Článek se zabývá retroaktivní aplikací nových technických požadavků ve stavebním právu, se zvláštním zaměřením na minimální standardy pro veřejná prostranství a jejich dopad na existující zástavbu a rekonstrukční projekty. Analyzuje rozlišení mezi pravou a nepravou retroaktivitou, ochranu nabytých práv a meze použití nové právní úpravy na již existující situace. Text se dále věnuje výkladu pojmu „nově vymezované veřejné prostranství“ a zdůrazňuje význam výjimek při vyvažování právních požadavků a praktických omezení, zejména v historicky utvářených územích.