In the original language
Dne 8. 9. 2026 komentoval Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Univerzity, proměnu světového bezpečnostního prostředí jako bezprostředního důsledku útoků dne 11. září 2001, které provedla teroristická skupina al-Káida na řadu cílů USA, včetně věží Světového obchodního centra a amerického ministerstva obrany. Celý komentář si můžete přečíst zde. Kontext Útoky z 11. září zásadně změnily způsob, jakým západní státy chápaly bezpečnost. Do té doby byla hlavní pozornost věnována především hrozbám ze strany jiných států. Po roce 2001 se však do centra bezpečnostní politiky dostali nestátní aktéři, teroristické sítě a riziko, že relativně malá organizace může provést útok se strategickými důsledky. Symbolickým vyjádřením této změny bylo vůbec první aktivování článku 5 Severoatlantické smlouvy. Následovala rozsáhlá přestavba zpravodajských a bezpečnostních institucí, mnohem intenzivnější mezinárodní výměna informací, kontrola financování terorismu, zpřísnění letecké dopravy i rozšíření možností sledování obyvatelstva. Tyto nástroje výrazně ztížily přípravu komplexních útoků podobných 11. září. Současně ale otevřely dlouhodobou debatu o hranici mezi bezpečností, ochranou soukromí a občanskými svobodami. Velmi důležitým dědictvím je také rozšíření používání vojenské síly proti nestátním aktérům mimo tradiční bojiště, prostřednictvím speciálních jednotek (například Delta Force, nebo SEALs), bezpilotních letounů nebo cílených úderů. Válka proti terorismu zároveň přispěla k normalizaci preventivních vojenských zásahů a mimořádných bezpečnostních opatření. Důsledky 11. září proto nejsou pouze bezpečnostní. Patří mezi ně rovněž obrovské finanční náklady, dlouhodobá militarizace zahraniční politiky, nucené vysídlení milionů lidí a určitá únava západních společností z rozsáhlých zahraničních intervencí. Ta dnes ovlivňuje i ochotu Spojených států a jejich spojenců angažovat se v dalších konfliktech (zejména na Blízkém východě) jako je například současná válka mezi USA-Izraelem a Íránem. Dopad byl zásadní. Spojené státy v souvislosti s bojem proti terorismu výrazně rozšířily své vojenské a bezpečnostní angažmá na Blízkém a Středním východě, zejména v Afghánistánu. Nešlo o začátek americké přítomnosti v regionu, ale o zásadní změnu jejího rozsahu, podoby a deklarovaných cílů. Afghánistán a Irák je přitom nutné důsledně rozlišovat, protože důvody obou intervencí nebyly stejné. Intervence v Afghánistánu byla přímou reakcí na 11. září: režim Tálibánu poskytoval útočiště al-Káidě, která útoky připravila. Původně relativně omezený cíl rozbít al-Káidu a odstranit režim, který ji chránil, se však postupně proměnil v rozsáhlý projekt budování nového afghánského státu. Návrat Tálibánu k moci v roce 2021 ukázal, že vojenská převaha ani obrovské finanční prostředky samy o sobě nezaručují vznik legitimních a životaschopných institucí a fungujícího státu.
In English
On 8 September 2026, Filip Sommer, Director of the Prague Center for Middle East Relations (PCMR) at CEVRO University, commented on how the terrorist attacks of 11 September 2001 transformed the global security environment. The attacks were carried out by al-Qaeda against targets in the United States, including the World Trade Center towers and the US Department of Defense. You can read the full commentary here. Context The 9/11 attacks fundamentally changed the way Western states understood security. Until then, attention had focused primarily on threats posed by other states. After 2001, however, non-state actors, terrorist networks, and the risk that a relatively small organization could carry out an attack with strategic consequences moved to the center of security policy. The first-ever invocation of Article 5 of the North Atlantic Treaty symbolized this shift. This was followed by an extensive restructuring of intelligence and security institutions, significantly more intensive international information sharing, closer monitoring of terrorist financing, tighter aviation security, and expanded surveillance powers. These measures made it substantially more difficult to prepare complex attacks comparable to those of 9/11. At the same time, however, they opened a lasting debate about where to draw the line between security, privacy, and civil liberties. Another important legacy has been the expanded use of military force against non-state actors beyond traditional battlefields, including through special operations forces such as Delta Force and the Navy SEALs, unmanned aerial vehicles, and targeted strikes. The War on Terror also contributed to the normalization of preventive military interventions and extraordinary security measures. The consequences of 9/11 have therefore not been limited to the security sphere. They also include enormous financial costs, the long-term militarization of foreign policy, the forced displacement of millions of people, and a degree of fatigue within Western societies over large-scale foreign interventions. This fatigue now also affects the willingness of the United States and its allies to become involved in further conflicts, particularly in the Middle East, including the current war involving the United States, Israel, and Iran. The impact was profound. In connection with the fight against terrorism, the United States substantially expanded its military and security engagement in the Middle East and the wider region, particularly in Afghanistan. This did not mark the beginning of the American presence in the region, but it fundamentally changed its scale, character, and declared objectives. Afghanistan and Iraq must nevertheless be clearly distinguished, because the two interventions were undertaken for different reasons. The intervention in Afghanistan was a direct response to 9/11: the Taliban regime had provided sanctuary to al-Qaeda, which planned the attacks. The initially relatively limited objective of dismantling al-Qaeda and removing the regime that protected it gradually developed into an extensive state-building project. The Taliban’s return to power in 2021 demonstrated that military superiority and enormous financial resources do not, in themselves, guarantee the emergence of legitimate and viable institutions or a functioning state.