Filip Sommer, Ph.D.
Filip.Sommer@cevro.cz
05 | 11 | 2025
Mezinárodní systémy a režimy
Opakování – co je to anarchické prostředí MV?
Opakování – co je to anarchické prostředí MV?
• Když v mezinárodních vztazích řekneme, že je mezinárodní prostředí anarchické, znamená to ne to, že v něm panuje
chaos, ale že neexistuje žádná nadřazená autorita (např. „světová vláda“), která by měla legitimní monopol na moc a
vymáhání pravidel mezi státy.
• Anarchie v tomto kontextu znamená absence centrálního vládce.
• Každý stát je suverénní – tedy sám rozhoduje o své politice, bezpečnosti a zájmech.
• Mezinárodní systém je horizontální, ne hierarchický: všechny státy jsou si formálně rovny (i když reálně mají různé
možnosti).
• To vede k tomu, že bezpečnost a přežití státu závisí hlavně na něm samotném, ne na žádné vyšší ochraně.
• Realisté říkají, že anarchie vede k soupeření a mocenské rovnováze (self-help system – systém svépomoci).
• Liberálové uznávají anarchii, ale tvrdí, že ji lze zmírnit institucemi, právem a spoluprací.
• Konstruktivisté dodávají, že anarchie je „to, co z ní státy udělají“ – záleží na tom, jaké sdílené normy a vztahy mezi sebou
státy vytvoří.
Klíčová otázka a pojmy
• Jak lze udržet řád, spolupráci a stabilitu ve světě bez centrální autority?
• Mezinárodní systém - Uspořádání vztahů mezi státy v určitém historickém období.
• Struktura systému - Způsob rozložení moci – např. bipolární, multipolární, unipolární.
• Anarchie - Absence centrální autority nad státy.
• Režim - Soubor norem, pravidel a institucí, které regulují chování aktérů v určité oblasti (např.
obchod, klima, jaderné zbraně).
• Instituce - Formální či neformální organizace, které tyto režimy ztělesňují (např. OSN, WTO,
NATO).
Historická reflexe mezinárodních vztahů:
• Myšlení o mezinárodních vztazích má dlouhou intelektuální tradici, sahající od antiky po moderní dobu. Reflexe
mezinárodního uspořádání vycházela z pohledů na moc, etiku, řád a legitimitu války. Postupem času se vyvíjely teoretické
koncepce, které ovlivnily vznik mezinárodních systémů, jež formovaly vztahy mezi státy.
1. Antické myšlení o mezinárodních vztazích
• Řecko:
o Městské státy (polis) – vztahy byly často konfliktní (války, dočasné aliance).
o Thúkydidés – Dějiny peloponéské války → důraz na moc, zájem, anarchii (předchůdce realismu).
• Řím:
o Vznik práva národů (ius gentium) – raná forma mezinárodního práva.
o Vztahy mezi Římem a provinciemi – princip civilizace vs. barbarství (zde mě napadá paralela s orientalismem)
2. Středověké myšlení
• Dominance křesťanského univerzalismu – Evropa jako Respublica Christiana pod duchovním vedením papeže.
• Vztahy mezi panovníky a církevní mocí, ale také rané diplomatické styky (např. v rámci Svaté říše římské).
• Tomáš Akvinský – formulace teorie spravedlivé války (viz níže).
3. Novověké myšlení a zrod moderních mezinárodních vztahů
• Niccolò Machiavelli (Vladař) – zájem a moc nad morálkou, základ politického realismu.
• Jean Bodin – koncept suverenity státu.
• Hugo Grotius – O právu války a míru (1625) – základy mezinárodního práva: státy jako právní subjekty,
válka jen za určitých podmínek.
• 1648 – Vestfálský mír → vznik moderního systému suverénních států, sekularizace vztahů, princip
nevměšování.
4. Historické systémy mezinárodních vztahů
Vestfálský systém (1648–1815) Suverénní státy, rovnováha sil, začátek státní diplomacie.
Vídeňský systém (1815–1914) Konzervativní mocenský řád (Svatá aliance), snaha o zachování status quo.
Versailleský systém (1919–1939) Vítězové 1. SV diktují pořádek, pokus o kolektivní bezpečnost (Společnost národů).
Studenoválečný bipolární systém (1945–1989) USA vs. SSSR, rovnováha strachu, ideologický konflikt.
Post-bipolární řád (po 1991) Multipolarita, globální výzvy, oslabení pevného řádu, návrat soupeření.
Teorie spravedlivé války (Just War Theory)
• Křesťanská filozofie války, která se snaží eticky ospravedlnit použití síly v mezinárodních vztazích. Původ ve
spisech Augustina a Tomáše Akvinského, aktualizována v moderním právu (např. OSN, Ženevské konvence).
• Zásady spravedlivé války:
1. Spravedlivá příčina (iusta causa) – obrana proti agresi, ochrana nevinných.
2. Legitimní autorita – válku může vyhlásit pouze legitimní vláda.
3. Správný úmysl – cílem musí být mír, nikoli pomsta či zisk.
4. Poslední možnost – válka až po vyčerpání mírových prostředků.
5. Proporcionalita – užití síly musí odpovídat cíli.
6. Rozlišování (discriminace) – nutnost chránit civilisty, zákaz bezúčelného ničení.
Typologie mezinárodních systémů (historicky)
Typ systému Období Charakteristika Příklad
Multipolární 17.–19. stol. Rovnováha moci mezi více státy Evropa po Vestfálském míru
Bipolární 1945–1991 Dva mocenské bloky Studená válka: USA × SSSR
Unipolární 1991–cca 2010 Dominance jedné supervelmoci USA po pádu SSSR
Post-unipolární /
multiplexní
Současnost Více regionálních center moci USA, Čína, EU, Indie, Rusko
Vestfálský systém mezinárodních vztahů po roce 1648
• Vestfálský systém označuje nový řád mezinárodních vztahů, který vznikl po uzavření Vestfálského míru v roce
1648, jenž ukončil třicetiletou válku v Evropě. Tento systém vytvořil základy moderního státního systému a
mezinárodního práva, jak jej známe dnes.
1. Historický kontext a vznik systému
• Vestfálský mír (Mnichov, Münster, Osnabrück, 1648) ukončil třicetiletou válku (1618–1648) a
osmdesátiletou válku mezi Španělskem a Nizozemím.
• Války byly náboženské, dynastické i mocenské, zejména mezi katolíky a protestanty v rámci Svaté říše
římské.
• Jednání se zúčastnilo přes 100 stran – panovníci, říšská knížata, církevní představitelé, města i mezinárodní
mocnosti (Francie, Švédsko, Španělsko aj.).
2. Klíčové principy Vestfálského systému
• Suverenita států: Každý stát je považován za suverénní jednotku s právem rozhodovat o svých vnitřních
záležitostech bez zásahu zvenčí. Zrod moderního pojetí státu.
• Teritoriální integrita: Nedotknutelnost státních hranic. Překreslení mapy Evropy – zejména posílení Francie,
Švédska a uznání Nizozemska a Švýcarska jako nezávislých.
• Náboženská tolerance: Potvrzení a rozšíření zásady „cuius regio, eius religio“ z Augsburského míru (1555).
Vládce si volí náboženství státu, poddaní mají částečnou svobodu vyznání.
• Právní rovnost států: Všichni aktéři mezinárodního systému mají formálně stejná práva, bez ohledu na
jejich velikost nebo sílu.
3. Důsledky a význam systému
• Zavedení multipolárního systému: Žádná jediná mocnost neměla absolutní hegemonii. Rovnováha sil jako
klíčový princip mezinárodní stability.
• Začátek diplomatické profesionalizace: Rozvoj stálých diplomatických misí, kodifikace zásad diplomatického
styku.
• Sekularizace mezinárodních vztahů: Odklon od dominance náboženství ve prospěch sekulárního
(mocensko-politického) rozhodování.
• Systém kolektivní bezpečnosti: Prvky rané formy mezinárodní spolupráce – závazky k vzájemnému
respektování míru a uspořádání.
4. Vestfálský systém v dlouhodobé perspektivě
• Zůstal dominantní až do 20. století, kdy byl postupně zpochybněn (např. vznikem Společnosti národů, OSN).
• Kritici (zejména z postkoloniální perspektivy) upozorňují, že model reflektoval hlavně evropské mocnosti, ne
globální realitu.
• Dodnes je však vnímán jako základ mezinárodního systému založeného na státní suverenitě a právní
rovnosti.
Osoby klíčové pro vyjednávání a tvorbu systému:
Jméno Role / Přínos
Kardinál Jules Mazarin (Francie) Nástupce Richelieua, francouzský státník a diplomat. Zajistil posílení francouzského vlivu a územní zisky (Alsasko).
Axel Oxenstierna (Švédsko) Kancléř švédské koruny, vedl švédskou delegaci. Prosadil zájmy Švédska v Německu (např. území u Baltského moře).
Ferdinand III. (Habsburk, císař Svaté říše římské) Císař, který musel akceptovat ztrátu centrální moci nad říšskými knížaty a pokles významu katolické dominance.
Jan de Witt / zástupci Nizozemska Vedli jednání o mezinárodním uznání nezávislosti Nizozemska na Španělsku.
Delegace říšských knížat Desítky zástupců jednotlivých knížectví, měst a církevních institucí hájily decentralizované uspořádání říše.
Jméno Význam
Kardinál Richelieu († 1642)
Francouzský kardinál a státník, který položil základy francouzské politiky proti Habsburkům– Mazarin navázal na jeho
politiku.
Gustav II. Adolf († 1632)
Švédský král, který vstoupil do třicetileté války jako obránce protestantismu. Jeho vojenské tažení zajistilo Švédsku
silnou vyjednávací pozici.
Shrnutí:
• Zatímco Vestfálský mír byl výsledkem kolektivních vyjednávání, nejvýznamnějšími figurami byli státníci a
diplomaté Francie (Mazarin), Švédska (Oxenstierna) a císař Ferdinand III. Jejich kompromisy a strategické
cíle formovaly zásadní principy nového systému – suverenitu, rovnováhu moci a sekularizaci mezinárodních
vztahů.
Napoleonské války, Vídeňský kongres a Svatá aliance
• Napoleonské války (1799–1815) představují zlomové období ve vývoji mezinárodních vztahů. V jejich
důsledku došlo k přetvoření evropské mocenské rovnováhy, formování moderní diplomacie a vzniku nové
formy konzervativního pořádku prostřednictvím Vídeňského kongresu a Svaté aliance.
1. Napoleonské války a jejich dopad na mezinárodní systém
• Napoleon Bonaparte (1769–1821) usiloval o hegemonii Francie v Evropě, rozvrátil tradiční rovnováhu sil a
exportoval revoluční principy (právo, rovnost, sekularismus).
• Války se dotkly většiny evropských mocností a vedly k rozpadu několika států (např. Svaté říše římské 1806).
• Mocnosti jako Rusko, Prusko, Rakousko a Velká Británie vytvořily protifrancouzské koalice.
• Změnila se diplomacie – přechod od dvorské ke strategické, rychlé přesuny vojsk i přímý vliv ideologie.
2. Vídeňský kongres (1814–1815)
• Cílem bylo obnovit evropský pořádek po porážce Napoleona a zabránit opakování revoluční destabilizace.
• Jednání probíhala ve Vídni pod vedením knížete Klemense von Metternicha (Rakousko), za účasti všech
hlavních mocností.
Princip Význam pro mezinárodní vztahy
Legitimizmus Obnovení „legitimních“ monarchií (např. Bourboni ve Francii)
Rovnováha sil Udržení stability skrze balancování mocností, žádný hegemon
Restaurace Návrat k přednapoleonskému uspořádání, snaha o konzervaci starého režimu
Kolektivní bezpečnost Základy multilaterální spolupráce mezi mocnostmi
3. Svatá aliance (1815)
• Iniciativa cara Alexandra I., ke které se připojily Prusko, Rakousko a Rusko.
• Formálně šlo o náboženskou dohodu mezi křesťanskými panovníky, ale reálně byla prostředkem
potlačování revolucí a liberalismu.
• Cíl: zachovat monarchický a náboženský řád, potlačit jakékoli revoluční hnutí.
Význam:
• Zrod konzervativní internacionály – mocnosti spolupracují proti společnému „nepříteli“ (revoluci,
nacionalismu).
• První pokus o ideologicky založenou mezinárodní alianci.
• Později Svatá aliance zasahovala např. proti revolucím ve Španělsku nebo Itálii.
4. Závěr – mezinárodněpolitický význam
• Vídeňský systém (1815–1848) obnovil stabilitu a zajistil mír mezi velmocemi na 100 let (až do 1. světové
války s výjimkou Krymské války a války v r. 1870).
• Položil základ moderní multilateralismu – pravidelná setkání mocností, diplomatické konference.
• Kritizován pro potlačování svobod a práv národů, ale z hlediska mezinárodních vztahů šlo o efektivní systém
kolektivní správy Evropy.
Boj evropských mocností o rozdělení světa. Utváření aliancí a konflikty v
předvečer první světové války
• Období druhé poloviny 19. století a počátku 20. století se vyznačuje výrazným posilováním imperialismu, závody o
kolonie a formováním pevně semknutých vojensko-politických aliancí, které postupně rozdělily Evropu do soupeřících
bloků. Tato mocenská rivalita, poháněná ekonomickými, strategickými a nacionalistickými motivy, vytvořila podmínky pro
vypuknutí první světové války.
1. Imperialismus a koloniální expanze
• Nový imperialismus (cca 1870–1914): soupeření o Afriku, Asii a Tichomoří. Klíčové byly suroviny, odbytiště a prestiž.
• Hlavní aktéři:
o Velká Británie – „Impérium, nad nímž slunce nezapadá“ (Indie, Egypt, Jižní Afrika)
o Francie – rozšíření v severní a západní Africe, Indočína
o Německo – pozdější nástupce, snažilo se dohnat ztrátu (Namibie, Kamerun, Tanganika)
o Itálie, Belgie, Nizozemsko – menší, ale významné koloniální državy
• Berlínská konference (1884–85): pokus o regulaci rozdělení Afriky, ale fakticky vedla k zesílení závodů o kolonie.
• Kolonialismus posiloval mocenské napětí mezi státy, zejména mezi Německem a Velkou Británií.
Utváření aliancí a militarizace Evropy
• Německo se snažilo izolovat Francii, ta reagovala sblížením s Ruskem (1894) a později s Británií (Dohoda
srdečná – Entente cordiale).
• Velká Británie opustila splendid isolation a navázala aliance kvůli rostoucí německé námořní síle a agresivní
politice císaře Viléma II.
• Závody ve zbrojení – zejména námořní mezi Německem a Británií, vedly k nebývalé militarizaci evropských
států.
Aliance Rok vzniku Členové Cíl
Trojspolek 1882 Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie Obrana proti Francii a Rusku
Dohoda (Entente) 1904–1907 Francie, Rusko, Velká Británie Vyvážení německého vlivu
3. Krizová ohniska před rokem 1914
• Marocké krize (1905, 1911) – konfrontace Francie a Německa kvůli vlivu v Maroku, posílily soudržnost
Dohody.
• Balkánské války (1912–1913) – oslabení Osmanské říše, vzestup nacionalismu a napětí mezi Srbskem a
Rakousko-Uherskem.
• Bosenská krize (1908) – anexe Bosny Rakousko-Uherskem rozhořčila Srbsko i Rusko.
• Vznikaly tzv. spojené strategické plány (např. Schlieffenův plán), což zvyšovalo pravděpodobnost eskalace
případného konfliktu.
4. Závěr – cesta k válce
• Evropské mocnosti byly propojeny rigidními aliancemi, které se místo zadržování konfliktů staly
mechanismy jeho šíření.
• Ekonomická rivalita, koloniální spory, militarismus, nacionalismus a nevyřešené konflikty vedly k výbušnému
prostředí.
• Sarajevský atentát (1914) byl jen spouštěčem – Evropa již stála na pokraji války v důsledku mocenského
soupeření a selhání diplomacie.
Versailleský systém a Společnost národů
• Versailleský mírový systém vytvořený po první světové válce (1919–1920) měl přinést stabilitu, zabránit dalším válkám a
nahradit tradiční mocenskou rovnováhu novým systémem kolektivní bezpečnosti.
• Navzdory ambicím byl tento pořádek brzy destabilizován – zejména nespokojeností poražených mocností, slabostí nové
mezinárodní organizace a rozporem mezi ideály a realitou.
1. Klíčové rysy Versailleského systému (1919–1920)
• Mírové smlouvy s poraženými státy:
o Versailleská smlouva s Německem (1919)
o St. Germain s Rakouskem, Trianon s Maďarskem, Sèvres a Lausanne s Tureckem
• Zásada sebeurčení národů (inspirace Wilsonem), ale aplikovaná selektivně – nové státy v Evropě, ale koloniální říše
zůstaly.
• Trest pro Německo:
o Ztráta území (Alsasko-Lotrinsko, kolonie, část Pruska)
o Reparace, omezení armády, článek 231 – přiznání viny za válku
• Vznik Společnosti národů – nová mezinárodní organizace pro udržení míru.
Společnost národů
• Založena po 1. SV na základě výsledků pařížské mírové smlouvy
• Založena 1919
• Poválečná demilitarizace
• Udržení světového míru
• Prevence před dalšími válečnými konflikty
• Úspěchy:
• Urovnání některých menších konfliktů (např. mezi Finskem a Švédskem o Alandy, řecko-bulharský spor).
• Humanitární a zdravotní agenda – pomoc uprchlíkům, boj proti nemocem.
• Neúspěchy a limity:
• Absence klíčových mocností (USA nikdy nevstoupily, Německo a SSSR později vystoupily).
• Chybějící nástroje vynucení – neměla vlastní armádu.
• Selhání při agresi Japonska v Mandžusku (1931), Itálie v Etiopii (1935), Německa v 30. letech.
• Místo prevence války se stala pasivním pozorovatelem rostoucího napětí.
Orgán Funkce
Valné shromáždění Fórum pro všechny členské státy
Rada Výkonný orgán (stálí a nestálí členové)
Sekretariát Administrativa organizace
Mezinárodní
soudní dvůr
Řešení právních sporů mezi státy
• 2. Příčiny krize Versailleského systému
• Nespokojenost poražených států:
o Německo vnímalo Versailles jako „diktát“ → růst revizionismu a nacionalismu.
o Maďarsko a Bulharsko ztratily velká území.
• Selektivní aplikace principů:
o Sebeurčení nebylo umožněno Němcům v Rakousku nebo Sudetech, ale bylo použito vůči poraženým.
• Neúčast USA v systému (Senát neschválil vstup do Společnosti národů – republikáni 2 x veto).
• Ekonomická nestabilita: Velká hospodářská krize (1929) → sociální a politické napětí, radikalizace.
• Neschopnost reagovat na revizionismus (Německo, Itálie, Japonsko).
o Revizionismus (v kontextu mezinárodních vztahů a dějin 20. století) označuje snahu změnit nebo zvrátit stávající
mezinárodní pořádek, zejména výsledky války a mírové smlouvy. Po první světové válce se tento pojem nejčastěji
vztahoval k odporu vůči Versailleskému systému, který vzešel z mírových smluv vítězných mocností.
o Německa:
o odmítání Versailleské smlouvy (1919), která mu přisuzovala vinu za válku, reparace, ztrátu území (Alsasko, Porýní,
kolonie), odzbrojení.
o Revizionistické síly (včetně nacistů) požadovaly zrušení těchto omezení a obnovení velmocenského postavení.
o Maďarska:
o odmítání Trianonské smlouvy, která vedla ke ztrátě více než 2/3 území Uherska (např. Slovensko, Sedmihradsko,
Vojvodina).
o Itálie:
o tzv. "zklamané vítězství" – snaha rozšířit území na základě válečných slibů (Jižní Tyrolsko, Dalmácie, Korfu).
4. Závěr – historický význam
• Versailleský systém byl pokusem nahradit rovnováhu sil kolektivní bezpečností, ale nezajistil spravedlivý a udržitelný mír.
Nespokojenost poražených a slabost Společnosti národů vedly k jeho kolapsu a cestě ke 2. světové válce. Přesto položil
základy budoucích snah – zejména v podobě OSN, která v mnohém navázala na Společnost národů, ale s poučením z jejích
slabin.
Multipolární systém
• Období: přibližně 17.–19. století
Příklad: Evropa po Vestfálském míru (1648) až do první světové války
• Charakteristika:
• Moc byla rozložena mezi více velmocí, žádná neměla převahu.
• Typické pro tzv. rovnováhu moci (balance of power) – státy uzavíraly spojenectví, aby zabránily tomu, že by některý stát
příliš posílil.
• Diplomacie a aliance byly dynamické a proměnlivé – spojenci se často měnili podle momentálních zájmů.
• Systém měl vysokou stabilitu, ale i riziko válek, protože rovnováha se snadno narušovala.
• Příkladové státy: Velká Británie, Francie, Rakousko, Prusko, Rusko, později Itálie.
• Důsledek: Dlouhodobá rovnováha, ale nakonec kolaps s vypuknutím první světové války (1914).
Studená válka
• Studená válka (cca 1947–1991) označuje globální ideologický a geopolitický konflikt mezi Spojenými státy a jejich spojenci
(tzv. Západní blok) a Sovětským svazem s východními satelity (tzv. Východní blok). Konflikt se vyznačoval absencí přímého
vojenského střetu mezi supervelmocemi, ale dominoval mu závod ve zbrojení, špionáž, propagandistická válka a
zástupné konflikty ve třetím světě.
1. Příčiny studené války
• Ideologický střet: kapitalismus vs. komunismus; demokracie vs. totalitarismus.
• Rozpory po druhé světové válce:
o O poválečném uspořádání Evropy (zejména Německa).
o Odlišný přístup k politickému systému, lidským právům, ekonomice.
• Vznik železné opony (pojem W. Churchill, 1946 ve Fultonu).
• Rozpad válečné aliance mezi SSSR a Západem → Trumanova doktrína (1947) a Marshallův plán.
Zjistěte, kde všude spolu USA a SSSR v rámci Studené války soupeřily. A jak?
2. Přibližná periodizace a klíčové fáze
• I. Období konfrontace (1947–1962)
• Blokové rozdělení světa – vznik NATO (1949), Varšavské smlouvy (1955), rozdělení Německa.
• Závod ve zbrojení (atomová bomba, vodíková bomba).
• Krize v Berlíně (1948–49), Korejská válka (1950–1953).
• Kubánská raketová krize (1962) – vrchol napětí, svět na pokraji jaderné války.
• II. Období détente (uvolnění napětí, 1962–1979)
• Telefonická „horká linka“, dohody SALT I (1972) a SALT II.
• patří mezi nejdůležitější zbrojně-kontrolní dohody studené války mezi USA a SSSR, které měly omezit
jaderné zbrojení a zmírnit napětí v období détente (uvolňování vztahů).
• Helsinský proces (1975) – důraz na lidská práva a spolupráci.
• Pokračování zástupných konfliktů: Vietnam, Blízký východ, Latinská Amerika.
• III. Nová konfrontace (1979–1985)
• Invaze SSSR do Afghánistánu (1979) – návrat napětí.
• Reaganova doktrína, program SDI („hvězdné války“), zvýšení výdajů na obranu.
o SDI – Strategic Defense Initiative (česky: Iniciativa strategické obrany) byl ambiciózní obranný program oznámený
americkým prezidentem Ronaldem Reaganem dne 23. března 1983. Cílem programu bylo vytvořit systém, který by
chránil Spojené státy před jaderným útokem pomocí obranných technologií ve vesmíru i na zemi.
• Bojkoty olympiád (Moskva 1980, Los Angeles 1984).
• IV. Období přestavby a konce (1985–1991)
• Nástup Michaila Gorbačova – reformy perestrojka a glasnosť.
• Snížení napětí s USA (dohody o odzbrojení INF 1987).
• Pád berlínské zdi (1989), rozpad sovětského bloku ve východní Evropě.
• Rozpad SSSR (1991) – oficiální konec studené války.
3. Důsledky a význam pro mezinárodní vztahy
• Bipolární svět byl nahrazen unipolárním řádem pod vedením USA.
• Zánik vojensko-politického soupeření, transformace NATO i OSN.
• Ekonomická a politická transformace východní Evropy, včetně integrace do EU a NATO.
• Konflikty přešly z ideologických na etnické, náboženské a ekonomické (např. Jugoslávie, Blízký východ).
• Zároveň došlo k transformaci konfliktů – od mezistátních po vnitrostátní.
Shrnutí:
• Studená válka určovala podobu mezinárodního systému po celé druhé polovině 20. století. I přes hrozbu
jaderného konfliktu přinesla i stabilitu díky rovnováze sil. Její konec umožnil rozšíření demokracie a
ekonomické globalizace, ale zanechal i mocenské vakuum a nové bezpečnostní výzvy v post-sovětském
prostoru i globálně.
Bipolární systém
• Období: 1945–1991 (studená válka)
Příklad: USA × SSSR
• Charakteristika:
• Svět rozdělen na dva protikladné mocenské bloky – západní (kapitalistický, demokratický) a východní
(komunistický).
• Každý blok měl své spojence, vojenské aliance a ideologii:
• Západ → NATO (1949), Marshallův plán
• Východ → Varšavská smlouva (1955), RVHP
• Rivalita se projevovala nejen vojensky, ale i v ideologii, hospodářství, vesmíru, kultuře.
• Přímý konflikt velmocí nenastal (kvůli jaderné odstrašující rovnováze – Mutual Assured Destruction).
• Systém byl paradoxně stabilní, protože rovnováha mezi USA a SSSR byla jasná.
• Důsledek: Pád Sovětského svazu v roce 1991 ukončil bipolární systém a otevřel cestu k unipolaritě.
SSSR a USA v bipolárním světě
• Po druhé světové válce se mezinárodní systém změnil z multipolárního na bipolární, ovládaný dvěma
supervelmocemi – Spojenými státy americkými (USA) a Sovětským svazem (SSSR). Obě mocnosti se staly
hegemonem svého bloku, vedly odlišnou ideologii a soupeřily v oblasti politiky, vojenské moci, ekonomiky i
vlivu v třetím světě. Konflikt, ač bez přímého střetu, se projevil v tzv. studené válce.
1. Cíle zahraniční politiky USA
• Zadržování komunismu (containment) – hlavní doktrína od Trumanovy doktríny (1947).
• Ochrana liberální demokracie a svobodného trhu.
• Vytváření spojenectví s demokratickými režimy a podpora rozvojových zemí proti levicovým hnutím.
• Ekonomická expanze a globalizace – podpora IMF, GATT, Světové banky.
• Zásahová politika – intervence v Koreji, Vietnamu, Latinské Americe, Blízkém východě.
Název doktríny Rok / prezident Hlavní princip Cíl a význam Příklad aplikace
Trumanova doktrína 1947 – Harry S. Truman
Politika zadržování (containment)
komunismu.
Zabránit šíření sovětského vlivu
mimo území, které už ovládal.
Pomoc Řecku a Turecku,
Marshallův plán, vznik NATO
(1949).
Eisenhowerova doktrína 1957 – Dwight D. Eisenhower
Omezit sovětský vliv na Blízkém
východě.
Poskytnout vojenskou a
ekonomickou pomoc státům
ohroženým komunismem v
regionu.
Nasazení vojsk v Libanonu
(1958).
Kennedyho doktrína 1961 – John F. Kennedy
Aktivní obrana svobody a
demokracie, důraz na rozvoj a
diplomacii.
Posílit postavení USA v Latinské
Americe a třetím světě, boj
proti chudobě jako prevence
komunismu.
Aliance pro pokrok, Kubánská
krize (1962).
Johnsonova doktrína 1965 – Lyndon B. Johnson
Zabránit komunistickým režimům v
Latinské Americe.
Ochrana západní hemisféry
před revolucemi inspirovanými
Kubou.
Intervence v Dominikánské
republice (1965).
Nixonova doktrína 1969 – Richard M. Nixon
Koncept „Vietnamizace“ – spojenci
mají nést větší díl odpovědnosti za
vlastní obranu.
Omezit přímé zapojení USA do
konfliktů, posílit roli
regionálních partnerů.
Postupné stahování z
Vietnamu, posílení Jižní Koreje,
Íránu, Saúdské Arábie.
Carterova doktrína 1980 – Jimmy Carter
Ochrana Perského zálivu jako klíčové
oblasti pro USA.
Jakýkoli pokus ovládnout oblast
považován za útok na americké
zájmy.
Vojenské základny v oblasti,
reakce na sovětskou invazi do
Afghánistánu.
Reaganova doktrína 1981 – Ronald Reagan
Aktivní podpora
protikomunistických hnutí po celém
světě.
Přechod od pasivního
containmentu k „rollbacku“ –
zatlačení komunismu zpět.
Pomoc mudžáhidům v
Afghánistánu, Contras v
Nikaragui, UNITA v Angole.
Bushova doktrína (I) 1989 – George H. W. Bush
Nový světový řád –
multilateralismus, spolupráce po
pádu SSSR.
Podpora OSN, stabilita po konci
studené války, obrana
mezinárodního práva.
Válka v Zálivu (1991), operace
Pouštní bouře.
2. Cíle zahraniční politiky SSSR
• Export komunismu a prosazení marxismu-leninismu jako alternativy k západnímu kapitalismu.
• Zajištění bezpečnostní zóny ve východní Evropě – tzv. „pásmo sovětských satelitů“ (např. NDR, Polsko,
ČSSR).
• Podpora komunistických režimů a hnutí po celém světě (např. Kuba, Angola, Vietnam).
• Vojenská a ideologická rovnováha se Západem – závod ve zbrojení a vesmírné soutěžení.
Klíčové nástroje:
• KGB, Komunistická internacionála (resp. její vliv v různých stranách).
• Sovětské intervence: Maďarsko 1956, ČSSR 1968, Afghánistán 1979.
• Brezněvova doktrína – právo zasáhnout proti státům, které se odchylují od sovětského socialismu.
Vojenské aliance
• USA a Západní blok – NATO
• Severoatlantická aliance (NATO) – vznik 1949, kolektivní obrana proti agresi.
• Klíčoví členové: USA, Velká Británie, Francie, Západní Německo (od 1955), Itálie aj.
• Článek 5 – útok na jednoho člena = útok na všechny.
• Modernizace sil, standardizace výzbroje, společná cvičení.
• SSSR a Východní blok – Varšavská smlouva
• Vznik 1955 jako reakce na vstup Západního Německa do NATO.
• Členové: SSSR, ČSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko.
• Kontrola sovětských zájmů ve střední a východní Evropě, formalizace dominance.
• Využita k intervencím (zejména ČSSR 1968).
4. Shrnutí a důsledky pro mezinárodní vztahy
• Obě supervelmoci vytvořily globální vojensko-politické bloky, které určovaly bezpečnostní dynamiku světa.
• Bipolární rovnováha snižovala pravděpodobnost přímé války (díky doktríně vzájemně zaručeného zničení –
MAD), ale přispívala k lokálním konfliktům a napětí.
• Konec studené války (1989–1991) znamenal rozpad východního bloku, rozpuštění Varšavské smlouvy a
přetvoření NATO do nové role.
Dekolonizace: příčiny, průběh a důsledky
• Dekolonizace označuje proces rozpadu koloniálních říší a získávání nezávislosti bývalými koloniemi, zejména
v Asii a Africe, během druhé poloviny 20. století. Tento proces zásadně změnil mezinárodní systém, vedl k
vytvoření desítek nových států a zvýšil důraz na univerzální práva národů na sebeurčení.
1. Příčiny dekolonizace
• a) Dlouhodobé příčiny
• Národně osvobozenecká hnutí – odpor koloniálních národů proti nadvládě, touha po samosprávě a kulturní
emancipaci.
• Ekonomické vykořisťování – kolonie poskytovaly suroviny a pracovní sílu, ale samy byly rozvojově
zanedbávány.
• b) Bezprostřední faktory po 1945
• Oslabení koloniálních mocností po 2. světové válce (Francie, Británie, Nizozemsko).
• Vznik OSN (1945) a prosazování práva národů na sebeurčení.
• Vliv USA a SSSR – obě supervelmoci oficiálně podporovaly dekolonizaci (i když z různých důvodů).
• Války o nezávislost – ozbrojené boje (např. Alžírsko, Indonésie, Vietnam).
2. Průběh dekolonizace (1945–1975)
a) Asie
• Indie (1947) – klíčový milník, rozdělení na Indii a Pákistán.
• Indonésie (1949) – nezávislost po boji proti Nizozemsku.
• Vietnam, Barma, Srí Lanka, Malajsie – samostatnost během 40.–50. let.
b) Afrika
• Vlna dekolonizace v 50. a 60. letech.
• Ghana (1957) – první subsaharský stát s nezávislostí.
• Francouzská Afrika – rychlý přechod k nezávislosti (1960 – „rok Afriky“).
• Alžírsko (1962) – těžká válka za nezávislost proti Francii.
• Portugalské kolonie – až v 70. letech (Angola, Mosambik, Guinea-Bissau).
c) Blízký východ a Karibik
• Vznik nových států z bývalých britských a francouzských mandátů.
• Decentralizace impérií i v Karibiku a Tichomoří (Jamajka, Fidži aj.).
Jak vznikly/osamostatnily se tyto státy?
• Indie a Pákistán
• Alžírsko
• Sýrie
• Izrael
3. Důsledky dekolonizace
a) Mezinárodní
• Změna mezinárodní struktury – prudký nárůst počtu členů OSN.
• Vznik hnutí nezúčastněných zemí – třetí síla mezi Východem a Západem (Konference v Bandungu 1955,
Beograd 1961).
• Nárůst globální nerovnosti – bývalé kolonie často ekonomicky a infrastrukturně zaostávaly.
b) Regionální a domácí
• Politická nestabilita – mnohé státy trpěly etnickými konflikty, občanskými válkami (např. Kongo, Rwanda).
• Neokolonialismus – pokračující závislost na bývalých metropolích ekonomicky nebo kulturně.
• Migrace a změny demografie – přesuny obyvatel mezi koloniemi a metropolemi.
Shrnutí:
• Dekolonizace byla globální transformací mocenského systému – přechod od koloniálního k postkoloniálnímu
světovému řádu. Přinesla politickou emancipaci, ale i nové výzvy – včetně rozvojového zaostávání, konfliktů
a závislosti na vnějších mocnostech. Její dopady jsou zásadní pro chápání dnešní mezinárodní politiky a
vztahů mezi Severem a Jihem.
Hnutí nezúčastněných a třetí svět
• Po druhé světové válce se mezinárodní systém rozdělil na dva bloky – západní (USA, NATO) a východní (SSSR, Varšavská
smlouva). V tomto bipolárním světě se začaly hlásit o slovo nově vzniklé státy, zejména v Asii, Africe a Latinské Americe,
které odmítaly podřídit se logice studené války.
• Tak vznikl koncept „třetího světa“ a s ním i hnutí nezúčastněných, které chtělo reprezentovat hlas globálního Jihu a
podporovat mír, nezávislost a spravedlivější světový řád.
1. Co znamená „třetí svět“?
• Pojem „třetí svět“ vznikl jako analogie k „prvnímu světu“ (kapitalistický Západ) a „druhému světu“ (komunistický
Východ).
• Zahrnuje zejména nově nezávislé postkoloniální státy v Africe, Asii a Latinské Americe.
• Společné znaky: rozvojové výzvy, ekonomická závislost, politická nestabilita.
• Časem se pojem stal synonymem pro globální Jih a země s nízkým HDP.
2. Vznik a cíle hnutí nezúčastněných
• Vznik:
• Iniciativa vycházela od Jugoslávie (Josip Broz Tito), Indie (Jawaharlal Nehru), Egypta (Gamal Násir),
Indonésie (Sukarno) a Ghaně (Kwame Nkrumah).
• Prvním milníkem byla Konference v Bandungu (1955) – setkání afrických a asijských států, které vyhlásilo
principy spolupráce, míru a neutrality.
• Oficiálně bylo hnutí nezúčastněných založeno roku 1961 v Bělehradě.
• Cíle hnutí:
• Nepřipojit se ke žádnému vojenskému bloku (NATO ani Varšavská smlouva).
• Podporovat mírové soužití, odzbrojení a respekt k suverenitě států.
• Usilovat o spravedlivější mezinárodní ekonomický řád.
• Hájit zájmy rozvojových států na půdě OSN.
3. Vývoj a působení hnutí
• V 60.–70. letech se hnutí rozrostlo – z původních ~25 na více než 100 členských států.
• Vystupovalo jako blok v OSN, požadovalo Nový mezinárodní ekonomický řád (NIEO).
• Ekonomické požadavky: regulace cen surovin, zrušení nerovných obchodních vztahů, transfer technologií.
• Hnutí se snažilo působit neutrálně, ale některé státy de facto inklinovaly k jednomu z bloků (např. Kuba k
SSSR).
4. Kritika a úpadek hnutí
• Ideologická nejednotnost – různé režimy, priority a vztahy k velmocem.
• Ekonomická závislost na Západu nebo SSSR, navzdory proklamované nezávislosti.
• Po skončení studené války (1991) význam hnutí výrazně oslabil, ale formálně existuje dodnes (např.
summity v 21. století).
• Dnešní relevance: spíše symbolická, ale znovu se ozývá v kontextu multipolarity a „globálního Jihu“.
Shrnutí:
• Hnutí nezúčastněných reprezentovalo snahu třetího světa vystoupit jako samostatný aktér na globální scéně,
odmítající podřízenost logice studené války. Usilovalo o mírový, spravedlivý a rovnější mezinárodní řád. I
když se jeho reálný vliv omezil, zůstalo důležitým projevem postkoloniální emancipace a snahy o
mezinárodní solidaritu mezi rozvojovými zeměmi.
Politika uvolnění napětí. Helsinský proces a závěrečný akt
• Politika uvolnění napětí (détente) označuje období ve studené válce, kdy došlo k relativnímu zmírnění napětí mezi
Východem a Západem, zejména mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Trvala přibližně od poloviny 60. let do konce
70. let a zahrnovala smlouvy o odzbrojení, diplomatický dialog a snahu o stabilizaci Evropy. Jedním z klíčových výsledků
tohoto období byl Helsinský proces, jehož vrcholem se stal Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
(KBSE) z roku 1975.
1. Politika uvolnění napětí (détente)
• Kontext a příčiny:
• Strach z jaderné války po karibské krizi (1962) a vysoké náklady zbrojení.
• Snahy o stabilizaci vztahů mezi bloky – USA chtěly kontrolovat zbrojení, SSSR získat mezinárodní uznání poválečných
hranic.
• Nástup nových lídrů: Nixon, Brežněv, Brandt (politika „Ostpolitik“).
• Zároveň pokračovaly zástupné konflikty ve třetím světě, ale v Evropě panovalo relativní uvolnění.
• Hlavní kroky:
• Smlouvy SALT I (1972) a SALT II (1979) – omezení strategických jaderných zbraní.
• Dohody o přímé komunikaci (tzv. „horká linka“), diplomatické návštěvy.
• Německo-německé sbližování, uznání NDR, vstup obou německých států do OSN (1973).
2. Helsinský proces (1973–1975)
• Široký diplomatický proces zahájen z iniciativy východního bloku (zejména SSSR), který usiloval o mezinárodní potvrzení
hranic v Evropě.
• Západní státy naproti tomu prosazovaly důraz na lidská práva a mezinárodní spolupráci.
• Účastnilo se 35 států (včetně USA, SSSR, všech evropských států kromě Albánie, a Kanady).
3. Závěrečný akt KBSE (Helsinky, srpen 1975)
• Tři hlavní „koše“ (oblasti):
1. Bezpečnost v Evropě
o Respektování hranic, nevměšování se do vnitřních záležitostí, mírové řešení sporů.
2. Hospodářská, vědecká, technická a environmentální spolupráce
o Rozvoj ekonomických vztahů, výměna technologií, ochrana životního prostředí.
3. Lidská práva a kontakty mezi lidmi
o Svoboda vyznání, pohybu, tisku, přístup k informacím, důraz na lidskou důstojnost.
Význam:
• SSSR dosáhl uznání hranic v Evropě (např. NDR, pobaltské republiky fakticky).
• Západ získal závazek k dodržování lidských práv, který měl později zásadní vliv na vznik disidentských hnutí ve východní
Evropě (Charta 77, Solidarnost).
• Akt nebyl právně závazný, ale měl morálně-politickou sílu.
4. Důsledky a další vývoj
• Helsinský proces pokračoval v 80. letech → přerodil se v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
(OBSE).
• Na Východě se závazky Helsinek staly nástrojem vnitřního tlaku na režim.
• Politika détente byla přerušena sovětskou invazí do Afghánistánu (1979) a znovu oživena až v období
Gorbačova (po 1985).
Shrnutí:
• Politika uvolnění napětí a Helsinský proces představují důležitý mezník studené války, kdy se soupeřící
bloky snažily o dialog místo konfrontace. Ačkoliv nevedly k úplnému míru, vytvořily platformu pro
diplomatickou spolupráci, ovlivnily vnitřní vývoj v socialistických zemích a přispěly k pádu komunistických
režimů ve východní Evropě.
Cesta ke konci studené války. Rozpad východního bloku:
• Studená válka skončila bez přímého vojenského střetu. Proces jejího ukončení byl kombinací vnitřního
úpadku Východního bloku, reforem v SSSR, diplomatických průlomů a tlaků zespodu. Přelomová byla 2.
polovina 80. let, kdy došlo k hlubokým změnám v Sovětském svazu a celém socialistickém táboře.
Symbolickým vrcholem byl pád Berlínské zdi v roce 1989 a rozpad SSSR v roce 1991.
1. Příčiny konce studené války a rozpadu Východního bloku
• a) Ekonomické vyčerpání a technologické zaostávání
• Centrálně plánované ekonomiky SSSR a satelitů nebyly konkurenceschopné.
• Zbrojní závody (zejména za Reagana) ekonomicky vyčerpávaly Sovětský svaz.
• Nedostatek spotřebního zboží, nízká životní úroveň, stagnace.
• b) Reformní politika v SSSR
• Michail Gorbačov (od 1985) zavedl reformy:
o Perestrojka (přestavba ekonomiky)
o Glasnosť (otevřenost, svoboda tisku)
• Snaha o modernizaci systému bez jeho demontáže, ale reformy urychlily rozklad.
• c) Ideologická krize
• Komunismus ztrácel legitimitu – veřejnost nevěřila ve schopnost systému přinést prosperitu nebo svobodu.
• Oslabení Brežněvovy doktríny – SSSR přestal vojensky zasahovat v satelitních státech.
• d) Vzestup opozice a občanské společnosti
• Solidarita v Polsku, Charta 77 v ČSSR, východoněmecká opozice – v 80. letech zesílil vnitřní odpor.
• Reformní komunisté (např. v Maďarsku) usilovali o přechod k pluralismu.
Průběh a klíčové události rozpadu Východního bloku (1989–1991)
Rok Událost
1989 „Sametové revoluce“ – Polsko, Maďarsko, NDR, Bulharsko, Československo, Rumunsko.
9. 11. 1989 Pád Berlínské zdi – symbolický konec rozdělení Evropy.
1990 Znovusjednocení Německa, první svobodné volby v řadě států.
1991 Rozpad Varšavské smlouvy a rozpuštění SSSR (prosinec 1991).
3. Důsledky pro mezinárodní vztahy
• a) Konec bipolárního světa
• USA zůstaly jedinou supervelmocí – vznik unipolárního řádu.
• Došlo ke globální transformaci bezpečnostního a ekonomického systému.
• b) Transformace postkomunistických států
• Politický přechod k demokracii, ekonomický k tržnímu hospodářství (s problémy: nezaměstnanost, korupce,
nerovnost).
• Vznik nových států: pobaltské republiky, Ukrajina, Kazachstán atd.
• c) Změna bezpečnostních struktur
• Zánik Varšavské smlouvy, transformace NATO – rozšíření o bývalé satelity (včetně ČR 1999).
• Vznik OBSE z Helsinského procesu jako nový rámec spolupráce.
• d) Nové hrozby
• Etnonacionalismus, občanské války (Jugoslávie, Kavkaz).
• Mocenské vakuum v post-sovětském prostoru → konflikty (např. Podněstří, Osetie).
Proměna mezinárodních vztahů v post-bipolárním světě
• S koncem studené války (1989–1991) se zhroutil bipolární řád založený na soupeření USA a SSSR. Následné
období přineslo zásadní proměnu mezinárodních vztahů. Vznikl unipolární svět s dominantní pozicí USA,
došlo k oslabení ideologických konfliktů, globalizaci bezpečnostních hrozeb a transformaci mezinárodních
institucí. Přesto se nová éra vyznačovala nejistotou a postupným návratem mocenských soupeření.
1. Charakteristika post-bipolárního světového řádu
• a) Unipolarita pod vedením USA
• USA zůstaly jedinou supervelmocí – vojensky, ekonomicky i politicky.
• Prosazování liberálního internacionalismu, podpora demokracie, volného obchodu, lidských práv.
• Zásahy bez mandátu OSN (např. Irák 2003) vyvolaly kritiku unilaterálních postupů.
• b) Krize tradiční rovnováhy sil
• Oslabení Ruska a Číny v 90. letech → přechodné vakuum moci.
• Pokusy o budování nového multilaterálního systému – silnější role OSN, OBSE, rozvoj EU a NATO.
Unipolární systém
• Období: 1991–cca 2010
Příklad: Dominance Spojených států po konci studené války
• Charakteristika:
• USA se staly jedinou supervelmocí s globálním dosahem – ekonomickým, vojenským i kulturním.
• Hovoří se o tzv. Pax Americana – období relativního míru a dominance západního modelu.
• Spojené státy určovaly mezinárodní agendu (intervence v Iráku, Afghánistánu, šíření demokracie,
globalizace).
• Instituce jako OSN, NATO, WTO, IMF, Světová banka fungovaly v rámci liberálního řádu, který USA
spoluutvářely.
• Zároveň se objevovala kritika hegemonie (např. válka v Iráku 2003, odpor Ruska a Číny).
• Důsledek: Postupné eroze unipolarity – vzestup Číny, obnovení ruského vlivu, nespokojenost částí globálního
Jihu.
2. Hlavní trendy mezinárodních vztahů po roce 1991
a) Globalizace a propojenost
• Zesílení globálních toků zboží, kapitálu, informací.
• Nárůst role nestátních aktérů (korporace, mezinárodní organizace, NGO).
• Zároveň vzestup globálních problémů: klimatická změna, migrace, pandemie.
b) Regionalizace a vznik nových mocností
• Vzestup Číny, Indie, Brazílie, návrat Ruska – oslabení unipolarity.
• Posilování regionálních struktur – EU, ASEAN, Africká unie, MERCOSUR.
c) Změna bezpečnostní agendy
• Od státního ohrožení k tzv. „novým bezpečnostním hrozbám“:
o Mezinárodní terorismus (9/11)
o Kyberbezpečnost
o Organizovaný zločin, šíření zbraní hromadného ničení
• Intervence v Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu – hledání rovnováhy mezi suverenitou a odpovědností chránit (R2P) –
Responsibility to Protect.
Jak vypadá mezinárodní systém dnes?
3. Postupný přechod k multipolárnímu světu
• USA zůstaly dominantní, ale vznikly výzvy z více směrů:
o Rusko (Gruzie 2008, Ukrajina 2014, 2022)
o Čína (ekonomický vliv, asertivita v Asii)
o Globální Jih – snaha o větší vliv (BRICS, G20)
• Vznik nových os mocenské rovnováhy, sílící mocenské soupeření.
4. Závěr a současný stav
• Post-bipolární období přineslo:
• Naději na mírový řád, ale i nové typy konfliktů a fragmentaci moci.
• Zrodilo komplexní a nepředvídatelné prostředí s více aktéry a novými tématy.
• Z hlediska mezinárodních vztahů tak nelze mluvit o stabilním řádu, ale spíše o přechodu z unipolarity k nejisté
multipolaritě s návratem mocenské politiky.
Post-unipolární (multiplexní) systém
• Období: cca od 2010–současnost
Charakteristika:
• Současný svět je vícevrstvý a decentralizovaný.
• Už neexistuje jediná velmoc – moc se dělí mezi USA, Čínu, EU, Indii, Rusko, regionální bloky (BRICS, ASEAN,
Africká unie).
• Mluví se o „multiplexním světě“ (Acharya 2017) – vedle mocenských struktur fungují i normativní a
ekonomické sítě.
• Dochází k fragmentaci mezinárodního řádu, růstu regionálních aliancí a selektivní spolupráci (např.
klimatické dohody, obchodní bloky, bezpečnostní partnerství AUKUS či SCO).
• Konflikty (Ukrajina, Blízký východ, Jihočínské moře) ukazují, že neexistuje jednotný hegemon, který by zajistil
řád.
• Důsledek:
• Nestabilita, soupeření mocností, ale i větší prostor pro regionální aktéry.
• Státy musí umět balancovat mezi různými centry moci (např. EU mezi USA a Čínou).
Mezinárodní režimy
• Podle Krasnera (1982):
• „Režimy jsou soubory implicitních i explicitních principů, norem, pravidel a rozhodovacích procedur, kolem
nichž se sbíhá očekávání aktérů v dané oblasti.“
Oblast Příklad režimu Hlavní principy
Obchod Světová obchodní organizace (WTO) Liberalizace obchodu, nediskriminace
Bezpečnost NPT – Smlouva o nešíření jaderných zbraní Nešíření, odzbrojení, mírové využití jádra
Životní prostředí Pařížská dohoda Omezování emisí, udržitelný rozvoj
Lidská práva OSN – Všeobecná deklarace lidských práv Univerzalita, nedělitelnost práv
1. Principy (principles)
• Vyjadřují základní hodnoty a přesvědčení, na nichž režim stojí.
• Určují, jak by měl svět fungovat a co je považováno za „správné“.
• Působí jako ideové základy celého režimu.
• Příklad: svobodný obchod, suverenita států, zákaz agrese, nešíření jaderných zbraní.
2. Normy (norms)
• Jsou to sdílené standardy chování – vymezují, co se „má“ dělat a co ne.
• Udávají hranici legitimního chování států.
• Posilují očekávání konzistentního a předvídatelného jednání.
• Příklad: zákaz použití chemických zbraní, povinnost chránit civilisty, dodržování lidských práv.
3. Pravidla (rules)
• Představují konkrétní předpisy a mechanismy, které stanovují, jak se principy a normy aplikují v praxi.
• Určují, co je povoleno, zakázáno nebo doporučeno.
• Jsou často zakotvená ve smlouvách nebo úmluvách.
• Příklad: pravidla WTO o řešení obchodních sporů, procedury při ratifikaci mezinárodních smluv.
• 4. Rozhodovací procedury (decision-making procedures)
• Určují jakým způsobem se přijímají rozhodnutí, mění pravidla a řeší spory.
• Mohou být formální (hlasování, arbitráž) nebo neformální (konsensus, vyjednávání).
• Dávají režimu institucionální podobu a stabilitu.
• Příklad: hlasování v Radě bezpečnosti OSN, arbitrážní panely WTO, postupy v rámci Pařížské dohody.
• Tyto čtyři složky společně vytvářejí rámec očekávání a chování států.
• Režimy nejsou donucovací, ale koordinují spolupráci prostřednictvím norem, důvěry a reputace.
• Pomáhají tak udržovat řád i v anarchickém mezinárodním systému.
• Režimy nevylučují anarchii, ale zmírňují její důsledky.
• Fungují, pokud:
1. státy sdílejí alespoň minimální společný zájem,
2. existuje důvěra v dlouhodobou reciprocitu,
3. převládá předvídatelnost a reputační tlak.
• Režimy lze chápat jako „měkké instituce“ – nejsou centrální mocí, ale souborem norem a očekávání, které
umožňují řád i bez vlády.
Teoretické přístupy k režimům
Teorie Jak chápe režimy Klíčová myšlenka
Realismus Režimy odrážejí mocenské zájmy silných států.
Státy se připojují jen, když to posiluje jejich
bezpečnost/moc.
Liberalismus Režimy umožňují spolupráci i v anarchii.
Instituce snižují transakční náklady a
zvyšují důvěru.
Konstruktivismus Režimy utvářejí identity a normy států.
Spolupráce závisí na sdílených hodnotách,
ne jen na moci.
Seznam zdrojů
• Baylis, J., Smith, S., & Owens, P. (2020). The Globalization of World Politics: An Introduction to International Relations. 8th ed. Oxford
University Press.
• BBC World History,
• Bull, H. (1977). The Anarchical Society: A Study of Order in World Politics. London: Macmillan.
• Buzan, B., & Little, R. (2000). International Systems in World History: Remaking the Study of International Relations. Oxford University Press.
• Council on Foreign Relations (CFR)
• Gaddis, J. L. (2005). The Cold War: A New History. Penguin Press.
• Krasner, S. D. (1982). Structural Causes and Regime Consequences: Regimes as Intervening Variables. International Organization, 36(2), 185–
205.
• Keohane, R. O. (1984). After Hegemony: Cooperation and Discord in the World Political Economy. Princeton University Press.
• Office of the Historian, U.S. Department of State – sekce Milestones: 1945–1991 https://history.state.gov/milestones
• U.S. Department of State. Treaty Texts and Summaries: SALT I, SALT II, START I, START II, New START. https://www.state.gov
• Young, O. R. (1989). International Cooperation: Building Regimes for Natural Resources and the Environment. Cornell University Press.
• Wikipedia (2025): Westphalian system, https://en.wikipedia.org/wiki/Westphalian_system (4. 11. 2025).
• WWNorton (2025): THE EMERGENCE OF THE WESTPHALIAN SYSTEM, https://nerd.wwnorton.com/ebooks/epub/essir9/EPUB/content/2.1chapter02.xhtml
(4. 11. 2025).
Cvičení
Vytvořte časovou osu změn mez. systémů a klíčových událostí
• Vyznačte např. klíčové války, míry,…
• Jak transformovaly světový systém? Co znamenaly pro svět?
• 1. SV, 2. SV. Studená válka, proxy války …..
• Vestfálský mír
• Vídeňský kongres (balance of power)
• OSN (kolektivní bezpečnost)
• Rok Afriky
• pád SSSR (unipolarita)
• 2010+ multipolární / multiplexní systém
• Další
• Válka v Sýrii, na Ukrajině,….
• Eskalace na Taiwanu
Otázky na zamyšlení
• Jaký je rozdíl mezi mezinárodním systémem, řádem a režimem?
• Co znamená „anarchie“ v mezinárodních vztazích – a proč to neznamená chaos?
• Jakou roli hrají normy a instituce ve stabilitě systému?
• Který historický systém (multipolární / bipolární / unipolární) byl nejstabilnější – a proč?
• Jak se mění logika systému s nástupem ne-státních aktérů (korporace, organizace, teroristické
skupiny)?
Mapa zájmů
• Ruská agrese na Ukrajině
• Identifikujte hlavní aktéry, jejich zájmy, nástroje vlivu a spojenectví/konflikty.
• Vaše tvrzení podpořte fakty, čísly:
• Např. Česko vede muniční iniciativu pro Ukrajinu, což je jeden z pilířů silné podpory země proti ruskému
rozpínání.
• Čím přesnější, tím lepší.
• Na konci udělejte schéma → Kdo s kým a proč – např. v power pointu.
Výsledky
Příště se vrátíme k mezinárodním režimům
• Simulace OSN
DĚKUJI ZA POZORNOST!
Jungmannova 17 | 110 00 Praha 1 | Česká republika
93
cevro.cz