil v uzavřený autoritářský režim, který systematicky vytlačil ženy z veřejného života, pracovního trhu a ze středního a vysokoškolského vzdělávání. Režim zůstává zranitelný především ekonomicky. Země je chudá, závislá na zahraniční pomoci a nedokáže vytvářet dostatek pracovních míst. Více než 3,7 milionu dětí čelí akutní podvýživě a výrazně oslabeno je také zdravotnictví. Humanitární krizi dále prohlubují masové návraty Afghánců nuceně odcházejících z Pákistánu a Íránu, z nichž mnozí nemají bydlení ani zdroj obživy. Bezpečnostní hrozbou nadále zůstává Islámský stát Chorásán (známý jako ISIS-K), a potenciálním problémem jsou také vnitřní rozpory uvnitř Tálibánu. Bezprostřední pád režimu ale dnes, dle mého názoru, není pravděpodobný. Z hlediska hlavního politického cíle, tedy vybudování stabilního státu, který by se dokázal bez zahraniční vojenské podpory ubránit Tálibánu, skončila západní mise neúspěchem. Rychlost kolapsu afghánských institucí ukázala, že byly příliš závislé na zahraniční pomoci a trpěly korupcí i nedostatkem domácí legitimity. Pád Kábulu má zároveň širší význam pro současnou americkou politiku na Blízkém východě. Ukázal rizika spojená s ukončováním dlouhodobých vojenských misí a s předáváním odpovědnosti místním partnerům, kteří jsou na americké podpoře existenčně závislí. Tato zkušenost je relevantní také v souvislosti se stažením amerických jednotek ze Sýrie v první polovině roku 2026 a plánovaným ukončením jejich mise v Iráku do konce září 2026. Afghánistán v tomto ohledu představuje varování, že samotné stažení nemusí přinést stabilitu a může vytvořit bezpečnostní vakuum, pokud místní instituce nedokážou převzít kontrolu. Neznamená to však, že dvacetileté působení Západu nepřineslo žádné trvalejší výsledky. Výrazně se rozšířil přístup ke vzdělávání a zdravotní péči, zlepšila se infrastruktura a vznikla svobodnější média i vzdělanější městská generace. Část těchto změn v afghánské společnosti přetrvává, přestože Tálibán mnohé z nich, především práva žen a jejich přístup ke střednímu a vysokoškolskému vzdělávání, systematicky likviduje.
Anglicky
On 15 August 2026, Filip Sommer, Director of the Prague Center for Middle East Relations (PCMR) at CEVRO University, commented on the current situation in Afghanistan on the fifth anniversary of the fall of Kabul and the Taliban’s return to power on 15 August 2021. His comments, which were published by several media outlets, are available here, here, and here. Context The Taliban has largely succeeded in consolidating its rule and now governs the country under the name of the Islamic Emirate of Afghanistan. It controls almost the entire country, while the intensity of armed conflict remains considerably lower than before 2021. Armed resistance nevertheless persists, particularly in the predominantly Tajik-populated Panjshir Valley and other northeastern provinces. In July 2026, for example, the Afghanistan Freedom Front (AFF), an Afghan military organization composed primarily of former members of the Afghan National Security Forces, attacked Taliban positions in Badakhshan Province. According to its own claims, it temporarily captured several outposts in Zebak District. However, the opposition does not control any contiguous territory, and its operations remain predominantly localized. Without sustained foreign financial and military support, it does not currently pose an immediate threat to Taliban rule. At the same time, Afghanistan has become a closed authoritarian regime that has systematically excluded women from public life, the labour market, and secondary and higher education. The regime remains vulnerable primarily in economic terms. Afghanistan is impoverished, dependent on foreign assistance, and unable to generate sufficient employment opportunities. More than 3.7 million children face acute malnutrition, while the country’s healthcare system has also been severely weakened. The humanitarian crisis has been further exacerbated by the mass return of Afghans forced to leave Pakistan and Iran, many of whom lack housing and any reliable source of income or livelihood. The Islamic State Khorasan Province, commonly known as ISIS-K, remains a significant security threat, while internal divisions within the Taliban may also become a source of instability. Nevertheless, in my view, the regime is currently unlikely to collapse. Judged against its principal political objective, building a stable state capable of defending itself against the Taliban without foreign military support, the Western mission ended in failure. The speed with which Afghan institutions collapsed demonstrated their excessive dependence on foreign assistance, as well as the extent to which they were weakened by corruption and a lack of domestic legitimacy. The fall of Kabul also carries broader implications for current US policy in the Middle East. It demonstrated the risks associated with ending long-term military missions and transferring responsibility to local partners whose survival depends on American support. This experience is also relevant in the context of the withdrawal of US forces from Syria in the first half of 2026 and the planned conclusion of their mission in Iraq by the end of September 2026. In this respect, Afghanistan serves as a warning that withdrawal alone does not necessarily produce stability and may instead create a security vacuum if local institutions are unable to assume effective control. This does not mean, however, that the twenty-year Western presence produced no lasting results. Access to education and healthcare expanded considerably, infrastructure improved, and free media and a better-educated urban generation emerged. Some of these changes continue to shape Afghan society, even though the Taliban is systematically dismantling many of them, most notably women’s rights and their access to secondary and higher education.