EVROPSKÉ PRÁVO


















poslední aktualizace/revize:  4. 10. 2023


ANOTACE

Cílem jednosemestrálního kursu je uvést studenty do komplexní problematiky práva Evropské unie. Po
stručném úvodu do základů a vývoje evropské integrace se studenti budou zabývat vymezením pojmu
evropského práva vůči právu mezinárodnímu a vůči právu vnitrostátnímu. Přitom budou představeny
stěžejní principy práva Evropské unie, a to jak z pohledu Soudního dvora EU, tak i z perspektivy
vnitrostátních soudů členských států. Studenti se dále seznámí s institucionální architekturou EU a
s koncepcí pramenů evropského práva. Pozornost bude věnována také svobodám vnitřního trhu.


OSNOVA


1. Úvod do systematiky evropských regionálních organizací

2. Milníky evropské integrace

3. Suverenita státu a přenos výsostných práv na mezinárodní organizace

4. Členství v EU

5. Vztah práva EU k právu mezinárodnímu a právu vnitrostátnímu

6. Složení a funkce hlavních orgánů EU

7. Vnitřní trh (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu)

8.  Prostor svobody, bezpečnosti a práva

9. Systém pramenů práva EU

10. Legislativa EU


GARANT PŘEDMĚTU

Doc. JUDr. Magdaléna Svobodová, Ph.D.


ZÁKLADNÍ (POVINNÁ) LITERATURA


TOMÁŠEK, M., TÝČ, V., PETRLÍK, D. a kol. Právo Evropské unie, 3. aktualizované vydání, Praha:
Leges, 2021, 512 s.

STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., PETR, M. Právo Evropské unie. Ústavní základy a vnitřní trh. Praha:
Leges, 2018, 356 s.

SVOBODA, P. Úvod do evropského práva (6. vydání), Praha: C. H. Beck, 2019.

TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy (7. vydání), Praha: Leges, 2017.

FOREJTOVÁ, M., TRONEČKOVÁ, M. Evropské právo v praxi. Plzeň: A. Čeněk, 2011.

KATEDRA EVROSKÉHO PRÁVA. Příklady z evropského práva (7. vydání), Beroun: Eva Rozkotová, 2018.


ROZŠIŘUJÍCÍ (DOPORUČENÁ) LITERATURA


BORCHARDT, K. D. ABC práva EU, Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie. (kniha online), 2017,
148 s.

STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., PETR, M. Praktikum práva Evropské unie. Praha: Leges., 2016, 288 s.


POKYNY PRO STUDIUM


Vážení studenti,

předkládáme Vám studijní oporu k předmětu Evropské právo. Tato opora plní především funkci průvodce
studenta v kombinované formě studia při nezbytném samostudiu. Je tedy návodem k samostudiu; nikoli
jeho náhradou.


Základní pokyny k samostudiu lze shrnout takto:

1. Seznamte se s požadavky absolvování předmětu. Uvedeny jsou v sylabu předmětu uveřejňovaném
v informačním systému, který může být případně doplněn dalšími dokumenty obsahujícími např. vzory
apod. Všechny materiály poskytované studentům v elektronické formě naleznete v informačním systému,
ve Studijních materiálech předmětu.

2. Při studiu postupujte systematicky. Studijní opora je rozdělena na moduly. V každém modulu se
seznamte s jeho cílem a jeho strukturou. Následně si prostudujte uvedenou základní literaturu,
případně prostudujte i další literaturu a zdroje. Pokud je součástí studia i právní předpis, je
nezbytné, abyste pracovali s aktuálním zněním.

3. Zvládnutí látky každého modulu si ověřte zodpovězením kontrolních otázek v jeho závěru.
Nejste-li si jisti, vraťte se k příslušným pasážím literatury a právních předpisů. Pro ověření, do
jaké míry jste látku zvládli a zda jste schopni ji aplikovat na konkrétní situace, je užitečné i
vyřešení v modulu uvedených příkladů k řešení.

4. Jsou-li součástí Studijních materiálů předmětu prezentace, slouží pouze pro orientaci ve
studovaném tématu, nejsou však dostatečným zdrojem informací.

5. Vedle samostudia využívejte co nejvíce účast na řízených konzultacích z předmětu. Jejich rozvrh
je uveden v informačním systému. Výhodou konzultací je jejich interaktivní forma a s tím spojená
možnost získání cenné zpětné vazby od pedagoga i ostatních studentů.

Ve vztahu k řízeným konzultacím je velmi užitečné seznámit se tématy každé konzultace předem a
konzultace využít k případným dotazům na otázky, které vám nejsou zcela jasné.




Číslo a název modulu

Úvod do systematiky evropských regionálních organizací


Cíl modulu


Seznámení studentů se vznikem regionálních evropských organizací, z nichž se později formulovala
Evropské unie a s obsahem smluv, které jsou právním základem EU.

Klíčová slova

ESUO, EHS, EUROATOM, EU



Struktura modulu/téma a zdroje


Evropské společenství uhlí a oceli (1951).

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli podepsána v roce 1951 v Paříži mezi 6 státy
– BELG, FR, IT, LUCEM, NIZ, SRN. Vstoupila v platnost v roce 1952 a její platnost uplynula v roce
2002, smlouva byla uzavřena jen na dobu 50 let. Agendu této organizace pak převzalo Evropské
společenství.

Cílem ESUO bylo vytvoření společného trhu mezi smluvními státy, na tomto společném trhu se
obchodovalo se dvěma komoditami, uhlím a ocelí na principu volného pohybu tohoto zboží mezi
členskými státy.

Řízení volného trhu bylo přeneseno na Vysoký úřad, ten byl založený na nadnárodním principu. Jeho
členové byli jmenováni z občanů členských států, ti rozhodovali nezávisle na státu, z něhož
pocházeli. Tento nadnárodní princip byl doplněn o princip mezivládní. Tento mezivládní princip byl
realizován prostřednictvím Rady ESUO, která se skládala ze zástupců všech členských států, dále byl
tento mezivládní princip realizován i prostřednictvím Parlamentního shromáždění tvořeného zástupci
parlamentů členských států.

Pařížská smlouva představovala zárodek unijního práva, její jednotlivá ustanovení byla právně
vynutitelná a členské státy jimi byly vázány. K tomu účelu byl zřízen Soudní dvůr složený ze 7
soudců. Dále byl zřízen institut generálního advokáta, který je původně prvkem práva francouzského.

Pařížská smlouva má určitou federativní povahu dílčím způsobem vymezenou do oblasti trhu s uhlím a
ocelí, státy, které byly členy této smlouvy, byli sjednoceny oblasti trhu s uhlím a ocelí, tudíž se
podobaly federaci v ekonomické oblasti. Na rozdíl od federativního státu, který disponuje jednotnou
federální vládou byly v případě ESUO vytvořeny nadnárodní mezivládní orgány, na které bylo
přeneseno společné rozhodování o věcech spadajících pod úpravu Pařížské smlouvy.

Evropské hospodářské společenství (1957)

Zkušenosti z ESUO ukázaly, že pokud jsou určitá odvětví hospodářského života suverénních států
integrována a postavena pod kontrolu společných orgánů, mohou být spuštěny procesy, které rozšiřují
společnou a koordinovanou aktivitu v dalších oblastech společenského, hospodářského a politického
života. Tato integrace v oblasti uhlí a oceli vedla v průběhu 50. let k zájmu suverénních států o
integraci i v dalších oblastech. Státy Pařížské smlouvy došly k závěru, že realizace společného
trhu jen ve dvou odvětvích může být účinná, pokud budou podniknuty další kroky v přímo či nepřímo
souvisejících oblastech. Tak vznikly v roce 1957 dvě mezinárodní smlouvy.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS)

Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (EUROATOM)

Obě smlouvy byly podepsány v Římě, proto se jim říká římské smlouvy, resp. hovoříme o první (EHS) a
druhé (EUROATOM) římské smlouvě. Tyto smlouvy zapříčinily vznik komunitárního práva, jinými slovy
práva těchto evropských společenství. Byly právně závazné a zakládaly postupy, jimiž se členské
státy musely řídit v oblastech, které upravovaly. Toto právo plynoucí z římských smluv se později
rovněž stalo základem práva EU.

Cílem EHS bylo vytvoření společného volného trhu v oblasti 4 tržních svobod, tj. volný pohyb zboží,
služeb, pracovníků a kapitálu.

Společný trh byl pokračováním dvou po sobě následujících etap ekonomické integrace v oblasti celní
unie a zóny volného obchodu. Celní unie byla jakýmsi přechodným obdobným pro volný pohyb zboží a
uplatňovala se v rámci EHS v letech 1958 až 1968.

Právní základ společného trhu byl vyjádřen v principu zákazu diskriminace podle příslušnosti
k členskému státu. Znamenal tedy zákaz zvýhodňovat či znevýhodňovat pracovníky, zboží, služby nebo
kapitál jednoho členského státu vůči jinému. Podle čl. 6 SEHS se zákaz diskriminace ovšem
nevztahoval na pohyb osob za jiným než ekonomickým účelem. Tudíž v té době nebyl ještě možný např.
volný pohyb ekonomicky neaktivních osob, např. studentů či seniorů.

Co se týče institucionální struktury EHS, byla vybudována na vyvážení nadnárodního a mezivládního
principu. Toto vyvážení se projevilo ve vzájemném vymezení pravomocí mezi Komisí EHS (ta byla
nadnárodním orgánem) a Radou EHS (ta byla mezivládním orgánem).

V 60. letech došlo ke dvěma významným právním událostem, které zásadně ovlivnily povahu
komunitárního práva.

První byla událost v roce 1964, došlo k vymezení zásady přednosti komunitárního práva před právem
vnitrostátním, rozsudek Costa Enel. Soudní dvůr poprvé odlišil komunitární právo od práva
mezinárodního. Uvedl, že Smlouva o EHS založila vlastní právní řád, který se stal součástí právních
systémů členských států a proto je pro jejich soudy závazný. Důsledkem toho je, že členské státy
nemohou ve svém vnitrostátním právu přijmout legislativu, která by byla v rozporu s tímto
komunitárním právem, protože by to odporovalo zásadě vzájemnosti evropského práva.

Druhou byla událost v letech 1965–1966, byly formulovány zásady komunitárního práva a mezivládní
principy evropské integrace. De Gaullova vláda ve Francii blokovala přijetí tzv. Lucemburského
kompromisu, který spočíval v požadavku, aby Komise i v případech, kdy pro schválení návrhů v Radě
stačí souhlas většiny členských států, hledala řešení přijatelná pro všechny členské státy.
Hledáním přijatelných řešení byl pověřen Výbor stálých představitelů COREPER složený z velvyslanců
členských států při EHS. Od té doby se kompromisní řešení stalo častým nástrojem řešení sporů mezi
členskými státy při přijímání právních a politických aktů Společenství.

ESUO, EHS a EUROATOM se sloučily v roce 1967 prostřednictvím Smlouvy o jednotných orgánech
Evropských společenství. Tím vznikl subjekt zvaný Evropská společenství. Od té doby měla jednu
Komisi ES a jednu Radu ES. Oba tyto orgány se i nadále řídily předchozími pravidly, tedy Komise
byla nadnárodním orgánem – co to znamená – jejími členy byly osoby z členských států, které jednaly
nezávisle na vůli těchto států, nebyly politicky vedeni ve své práci – a Rada byla mezivládním
orgánem – to znamená co – jejími členy byli političtí zástupci členských států.

V roce 1968 bylo v rámci Společenství dovršeno vybudování celní unie.

Společenství deklarovala právní subjektivitu vnitřní i vnější.

Vnitřní právní subjektivita spočívala ve způsobilosti přijímat sekundární právní akty, zejména
směrnice a nařízení. Jinými slovy, vnitřní subjektivita znamená schopnost přijímat dílčí právní
pravidla závazná uvnitř společenství a týkajících se oblastí, které pod Společenství spadají.

Vnější právní subjektivita spočívala ve způsobilosti uzavírat mezinárodní smlouvy v oblastí
svěřených pravomocí. Po skončení přechodného období, během něhož byla praktikována celní unie mezi
členskými státy, tedy byla zrušena vnitřní cla mezi členskými státy a byl zaveden jednotný celní
tarif vůči třetím státům. Právě tento celní tarif vůči třetím státům lze považovat za příklad
vnější suverenity. Dále byly vytvořeny zásady společné obchodní politiky. Ty spočívaly v tom, že se
smlouvy se třetími státy uzavíraly na orgány Společenství, které k tomu měly pravomoci, a tyto
pravomoci na orgány Společenství delegovaly, přenesly, členské státy. Obchodní politiku s třetími
státy si tedy neřešily jednotlivé členské státy na bázi vlastních mezinárodních smluv, ale za tyto
členské státy jednaly orgány Společenství.

V 70. letech se začala řešit otázka měnové integrace prostřednictvím právního zakotvení horní a
dolní hranice kurzových pásem. Tyto hranice se měly postupně co nejvíce sbližovat až ke kurzu
pevnému a ten se měl stát základem společné měny. K vytvoření společné měny ovšem došlo až mnohem
později. Euro bylo přijato v roce 1999 v bezhotovostní formě, první bankovky a mince v roce 2002.

První rozšíření Společenství (1972)

Z původních šesti států se rozšířilo na celkem 9 států Společenství v roce 1972. S účinností od
počátku roku 1993 se členy staly Dánsko, Irsko a Velká Británie.

Právním základem tohoto rozšíření se staly mezinárodní smlouvy o přistoupení uzavřené mezi
dosavadními a novými členskými státy. Tyto smlouvy o přistoupení se staly společně se smlouvami o
ESUO, EHS a EUROATOMu nedílnou součástí primárního komunitárního práva.

Ve spojení s rozšiřováním společenství vyvstala právní otázka „kvality členství“, tj. otázka, zda
si nově přistupující státy mohou některé aspekty členství vyhrazovat. Společenství se zabývalo
otázkou, zda u nových států, které budou do Společenství vstupovat se právě tyto výhrady uplatní,
zda jim tento režim umožní. Společenství dospělo k závěru, že výhrady v primárním evropském právu,
tedy výhrady vůči zakládajícím smlouvám a smlouvám o přistoupení, umožněny nebudou. Společenství
přijalo doktrínu acquis communautaire a podle této doktríny každá kandidátská země musí přijmout
právní řád Společenství v jeho celistvosti. Naplnění této doktríny znamená, že veškeré výhrady ve
smyslu mezinárodního práva jsou zcela vyloučeny a že veškeré problémy spojené s adaptací nových
členů musí být vyřešeny zavedením odchylných režimů, nikoliv změnou stávajících norem komunitárního
práva. Odchylné režimy by měly být sjednávány formou výjimek nebo formou přechodných období.
Výjimka byla trvalého charakteru a představovala odchylku nového členského státu od nějakého
ustanovení komunitárního práva. Příkladem bylo při přistoupení Dánska omezení občanů jiných
členských států nabývat nemovitosti k přechodnému bydlení na území Dánska, tato výjimka z volného
pohybu kapitálu mimochodem platí dodnes, je trvalého charakteru. Obecně vzato, výjimky z acquis
communautaire vždy byly považovány za hrozbu kompaktnosti komunitárního právního řádu. Společenství
dává přednost institutů přechodných období, tedy časově omezených odchylek od některých ustanovení
komunitárního práva. Jinými slovy, je dohodnuto, že některá ustanovení komunitárního práva pro ten
daný nově přistupující stát nebude platit hned od okamžiku přistoupení, ale až po několika letech.

Na konci 70. let se Společenství opět vrátilo k myšlence měnové integrace. Na zasedání Evropské
rady v roce 1978 bylo dosaženo souhlasu členů společenství o tom, že je nutné zajistit měnovou
stabilitu v Evropě. Následně byl schválen tzv. Evropský měnový systém EMS. Ten byl základem
měnových vztahů mezi státy Společenství až do zavedení Eura. Centrálními bankami národních států
Společenství byla přijata Brémská rezoluce. Podle obou dokumentů, tedy EMS i Brémské rezoluce bylo
účelem této politiky vytvářet mezi členskými státy těsnější spolupráci v měnových otázkách za
účelem vytvoření zóny měnové stability v Evropě. EMS měl dvě hlavní části. Mechanismus směnných
kurzů a Evropskou měnovou jednotku. Mechanismus směnných kurzů spočíval v závazku centrálních bank
států Společenství, aby dovolovaly kolísání směnného kurzu těchto měn navzájem jen pouze v rámci
určitého dovoleného pásma. K přepočtu tohoto kolísání sloužila Evropská měnová jednotka. Ta
definitivně zanikla k 31. 12. 1998 zavedením jednotné měny Euro. Tehdy to ještě nebyla měna
v dnešním slova smyslu. Měla určitou relativní hodnotu a ta se každodenně vypočítávala Komisí podle
kurzovního lístku centrálních bank a byla zveřejňována v Úředním věstníku ES.

Volby do Evropského parlamentu v roce 1979. V té době se tato instituce ještě nejmenovala Evropský
parlament, ale parlamentní shromáždění. Význam spočíval v tom, že se volilo jako nyní,
prostřednictvím přímého všeobecného volebního práva, lidé si tedy své zástupce volili sami.

Od 80. let získává Evropský parlament stále větší podíl na tvorbě komunitárního práva a Soudní dvůr
uznal, že právě účast EP na právotvorném procesu je podstatnou náležitostí institucionální
rovnováhy, kterou předpovídá smlouva o EHS. Z tohoto rozhodnutí Soudu vyplynulo pro Evropský
parlament tzv. suspenzivní veto. Jinými slovy „dočasné veto“ – může být přehlasováno Komisí a
Radou. Postavení EP bylo dále posíleno v 80. a 90. letech, kdy v právotvorném procesu byl zavedeno
kooperační a spolurozhodovací řízení.

Jednotný evropský akt z roku 1986.

Je první hlubší změnou smlouvy o EHS. Cílem bylo prohloubit evropskou integraci zejména v oblasti
základních tržních svobod, volného pohybu zboží, služeb, pracovníků, kapitálu a plateb. Vytvoření
jednotného vnitřního trhu bylo plánováno na 1. 1. 1993 a bylo podmíněno řadou institucionálních
změn, ty byly obsažené právě v JEA. Došlo především k posílení právotvorné moci orgánů Společenství
v oblasti sekundárního práva, zejména v oblasti směrnic a nařízení za účelem urychlení odstraňování
překážek společného trhu. Před JEA byly tyto překážky odstraňovány individuálně prostřednictvím
rozhodnutí Soudního dvora, což bylo velmi zdlouhavé a těžkopádné. JEA dále posílil Evropský
parlament zavedením kooperačního postupu, který umožnil větší zapojení volených zástupců lidu do
tvorby komunitárního práva.

Navázání spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy 1989

Pád Berlínské zdi a demokratizační procesy v zemích bývalé RVHP přispěly ke změně vztahů mezi
Společenstvím a těmito post komunistickými zeměmi.

Uzavírání smluv mezi Společenstvím a třetími zeměmi bylo delegováno na orgány ES (smlouvy již
neuzavíraly jednotlivé členské státy Společenství, ale ES jako celek). SSSR a většina zemí RVHP vč.
Československa ovšem se Společenstvím odmítala mezinárodní smlouvy uzavírat z důvodu, že považovaly
přenesení pravomoci uzavírat mezinárodní smlouvy na orgány ES za porušení zásad mezinárodního
práva. Díky neexistenci mezinárodních smluv s ES byly značně znevýhodňovány např. české výrobky na
mezinárodním trhu, protože nebylo možno dohodnout příznivější podmínky hospodářské výměny. Pionýrem
v oblasti navázání smluv s ES ještě před rokem 1989 bylo Rumunsko, které s ES uzavřelo v roce 1980
dohodu o obchodu s průmyslovými výrobky, záhy jej následovalo Maďarsko. ČSR naopak setrvávalo na
svých pozicích a to mělo negativní dopad nejen na oblast zahraničního obchodu, ale i na právní
praxi a doktrínu, která komunitární právo zcela ignorovala.

V roce 1989 přijalo Společenství 14ti bodový program rozvoje vztahů se zeměmi východní Evropy, byl
vytvořen program PHARE a ten byl určen k hospodářské pomoci Maďarsku a Polsku. Po roce 1989 k němu
přistoupilo Československo.

Politické změny v Evropě v roce 1989 znamenaly i změnu post komunistických zemí k přístupu ke
Společenství jako takovému. Společenství byla uznána jako nadnárodní společenství disponující
mezinárodně právní subjektivitou k uzavírání mezinárodních obchodních smluv.

Evropská rada v roce 1990 rozhodla uzavřít dohody s některými státy střední a východní Evropy o
přidružení, šlo o tzv. asociační dohody (podobně jako v roce 1963 uzavřelo Společenství
s Tureckem). Dalším stupněm bylo uzavření prozatímních dohod s ČSFR, Maďarskem a Polskem. V případě
ČSFR tato dohoda ovšem nikdy nevstoupila v platnost s ohledem na rozdělení federace. Proto byla pro
ČR sjednána samostatná asociační dohoda. Zajímavostí je, že uzavření této dohody zkomplikovalo to,
že Společenství trvalo na začlenění suspensivní klausule, která umožňovala Společenství
jednostranně zasáhnout pokud by ČR neprojevovala úctu k demokratickým zásadám, lidským právům a
zásadám tržní ekonomiky. Čeští delegáti tuto suspenzivní klausuli odmítali, argumentovali tím, že
je to značně nevyvážené v poměru k Polsku a Maďarsku. Nakonec tato suspenzivní klauzule začleněna
byla. Tato klausule souvisela s tím, že se právě v té době projednávala Smlouva o Evropské unii a
ta obsahovala závazek členských států respektovat závazky plynoucí z Evropské úmluvy o lidských
právech. Dohoda byla nakonec s ČR podepsána v roce 1993 a vstoupila v platnost v roce 1995.

Maastrichtská smlouva

Doplnila a pozměnila Smlouvu o EHS a přejmenovala ji na Smlouvu o založení Evropského společenství.
Kromě toho byla přijata i další zřizovací smlouva, Smlouva o EU.

Ta měla tří pilířovou strukturu. Dosavadní 3 společenství byla pojata za první pilíř unie, ten byl
zaměřen především na právní subjektivitu. Rozhodování a tvorba práva probíhaly na úrovni prvního
pilíře a na nadnárodním principu. Právním základem prvního pilíře byla především Smlouva o ES
(pozměněná Smlouva o EHS). Nejpodstatnější změnou byla změna v hospodářské a měnové unii, které
umožňovala zavést měnu Euro.

Druhý pilíř obsahoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí pilíř spolupráci
v oblasti justiční a policejní oblasti. Druhý a třetí pilíř spočíval na mezivládním principu a
předpokládal rozhodování na základě jednomyslného souhlasu členských států.

Významným posunem bylo i zakotvení občanského prvku, bylo zavedeno občanství unie.  K posílení
občanství v komunitárním právu přispělo již dřívější uzavření Schengenských dohod z roku 1985 vč.
prováděcí dohody z roku 1990. Schengenské dohody předpokládaly volný pohyb osob bez kontrol na
vnitřních hranicích signatářských států a společnou kontrolu vnější hranice.

Zavedení pilířové struktury mělo vliv i na změnu názvů orgánů. Komise ES – Evropská komise. Soudní
dvůr ES – Evropský soudní dvůr. Rada ES – Rada Evropské unie.

Amsterodamská smlouva

Nejvýznamnějším přínosem bylo vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Zavádí nové pojmy a
instituce třetího pilíře a převádí některé oblasti z třetího do prvního pilíře. Dále uvolňuje
v daných oblastech jednomyslné rozhodování a umožňuje na místo toho rozhodování kvalifikovanou
většinou.

Do prvního pilíře je převedena vízová, azylová a přistěhovalecká politika. Schengenské právo bylo
rozděleno do komunitárních a unijních pravomocí. Vytvoření prostoru svobody bezpečnosti a práva
mělo za následek větší opodstatnění pro policejní a justiční spolupráci. Amsterodamská smlouva
odděluje policejní spolupráci od justiční spolupráce v trestních věcech. Je posílen právní status
Europolu.

Amsterodamská smlouva dále zavádí posílené spolupráce, která předpokládá, že některé členské státy
mohou v některých oblastech integrace postupovat rychleji aby jim v tom pomaleji spolupracující
státy příliš nebránily.

Zavedení Eura 1999

K 1. 1. 1999 byla v 11 členských státech zavedena nová měna Euro. Nejprve jen v bezhotovostní
formě, bankovky, mince šly do oběhu o 3 roky později. Přijetí Eura členskými státy je podmíněno
splněním maastrichtských konvergenčních kritérií – zahrnují monetární kritéria (míru inflace,
státní dluhopisy, měnový kurz) i fiskální kritéria (schodek státního rozpočtu a zadlužení).

Pro zajímavost, zavedení hotovostního Eura vyžadovalo stažení bankovek a mincí starých platidel o
celkovém objemu 250.000 tun.

Niceská smlouva (2000)

Došlo k revizi Smlouvy o EU a Smlouvy o ES, bylo to odůvodněno předpokladem přijetí nových států do
EU ze střední a východní Evropy. Došlo k reformě unijních orgánů, které byly původně zřízeny podle
počtu 6 zakládajících členských států. Větší množství členů s sebou přináší komplikace
v institucionálním rozhodování. To si vyžádalo změny v hlasování členských států při hlasování
kvalifikovanou většinou, zejména změny počtu poslanců z jednotlivých členských států.

Niceská smlouva posílila předsednictví Komise a zjednodušila postup jmenování členů Komise.

Byla vyhlášena Listina základních práv EU (vstoupila v platnost až později).

Vstup ČR do EU (2004)

ČR vstoupila do EU v rámci pátého rozšíření prostřednictvím podpisu smlouvy o přistoupení k EU.
Slavnostní podpis této smlouvy se uskutečnil v Athénách 16. 4. 2003. Pak proběhl ratifikační
proces, ratifikační listiny byly uloženy u depozitáře základních smluv (tj. u italské vlády) a
smlouva o přistoupení nabyla účinnosti 1. 5. 2004.

ČR využila možnosti sjednání přechodných období (o kterých jsme zde již obecně hovořily), zejména
co do naplňování základních svobod volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, nejvíce v praxi
byla uplatněna v oblasti kapitálu a skončila k roku 2011.

Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko vstoupily v roce 2004
spolu s ČR do EU.

V současné době má unie 27 členských států, proběhly další dva kroky rozšíření a v roce 2020 z EU
vystoupila Velká Británie.

Lisabonská smlouva (2007)

Tato smlouva rovněž mění a doplňuje ustanovení zřizovacích smluv. Podle Lisabonské smlouvy je
právním základem EU pozměněná Smlouva o EU a pozměněná Smlouva o ES, ta je přejmenovaná na Smlouvu
o fungování Evropské unie.

Zakládá funkci předsedy Evropské rady, který je pomyslnou hlavou EU.

Významnou změnou, kterou Lisabonská smlouva přinesla, bylo zrušení pilířové struktury a místo toho
ponechala jediný subjekt nadaný vnější i vnitřní subjektivitou – Unii samotnou jako celek.

Lisabonská smlouva zrušila i Evropská společenství, ta nahradila Unií. Naopak Euroatom zůstal
nedotčen.

Změny v oblasti policejní a justiční spolupráce, dříve spadaly do 3. pilíře, tato oblast se nyní
stává sdílenou pravomocí EU. Soudní dvůr získává na základě Lisabonské smlouvy plnou jurisdikci
v oblasti policejní a justiční spolupráce.

Lisabonská smlouva zakotvuje Listinu základních práv EU, která se stává součástí unijního práva. Co
se týče katalogu těchto práv, je částečně přejat z Rady Evropy, především z Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod nebo z dokumentů OSN.

Lisabonská smlouva umožňuje členskému státu z EU vystoupit, poprvé tato možnost byla v praxi
aplikována Velkou Británií.


Kontrolní otázky



1)      Z jakých organizací vznikla EU?

2)      Co je právním základem EU?

3)      K jakým hlavním změnám došlo ve vztahu k zakládajícím smlouvám?



Číslo a název modulu

Milníky evropské integrace


Cíl modulu


Seznámení studentů s důvody a příčinami evropské integrace a s autory, jejichž myšlenky stály za
zrodem dnešní EU.

Klíčová slova

P. Dubois, Jiří z Poděbrad, M. d. B. Sully, R. M. C. Kalergi, A. Briand, W. L. S. Churchill, G. C.
Marschall, GATT, Belelux, Západní unie



Struktura modulu/téma a zdroje


Průkopnické myšlenky o sjednocení a uspořádání vztahů mezi lidmi, mezi národy a státy na evropském
kontinentě je možné registrovat již po několik století. O úvahách o integraci v současném slova
smyslu můžeme sice hovořit až ve spojení se vznikem prvních evropských států. Dějiny Evropy, jak je
všichni známe, představují střídání období válek a období míru. Každá z těchto etap přináší zájem o
rozvoj obchodních vztahů, zabezpečení trhu pro rozvíjející se výrobu a zájem o zvýšení prosperity
států. Ukončení válečného stavu s sebou přináší obvykle pozitivní myšlenky. Jejich realizace je
užitečná i pro občany jednotlivých států, protože jim může přinést blahobyt.

Jedním z prvních myslitelů, který hovořil o evropské integraci byl Pierre Dubois, zvaný též Petrus
de Bosco, žil na přelomu 13. a 14. století. Byl právník, politický filosof, publicista, žil v době
krále Filipa IV. Sličného a byl odpůrcem scholastika Tomáše Akvinského. Požadoval centralizaci
vlády, řešení vztahů mezi církví a sekulární mocí, prezentoval myšlenky kodifikace francouzského
práva. Jak se v době, v níž Dubois žil řešily konflikty mezi státy? Přirozeným způsobem řešení
sporů mezi státy v jeho době byla válka. Duboisovy myšlenky na pokojné řešení mezinárodních sporů,
eliminaci použití vojenských prostředků k prosazení zájmů států v mezinárodních vztazích lze
hodnotit velmi kladně. Dubois dokonce navrhoval řešení mezinárodních sporů prostřednictvím
arbitráže. Co přesně mezinárodní arbitráž představuje? Dyboa považoval arbitráž za podmínku sine
qua non pro mezinárodní vztahy.

Prvním českým zastáncem myšlenek evropské integrace není nikdo jiný než český král Jiří z Poděbrad,
žil v polovině 15. století. (Pomník náměstí v Poděbradech, zmenšenina sochy v muzeu na zámku,
znázorněn jak po vítězné bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi). Jiří
z Poděbrad byl od roku 1458 českým králem a navrhoval nové uspořádání států v Evropě, které by
disponovaly několika společnými orgány vč. armády.

Další významnou osobností ve vztahu k myšlenkám na udržení míru v Evropě je Maximillien de Benthune
Sully, žil na přelomu 16. a 17. století, francouzský šlechtic, vévoda, státník, vojevůdce. Je více
znám jako reformátor daňového a celního systému, měl zájem na snižování zadlužení státu, hledal
východisko pro Evropu po 30leté válce. To viděl právě v založení nových států, které by
prostřednictvím společného orgánu řešily vzájemné konflikty a novým způsobem hledaly konsensus mezi
státy.


Immanutel Kant, žil v 18. století, zemřel na počátku 19. století, německý filosof, vědec, zastánce
nutnosti věčného míru, který má být dosažen rozvojem mezinárodního obchodu a hodnotami o přijetí
vzájemných výhod mezi státy.

Rakouský šlechtic, politik, sociolog Richard Mikuláš Coundenhove-Kalergiho. Přišel s myšlenkou
vytvoření sdružení Panevropská unie, jejímž základním cílem bylo vytvoření evropské federace ve
formě Spojených států evropských. Názory o novém uspořádání Evropy publikoval ve svém nejznámějším
díle Panevropa 1923. Obsahuje otázky sblížení tradičních nepřátel rozvoje západoevropské integrace
v politické, ekonomické a vojenské rovině. Získal si pozornost mimo jiné i Tomáše Garrigua
Masaryka, Edvarda Beneše, Winstona Churchilla. Jeho vize o Spojených státech evropských se začaly
realizovat až po 2. sv. v.

Představy panevropského sjednocení zastával politik a diplomat Aristide Briand, působil jako
ministr zahraničních věcí a vícenásobný předseda francouzské vlády, byl držitelem Nobelovy ceny. Do
dějin evropské integrace se zapsal prezentováním návrhu vytvoření Evropského federativního svazu,
který přednesl v roce 1929 před Valným shromážděním Společnosti národů. Tento Evropský federativní
svaz se měl orientovat na užší politickou, hospodářskou a sociální spolupráci bez omezení
suverenity zúčastněných členských států. Vypracoval Memorandum organizace evropské unie, které bylo
v roce 1930 odevzdáno na zasedání Valného shromáždění Společnosti národů evropským státům. Cílem
této unie měla být koordinace politické, hospodářské a sociální oblasti, za přelomové lze považovat
především myšlenky společného trhu, částečné liberalizace volného pohybu zboží, osob a kapitálu.
Právním základem Evropské federální unie měla být dohoda podepsaná suverénními, nezávislými a
rovnoprávnými evropskými státy, které jsou členy Společnosti národů.

Ještě před 2. sv. v. se myšlenkami sjednocení Evropy zabýval Winston Leonard Spencer Chruchill,
jehož postoje byly značně ovlivněny nám již dobře známým Kodehove – Kalergim, který Churchilla
pravidelně informoval o svých představách Spojených států evropských. Churchill i v roce 1940,
v době 2. sv. v. uvažuje o novém uspořádání Evropy a postavení nezávislých států Velké Británie,
Francie, Itálie, Španělska a Pruska. Ostatní státy by měly vytvořit 4 konfederace. Od roku 1943
prosazoval vytvoření Velké rady, v níž by působili zástupci Pruska, Itálie, Španělska a
Skandinávské konfederace (neúčastnila by se Velká Británie a Sovětský svaz). V témže roce navrhoval
Franklinu Delanu Rooseveltovi vytvoření 3 regionálních organizací a jedné nejvyšší, přičemž USA,
Velká Británie a SSSR by měly postavení řídících států. Ze strany USA a SSSR byly tyto iniciativy
zamítnuty. Po skončení 2. sv. v. se znovu Churchill vrátil k myšlence Spojených států evropských.
Neměl sice konkrétní představy o institucionálním fungování, ale navrhoval nový systém fungování
Evropy na bázi federace. Zajímavé je, že Churchill přímo nepočítal s účastí Velké Británie v této
federaci, uvažoval toliko o sjednocení kontinentální Evropy.

V roce 1947 inicioval Winston Churchill založení Výboru pro Spojené státy Evropy. Následně byl
přejmenován na Hnutí sjednocení Evropy, které sdružovalo několik organizací. Dále byl vytvořen
Mezinárodní výbor Hnutí za jednotnou Evropu, členové tohoto výboru dali v roce 1948 podnět ke
svolání Evropského kongresu do Haagu, kde se hledaly cesty pro sjednocení Evropy. Winston Churchill
na tomto kongresu navrhoval založit Evropský parlament a tím dal podnět na založení Rady Evropy.
Tato konference pracovala ve 3 sekcích, politické, hospodářské a kulturní. Na závěr konference byl
deklarován úmysl vytvořit sjednocenou Evropu se svobodným pohybem myšlenek, osob, zboží, přijmou
Chartu lidských práv zaručujících svobodu myšlení, shromažďování a vyjadřování, uznat právo na
vytvoření politické opozice a založení Soudu pro lidská práva.


Americký ministr zahraničí George Catlett Marschall navrhl v roce 1947 poskytnout pomoc
orientovanou na poválečnou obnovu hospodářství evropských zemí. Plán počítal i s lidově
demokratickými zeměmi a komunistickými státy, ty ale pomoc odmítly. V rámci Marschallova plánu
vzniká Program evropské obnovy, který vyžadoval vytvoření stálé koordinace a k administrativního
zabezpečení programu evropské obnovy byla vytvořena stálá instituce Organizace pro evropskou
hospodářskou spolupráci OEEC. Založena Pařížskou úmluvou v roce 1948. Za hlavní cíl si stanovila
posílit hospodářskou integraci v Evropě. Konkrétně se zaměřovala na koordinaci a administrativní
zabezpečení Programu evropské obnovy, zvyšování výroby a výměny zboží a služeb, liberalizaci
obchodních vztahů, odstraňování omezení obchodu a platebního styku a obnovu konvertibility měn
členských států. OEEC měla podíl na vytvoření Evropské platební unie založené v roce 1950, ta byla
v roce 1958 přeměněna na Evropskou měnovou dohodu. Byl dále přijat Kodex liberalizace obchodu
(1950), přispěl ke snížení kvantitativních dovozních omezení v obchodě mezi členskými státy. Co se
týče struktury orgánů OEEC – měla Radu, Výkonný výbor a generálního tajemníka. V roce 1961 byla
OEEC nahrazena Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD.

Mezi další významný integrační krok je nutné zařadit Všeobecnou dohodu o clech a obchodu GATT, byla
podepsána v roce 1947 v Ženevě a stala se účinnou od roku 1948. Šlo o multilaterální, tedy
vícestrannou obchodní dohodu, která měla ke konci roku 1994 už 128 smluvních stran. Tato dohoda
vytvořila předpoklad pro vytvoření základního právního rámce globálního systému práv a závazků
spojených s mezinárodním obchodem. Členské státy se dobrovolně zavázaly akceptovat závazky spojené
s liberalizací světového obchodu, podporou ekonomického růstu a rozvoje a zvyšováním světového
blahobytu.

GATT neměla právní subjektivitu, některé dílčí dohody v jejím rámci byly závazné jen pro některé
státy. Cíle GATT měly být dosaženy prostřednictvím uplatňování principu nediskriminace, reciprocity
a liberalizace světového hospodářství. V roce 1995 byla nahrazená Světovou obchodní organizací WTO.

V rámci integrace Evropy nelze opomenout ani dílčí integraci v hospodářské oblasti. V roce 1921
byla vytvořena hospodářská unie mezi Belgií a Lucemburskem. V roce 1944 k této unii přistoupilo
ještě Nizozemí. Mezi těmito státy (Beneluxu) začala fungovat od roku 1948 celní unie a ta se stala
příkladem další integrace v celé Evropě. V roce 1958 uzavřely země Beneluxu hospodářskou unii,
která zajišťovala rozvoje hlubších ekonomických vztahů, zabezpečovala volný pohyb osob, zboží,
kapitálu a služeb mezi těmito 3 státy a dále zabezpečovala koordinaci politiky v ekonomické,
finanční a sociální oblasti. Usilovala dále o dosažení optimální míry zaměstnanosti a co nejvyšší
životní úrovně obyvatel.

Dalším příkladem dílčí regionální integrace západních zemí Evropy bylo v roce 1949 vytvoření
Západní unie mezi Velkou Británií, Francií, Belgií, Holandskem a Lucemburskem. Byla oficiálně
vytvořena na ochranu proti nebezpečí ze strany Německa, ale měla na zřeteli i hrozbu ze strany
SSSR. Smlouva obsahovala závazek vojenské pomoci v případě napadení členského státu a předpokládala
spolupráci v hospodářské, sociální a kulturní oblasti. Později k ní přistoupilo i Německo a Itálie
a transformovala se na Západoevropskou unii. Roli obrany později převzala Severoatlantická aliance.

Z iniciativy Západní unie vzniká v roce 1948 Výbor na podporu evropské jednoty a výsledkem jeho
práce je založení Rady Evropy v roce 1949 (10 států – UK, FR, BELG, NIZ, LUCEM, DAN, IRSKO, IT,
NOR, ŠVED). Od svého založení se zaměřovala na jednotu evropského kontinentu, záruku slušného
života jeho občanů, dodržování základních lidských práv a hodnot lidskosti, demokracie a právního
státu. Rada Evropy si našla své místo v institucionálním systému Evropy především díky péči o
ochranu lidských práv a základních svobod.

Kontrolní otázky



1)      Který první česky panovník přednesl úvahy o evropské integraci?

2)      Vysvětlete pojem Panevropa a Spojené státy evropské.

3)      Které evropské státy započaly dílčí integraci v hospodářské oblasti?


Číslo a název modulu

Suverenita státu a přenos výsostných práv na mezinárodní organizace


Cíl modulu


Seznámení studentů se základními pojmy – suverenita a výsost státu, pravomoci státu, přenos
pravomocí, zásada subsidiarity a proporcionality, a o přenosu některých pravomocí států na
nadnárodní organizaci, EU.

Klíčová slova

Suverenita státu, výlučné pravomoci, sdílené pravomoci, zásada subsidiarity, zásada proporcionality


Struktura modulu/téma a zdroje


Stát, jakmile vznikne, vykonává suverenitu nad svým územím a obyvatelstvem.

Státní suverenita – státní moc, která je nezávislá na jakékoliv moci co do vztahů mezinárodních,
tak i ve věcech vnitřních

Ve své nezávislosti stát omezen není s výjimkou: omezení suverénními právy jiných států, omezení
obecným mezinárodním právem a svobodně přijatými mezinárodně právními závazky

-          Vnější suverenita statu

-          Vnitřní suverenita státu


Územní výsost

-          Nejvyšší moc nad státním územím a nad osobami, které se na něm vyskytují a nad jejich
majetkem

-          Výlučná územní jurisdikce

-          Plná volnost státu v úpravě svých vnitřních věcí

-          Omezena jen mezinárodně právními závazky


Výkon jurisdikce

-          Jurisdikce (pravomoc) zákonodárná, výkonná a soudní

-          Osobní jurisdikce


Omezení suverenity státu

-          Jen prostřednictvím mezinárodního práva – to ochraňuje suverenitu, ale rovněž i omezuje
její výkon (zdržet se určitého jednání, konat určitým způsobem)

-          V některých situacích, mezinárodní právo omezení suverenity přímo přepokládá – např.
Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů – dočasné omezení suverenity státu, jehož
území je okupováno, výkon pravomocí dočasně přechází na okupující mocnost

-          Nedostatek suverenity – např. během ozbrojených konfliktů, část území je ovládána
národně osvobozeneckou organizací, povstalci atd.


V některých oblastech státy dobrovolně svou suverenitu omezily ve prospěch Společenství a později
Unie, která vykonávala suverenitu v těchto svěřených oblastech. To plynulo jak ze zakládajících
smluv, tak i ze smluv o přistoupení. Tato skutečnost je odrazem právní subjektivity Unie.

Fungování unie resp. Společenství bylo od počátku založeno na zásadě svěřených pravomocí. Členské
státy, původní nositelé těchto pravomocí prostřednictvím zakládajících smluv a jejich novelizací
rozhodly o tom, které pravomoci budou na EU přeneseny a tudíž ve kterých oblastech se své
suverenity vzdají ve prospěch Unie resp. Společenství. Zakládající smlouvy stanovily obecné cíle a
pravomoci. Některé oblasti byly definovány velmi exaktně, jiné naopak velmi vágně. Případné
nejasnosti z toho vyplývající řešil Soudní dvůr a na sporné otázky odpovídal. Z důvodu, že těchto
sporných případů bylo velmi mnoho, bylo jedním z hlavních témat Lisabonské smlouvy právě vytvoření
určité kategorizace pravomocí Unie.

Dělba pravomocí podle Lisabonské smlouvy

Dělba pravomocí mezi Unií a členskými státy je založena na ustanoveních zakládajících smluv, které
byly významně pozměněny Lisabonskou smlouvou. O členských státech hovoříme jako o „pánech smluv“
protože rozhodují o tom, jaké pravomoci a v jakém rozsahu budou na unii přeneseny. V čl. 5 SEU se
můžeme dočíst, že unie jedná pouze v mezích pravomocí, které jí byly svěřeny ve smlouvách
s členskými státy za účelem dosažení cílů stanovených ve smlouvách. Původními nositeli suverenity a
pravomocí jsou a zůstávají členské státy. Nicméně v praxi je třeba řešit konkrétní dělbu těchto
pravomocí a jejich vzájemném vztahu. Když unie vykonává tyto svěřené pravomoci, musí se řídit
zásadou subsidiarity a proporcionality.

Co obnáší zásada subsidiarity?

Obecným cílem zásady subsidiarity je zajistit určitý stupeň nezávislosti orgánů, které jsou
podřízené vyššímu orgánu. Pravomoci jsou tedy rozděleny mezi různé úrovně orgánů.

V rámci EU je zásada subsidiarity kritériem pro výkon nevýlučných pravomocí Unie. Zakazuje zásah
Unie v případě, že určitou otázku mohou účinně řešit samy členské státy na ústřední, regionální
nebo místní úrovni. Unii opravňuje k výkonu pravomoci pouze tehdy, pokud členské státy nemohou
uspokojivě dosáhnout cílů zamýšlené činnosti a pokud může mít opatření na unijní úrovni přidanou
hodnotu.

Čl. 5 odst. 3 SEU stanoví, že orgány Unie mohou v souladu se zásadou subsidiarity jednat, jsou-li
splněny tři podmínky:

a) nesmí se jednat o oblast spadající do výlučné pravomoci Unie (nevýlučné pravomoci),

b) členské státy nemohou uspokojivě dosáhnout cílů zamýšlené činnosti (nezbytnost),

c) cílů zamýšlené činnosti lze z důvodu jejího rozsahu nebo účinků lépe dosáhnout na úrovni Unie
(přidaná hodnota).

Co naopak obnáší zásada proporcionality?

Reguluje výkon pravomocí Evropské unie. Má zajistit, aby opatření přijímaná orgány EU byla v daných
hranicích. Podle tohoto pravidla musí být opatření EU omezeno na to, co je nutné pro dosažení cílů
Smluv. Jinými slovy obsah a forma opatření musí být úměrné sledovanému cíli.

Zásada proporcionality je stanovena v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. Kritéria pro její
uplatňování jsou stanovena v Protokolu (č. 2).

Druhy pravomocí

Ve Smlouvě o fungování EU jsou vymezeny určité druhy pravomocí – výlučné, sdílené, koordinační a
podpůrné. Zvlášť je ve Smlouvě o EU uvedena pravomoc unie vymezovat a provádět společnou zahraniční
a bezpečnostní politiku včetně vymezení společné obranné politiky.

Výlučná pravomoc

Výlučná pravomoc znamená, že v dané oblasti může pouze unie vytvářet a přijímat právně závazné
akty. Členské státy v těchto případech tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li k tomu zmocněny unií.
Tyto pravomoci byly již dříve soudním dvorem označeny jako výlučné pravomoci společenství.

Podle čl. 3 Smlouvy o fungování EU, má unie výlučnou pravomoc v těchto oblastech:

-          Celní unie

-          Stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytné pro fungování vnitřního trhu

-          Měnová politika členských států, Euro

-          Ochrana mořských biologických zdrojů v rámci společné politiky rybolovu

-          Společná obchodní politika

-          Uzavírání mezinárodních smluv, jejichž uzavření je stanoveno v legislativním aktu unie a
anebo pokud jejich uzavření může ovlivnit společná pravidla nebo změnit jejich působnost


Příklad – V mezinárodním právu je dovoleno, aby stát, pokud nedodržuje své smluvní závazky byl
donucován k jejich plnění prostřednictvím represivních opatření, mezi mírnější se považuje např.
jednostranné zvýšení cel. Pokud by ovšem např. mezi ČR a Francií došlo ke sporu z důvodu neplnění
nějakých mezinárodních závazků, není ČR oprávněna jako způsob donucení přistoupit ke zvýšení cla na
dovoz paštiky z husích jater. Podobně nebude oprávněno Slovensko zvýšit clo na dovoz maďarské
papriky. Odporovalo by to výlučné pravomoci EU v oblasti jednotné celní politiky. Stejně tak např.
Itálie nesmí rozhodnout o ukončení oprávnění k pobytu všech občanů Německa, ačkoliv by jinak tato
oblast spadala do výlučné pravomoci suverénního státu a bylo by o tom možno nebýt členství v EU
uvažovat v situaci obzvlášť hrubého porušení mezinárodního práva. Z důvodu, že Itálie je členem EU,
musí respektovat výlučnou pravomoc unie v oblasti vnitřního trhu ve vztahu k volnému pohybu osob.

Koordinační pravomoc

Na základě koordinační pravomoci může EU přijímat opatření ke koordinaci hospodářské politiky
zaměstnanosti, které jsou jinak v pravomoci členských států. Metoda koordinace se používá zejména
v oblastech, kde unie nemá dostatek legislativních pravomocí. Příkladem bylo uzavření tzv.
fiskálního paktu, jinak Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správně v Hospodářské měnové unii z roku
2012.

Podpůrná pravomoc

Podpůrná pravomoc je charakteristická tím, že svou činnost toliko podporuje, koordinuje nebo
doplňuje činnost členských států, aniž by nahrazovala jejich pravomoc. Unie má podpůrnou pravomoc
v oblasti ochrany a zlepšování lidského zdraví, průmyslu, kultury, cestovního ruchu, vzdělávání,
mládeže, sportu, civilní ochrany a správní spolupráce.


Kontrolní otázky


1)      Co je právním základem pro přenos pravomocí na nadnárodní organizaci?

2)      Je možné považovat přenos pravomocí státu na EU za omezení suverenity státu?

3)      Jakými pravomocemi byla EU nadána?



Číslo a název modulu

Členství v EU


Cíl modulu


Seznámení studenů se základními aspekty členství států v EU, předpoklady a podmínkami členství,
procesem přijímání nového člena, zánikem členství.

Klíčová slova

Zakládající státy, přistupující státy, Brexit



Struktura modulu/téma a zdroje


Unie je nadnárodní organizace, která svou šíří i hloubkou přesahuje integraci běžných mezinárodních
organizací. Spojení členských států Unie ovšem nedosahuje stupně, jakého dosahují federální státy.

Unie má právní subjektivitu jak v právu unijním, tak i v právu vnitrostátním a rovněž i v právu
mezinárodním. Unie má v každém z členských států práva a povinnosti, které vnitrostátní právo
přiznává právnickým osobám. Může uzavírat mezinárodní smlouvy a být členem mezinárodních
organizací. Členství Unie v mezinárodních organizací nenahrazuje členství států Unie
v mezinárodních organizacích, tudíž jak členské státy unie, tak i Unie jako celek je členem
mezinárodních organizací. Toto souběžné členství je tedy poměrně zvláštní. Třetí státy nepovažují
Unii za stát, ale za mezinárodní organizaci a tudíž postavení unie v mezinárodních vztazích je
odlišné od postavení státu, unie je považována za mezinárodní organizaci.

Členské státy unie nicméně zůstávají plnoprávnými členy mezinárodního společenství, zůstávají členy
mezinárodních organizací a vstupují i do vztahů mezi sebou navzájem. Jinými slovy, Unie nepohlcuje
subjektivitu členských států. Členské státy i nadále udržují diplomatické vztahy mezi sebou a mezi
třetími státy.

Členství v Unii omezuje členské státy mezi sebou svobodně sjednávat mezinárodní smlouvy a rovněž je
omezuje na svobodě sjednávat mezinárodní smlouvy se třetími státy.

Představuje členství v unii odnětí či omezení svrchovanosti členských států?

Odpověď na tuto otázku závisí na pojetí svrchovanosti. Bylo by asi velmi obtížné z právního
hlediska tvrdit, že členské státy svou svrchovanost ztrácí, spíše s unií svrchovanost sdílejí nebo
popřípadě svrchovanost unii propůjčily. Ústavní soud ČR ve svým výkladu k této otázce poukázal na
to, že svrchovanost z ústavně právního pohledu neznamená nutně nezávislost státní moci na jakékoliv
jiné moci. I v praxi je svrchovanost národního státu omezena nějakými vnějšími faktory, např.
svrchovaností sousedních států. Svrchovanost tedy podle ústavního práva tedy znamená spíše
legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí zvolit pro tento stát varianty výkonu veřejné
moci vč. možnosti svěření některých pravomocí jinému orgánu. Přenesením určitých kompetencí státu
není oslabením svrchovanosti, ale může v praxi přispět k posílení ve společném postupu států
v jejich integraci. Tedy může to přispět i ke zvýšení ochrany svrchovanosti unijního vůči vnějším
faktorům. Každý členský stát je zastoupen ve stěžejních orgánech unie a přísluší mu rovné postavení
v soudních řízeních. Odrazem rovnosti členských států je i skutečnost, že unie má 24 úředních
jazyků, které jsou si rovny, unijní právo je stejně rozhodné ve všech jeho jazycích.

Členství v Unii, zakládající a přistupující státy.

Zakládajícími státy Společenství byly Francie, SRN, IT, NIZ, BELG, LUC.

Od 70. let začaly přistupovat do Společenství další státy a unie se postupně rozšířila o další
evropské země.

1973 – Dánsko, Irsko, UK

1981 – Řecko

1986 – Portugalsko a Španělsko

1995 – Finsko, Rakousko, Švédsko

2004 – ČR, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko

2007 – Bulharsko a Rumunsko

2013 – Chorvatsko

2020 – odchod UK

K Unii může přistoupit jen stát z pohledu mezinárodního práva, tedy země, která vykazuje znaky
státnosti (Montevidejská úmluva 1933) a je uznána za stát ostatními státy. Zatím nenastal případ,
že by se o členství v unii ucházel subjekt, které tyto znaky nesplňuje. Takový problém by mohla
nastat v případě zájmu Kosova o členství.

Zřizovací smlouvy požadují za předpoklad „evropskost státu“, o členství v unii může požádat každý
evropský stát, který ctí hodnoty lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu
a dodržování lidských práv a práv národnostních menšin.

Z požadavku evropskosti by tyto podmínky např. splňoval i Kypr, maloasijské Turecko (ovšem tam je
problém s ctěním hodnot, které Unie vyžaduje), sporné je např. i postavení Gruzie a Arménie rovněž
z pohledu, zda jsou to ještě stále evropské státy. Pro zeměpisnou nepříslušnost byl odmítnut
předběžný zájem Maroka. Z hlediska evropských hodnot lze považovat Izrael za stát, který by hodnoty
evropské unie dodržoval, nicméně ten nikdy o členství zájem neměl. Zájem o členství neprojevuje ani
Rusko. Balkánské státy spíše nemají v nejbližších letech šanci na získání členství, Unie
v posledním desetiletí příliš neprojevovala ochotu přijmout další členské státy.

Podmínky členství v Unii

Státy ucházející se o členství musí splňovat tyto předpoklady, jedná se o tzv. Kodaňská kritéria
(1993):

-          Stabilita institucí zajišťujících demokracii, právní stát, lidská práva, ochranu menšin

-          Fungující tržní ekonomika

-          Schopnost vyrovnat se s tržní soutěží uvnitř unie

-          Způsobilost převzít závazky spojené se členstvím

-          Schopnost udržet dynamiku evropské integrace

Rozhodování o členství kandidátské země všemi členskými státy může způsobit, že kandidátská země
neuspěje se svou žádostí. Např. v případě Norska došlo k neúspěchu až ve fázi vyjednávání podmínek
členství a projednávání detailů přístupové smlouvy.

Postup při přijímání nového člena

Stát mající zájem o členství podá diplomatickou cestou přihlášku Radě. Pokud je stát způsobilý být
členem, udělí mu unie kandidátský status a zahájí s ním jednání o podmínkách vstupu. Za Unii jedná
s kandidátskou zemí Komise. Vyjednávání se též účastní i členské státy. Výsledkem vyjednávání je
mezinárodní smlouva o přistoupení. Smlouva o přistoupení se sjednává na mezinárodní konferenci a
pokud o členství usiluje souběžně několik států, sjednává se společná přístupová smlouva.

Klíčovým pro přijetí státu je jeho akceptace celého aquis communautaire, tj. soubor celého unijního
práva. Ten daný stát musí přijmout celé unijní právo za závazné právo. Zahrnuje právo primární i
sekundární, ale i judikaturu Soudního dvora, mezinárodní smlouvy, které jsou součástí unijního řádu
a obecné zásady unijního práva.

O přistoupení definitivně rozhoduje Rada, musí rozhodnout jednomyslně a s přistoupením musí
souhlasit i Evropský parlament. Sjednanou přístupovou smlouvu musí ratifikovat všechny členské
státy. Samozřejmostí je i ratifikace kandidátského státu.

Alternativní způsoby integrace

Záměr státu vstoupit do EU může ztroskotat nejen na úrovni vyjednávání s Unií, ale i na
vnitrostátní úrovni. To se stalo v Norsku již dvakrát, v roce 1972 a 1994, kdy z důvodu negativního
výsledku referenda nemohlo Norsko ratifikovat přístupovou smlouvu. Podobné je to v případě
Švýcarska, které nepochybně splňuje veškeré podmínky pro vstup do EU, ale většina jeho obyvatel
vstup Švýcarska do unie rezolutně odmítá a tamní vláda to ani už neprosazuje. V roce 2016 Švýcarsko
oficiálně stáhlo svou žádost o členství v unii, kterou podali v roce 1992.

V roce 1992 byl vytvořen tzv. Evropský hospodářský prostor, který umožňuje integraci nečlenských
zemí s EU, toho využívá např. Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Určitým způsobem se podílí i
Švýcarsko.

Existuje i tzv. přidružení, což je volnější forma spolupráce. Není nicméně vhodné používat termín
„přidružené členství“, protože samotné přidružení nepředstavuje předpoklad pro budoucí členství.
Přidruženo je např. Turecko, ačkoliv se s jeho členstvím nepočítá.

Posílená spolupráce

Umožňuje určité výjimky ze společné integrace, umožňuje rychlejší postup v integraci a rovněž i
hlubší integraci. Samozřejmě je nezbytné, aby k tomu docházelo v souladu se smlouvami a aby tato
hlubší integrace sloužila zájmům a cílům společenství. Konkrétně může jít jak do hloubky a
prohloubit integraci v oblastech, kde již integrace probíhá. Ale i do šířky, tam kde za účelem
naplnění cílů smluv je třeba zasáhnout do další oblasti spolupráce mezi členskými státy.

V žádném případě posílená spolupráce nesmí narušovat vnitřní trh ani hospodářskou sociální a území
soudržnost. Nesmí být diskriminační v obchodu mezi jednotlivými státy a nesmí narušovat
hospodářskou soutěž. Členské státy, které se posílené spolupráce neúčastní, jí nesmí bránit.

Zánik členství

EHS, EUROATOM – byly založeny na dobu neurčitou, ESUO na 50 let. Tyto smlouvy rovněž
nepředpokládaly možnost jejich vypovědění smluvními stranami. Tento dřívější nedostatek právní
úpravy vedl mnohé k domněnce, že z EU nelze vystoupit. K vystoupení teoreticky bylo vždy možné
sjednat výstupovou smlouvu.

Možnost vystoupit z EU založila teprve Lisabonská smlouva, která k tomu upravila právní
předpoklady. Členský stát, který má zájem vystoupit oznámí svůj záměr Evropské radě. Dle pokynů
Rady uzavře unie s členským státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení a o rámci budoucích vztahů
tohoto státu s unií. Jménem Unie o této dohodě rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou poté, co
obdrží souhlas Evropského parlamentu. Smlouva o EU a Smlouva o fungování EU přestává dnem vstupu
výstupové dohody platit pro tento stát, který vystoupil. Pokud se nepodaří sjednat výstupová
smlouvu, přestane Smlouva o EU a Smlouva o fungování EU platit 2 roky po oznámení zájmu vystoupit
Evropské radě.

V případě Velké Británie, bylo rozhodnuto v referendu v roce 2016. Doručení záměru o vystoupení
Evropské radě proběhlo v roce 2017 a celkem 3x byl posunut termín vystoupení. Nakonec se to stalo
k 31. 1. 2020.

Rozhodnutí vystoupit z EU je jediným právním důvodem pro ukončení členství, unijní právo
nepředpokládá vyloučení člena jako postih za soustavné porušování jeho povinností.

Omezení členských práv

Omezení či pozastavení členských práv vč. omezení jeho rozhodování v Radě je nejpřísnější formou
postihu členského státu. Je možné k tomu přistoupit jen pokud stát závažným a trvajícím způsobem
porušil hodnoty unie, tj. úctu k demokracii, svobodě, lidské důstojnosti, rovnosti, právnímu státu
a dodržování lidských práv vč. práv příslušníků národnostních menšin.

Než je tato sankce uložena, může nejprve Rada konstatovat, že omezení může vůči státu použít, tudíž
jej upozornit, aby se napravil. Pokud nebezpečí porušení základních hodnot unie skutečně hrozí,
vyzve Rada dotyčný stát, aby se k tomu vyjádřil. Pokud je zjištěno, že členský stát závažným
způsobem porušuje hodnoty unie, může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva
členského státu budou pozastavena. Rada pravidelně situaci přezkoumává a zjišťuje, zda důvody,
které vedly k omezení členských práv, trvají. Případně může změnit, či zpřísnit příslušná opatření.

V roce 2017 a 2018 Komise a Evropský parlament podaly Radě návrh na omezení členských práv Polsku a
Maďarsku kvůli omezení právního státu, liberální demokracie a základních práv a svobod. Rada
v těchto řízeních ovšem nepokračuje. Proto se Komise obrátila na Soudní dvůr a ten rozhodl, že
některé zásady byly porušeny a na základě tohoto rozhodnutí se státy zdržely některých reformních
záměrů, které porušení představovaly.

Aspekty odpovědnosti členství v unii

Prostředkem sloužícím k zajištění práva je institut odpovědnosti ve spojení s mocenským
prosazováním sankcí za porušení právních povinností. Odpovědnost je tak součástí práva
vnitrostátního, mezinárodního i evropského.

Subjekt porušení práva

Můžeme si klást otázku, kdo unijní právo porušil. Byl to jednotlivec, unie jako celek anebo členský
stát? Odpovědnostní vztah mezi jednotlivcem a členským státem obvykle představuje nejvíce
problematikou rovinu z důvodu, že se v ní projevuje nadstátní povaha unie a z ní vyplývající
omezení suverenity členských států. Do sporů mezi státem a jednotlivcem je vtažen prvek unijního
práva. To může mezi obyvateli členských států vyvolat odpor vůči unii, zejména pokud se objeví
požadavek plynoucí z unijního práva k náhradě škody přičemž k tato škoda byla způsobena činností
vnitrostátních či legislativních orgánů. V takovém případě mohou obyvatelé shledat, že unie
zasahuje do práva státu regulovat právní otázky a za tím účelem volit i vhodné prostředky. A dále
mohou obyvatelé namítat dotčení nezávislosti vnitrostátních soudů.

Soudní dvůr vychází z principů mezinárodního práva veřejného, kdy státu přičítá jednání jeho orgánu
či představitele. Za státní orgány se považují regionální a místní orgány či celky bez ohledu na
jejich právní formu.

Specifickým případem může být porušení smluv uzavřených mezi unií a třetím státem či mezinárodní
organizací. Tyto mezinárodní smlouvy jsou považovány za součást unijního práva. Toto nicméně platí
pro vztah odpovědnosti unie jako celku a třetích zemí či mezinárodních organizací. Pokud by členské
státy EU svým jednáním porušovaly tyto smlouvy s třetími státy, může to vést k odpovědnosti unie
jako celku. Unie to pak vůči svým členským státům řeší standardními prostředky, které se užijí
v případě, že člen unie porušuje své závazky. Šlo by o řízení před soudním dvorem o porušení
povinnosti členského státu. Navenek je tedy vůči třetím státům unie odpovědná jako celek a to i
tehdy, pokud by k porušení závazků nedošlo ze strany unijních orgánů, ale ze strany členských
států. Přímý odpovědnostní vztah mezi třetím státem a členským státem unie, který svou povinnost
porušil, by nevznikl.

Hlavním cílem odpovědnosti členského státu a unie vůči jednotlivci je náhrada újmy a škody.

Naopak hlavním cílem odpovědnosti členského státu vůči unii a jednotlivce vůči unii má sankční
povahu a jejím smyslem je zastavení protiprávního jednání a potrestání jednotlivce nebo státu,
který se provinil.

Prosazování unijního práva

Obecně vzato, unijní právo prosazuje vůči členským státům Komise a v soudním řízení především
soudní dvůr. Prostřednictvím soudního dvora je prosazováno i unijní právo vůči členským státům
navzájem.

Žalobu o náhradu škody podá jednotlivec / právnická osoba na soudním orgánu toho státu, který se
škody vůči jednotlivci dopustil. Vnitrostátní soud projednává tuto žalobu podle unijního práva.
Soudní dvůr v těchto věcech příslušný není, ale může se vyjádřit nepřímo, např. pokud se na něj
obrátí vnitrostátní soud s žádostí o stanovisko. Rovněž ani není přípustný přezkum rozhodnutí
vnitrostátních soudů soudním dvorem. Samozřejmě z tohoto pravidla existují i určité výjimky.


Kontrolní otázky


1)      Kdo se může ucházet o členství v EU?

2)      Jaké jsou základní předpoklady pro členství v EU?

3)      Je možné sankční ukončení členství?




Číslo a název modulu

Vztah práva EU k právu mezinárodnímu a právu vnitrostátnímu


Cíl modulu


Seznámení studentů s problematikou vztahů samostatných právních systémů, práva mezinárodního, práva
vnitrostátního a práva EU a vč. historického vývoje tohoto vztahu a vyčlenění práva EU jakožto
samostatného právního odvětví.

Klíčová slova

Mezinárodní právo, právo EU, vnitrostátní právo



Struktura modulu/téma a zdroje


Unijní právo může být aplikováno nejen orgány unie, ale i orgány členských států – tedy soudy,
správními orgány – a může být aplikováno i ve vztahu k soukromým osobám. Proto je možné klást
otázku, zda a za jakých podmínek se unijního práva mohou tyto osoby dovolávat před uvedenými orgány
a zda unijní právo zakládá subjektivní práva, kterým vnitrostátní orgány musí poskytovat ochranu.
Vnitrostátní aplikace unijního práva s sebou nese střety unijních a vnitrostátních norem a proto je
třeba stanovit, které z nich jsou pro použití rozhodné, které mají přednost. Soudní dvůr tyto
otázky vyjasnil v rozsudcích Van Gend en Loos, Costa Enel a Simmenthal.

Evropská integrace má ve svých základech zakomponované mezinárodní právo z důvodu, že je založena
na sérii mezinárodních smluv mezi členskými státy. Tyto smlouvy předpokládají, že unie bude
vykonávat některé kompetence na místo smluvních stran. Proto se tyto orgány označovaly jako
supranacionální, nadnárodní z důvodu, že pravomoci jednotlivých států na ně byly převedeny a tyto
orgány ve svěřených věcech jednaly na místo států.

Smlouva o ESUO nepočítala s tím, že by jednotlivé členské státy přenášely na společenství svá
svrchovaná práva, ale toliko počítaly s tím, že společenství bude mít určitý primát před
svrchovaností jednotlivých členských států. Smlouva o ESUO předpokládala, že se svrchované státy
podřídí společné vůli společenství. Členské státy měly povinnost zdržet se chování, které by bylo
v rozporu se společnými cíli a bránilo by jejich dosažení, členské státy musely respektovat
supranacionální pravomoci Vysokého úřadu (dnes Komise). Smlouva o ESUO toliko žádala, aby státy
strpěly výkon supranacionálních pravomocí, tedy aby omezily výkon své svrchovanosti podle smlouvy.

Soudní dvůr ve svém výkladu smlouvy o ESUO přiznal Vysokému úřadu tzv. implicitní pravomoci či
implicitní kompetence a svěřil tomuto úřadu (dnes Komisi) i takové pravomoci, které mu smlouva
výslovně nesvěřila.

Smlouva o EHS integrační projekt výrazně inovovala. Posílila postavení Soudního dvora, přiznala mu
pravomoc závazně vykládat komunitární právo v rámci řízení o předběžných otázkách. Tím vytvořila
podmínky pro soustavnou spolupráci soudního dvora s vnitrostátními soudy. Smlouva o EHS upravovala
na rozdíl od Smlouvy o ESUO mnohem širší okruh vztahů a proto se nevyhnula i mnoha velmi vágním
formulacím v jejich důsledku státy disponovaly značnou mírou volnosti a mohly při provádění těchto
smluv používat svého vnitrostátního práva. Použití vnitrostátního práva (díky jejich odlišnostem)
se tak stalo pro provádění komunitárních smluv činitelem, který nijak nepřispíval evropské
integraci.

Z tohoto důvodu se musel soudní dvůr jednoznačně vymezit proti používání vnitrostátního práva a
hájit používání komunitárního práva. To předpokládalo, že společenství bude akceptovat přímé účinky
norem komunitárního práva a bude se zdržet používání vnitrostátních aktů a neaplikovat vnitrostátní
právo, pokud by bylo v přímém rozporu s jakýmkoliv pravidlem komunitárního práva. Hovoříme zde o
přednosti, primátu, komunitárního práva.

Je zajímavé, že právě k dosažení přednosti komunitárního práva nejvíce pomohla praxe mezinárodního
práva, která byla hojně aplikovaná mezinárodními soudními a arbitrážními orgány. Podle již tehdy
ustálené praxe mezinárodních soudů se nikdo nemohl dovolávat svého vnitrostátního práva jako důvodu
pro neplnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Tato nepsaná praxe mezinárodního obyčejového
práva, která zakládala primát mezinárodních smluv, byla později kodifikována ve Vídeňské úmluvě o
smluvním právu z roku 1969.

Rozsudek Van Gend en Loos

Případ Van Gend en Loos se týkala speditérské společnosti, která byla dotčena porušením smlouvy
tím, že Nizozemí v rozporu s tehdejším ustanovením smlouvy o EHS zvýšilo zatížení zboží dováženého
z jiného členského státu. Ve sporu před vnitrostátním soudem se tato společnost přímo domáhala
práva plynoucího ze smlouvy a žádala, aby se na ni cla uložená vnitrostátním zákonem nevztahovala.
To s sebou neslo otázku do jaké míry je možné komunitární (unijní právo) aplikovat přímo před
vnitrostátním soudy.

Ve svém rozsudku soudní dvůr rozhodl, že smlouva má přímý účinek. To znamená, že vnitrostátní právo
již nezprostředkovává působení této smlouvy vůči jednotlivcům. Smlouva přiznává fyzickým a
právnickým osobám práva, kterých se mohou dovolávat před vnitrostátními soudy. Vnitrostátní soudy
mají povinnost poskytnout právům plynoucím ze smlouvy ochranu.

Soudní dvůr tedy k přímému účinku komunitárního práva uvedl:

-          Je třeba odvodit s ohledem na účel, celkový kontext a souvislosti smlouvy, zda
mezinárodní smlouva a její jednotlivá ustanovení vyvolávají nezprostředkované účinky ve
vnitrostátním právu

-          Účelem smlouvy bylo zřídit společný trh, jehož chod se přímo dotýká osob podléhajících
jurisdikci společenství, to znamená, že se tato smlouva neomezuje na úpravu pouze vzájemných
povinností mezi smluvními státy

-          Skutečnost, že smlouva označuje členské státy jako subjekty a těm stanoví povinnosti,
neznamená, že by nemohli oprávnění náležící subjektům využívat příslušníci těchto států

-          Soud dále uvedl, že odlišný výklad této smlouvy zbavil příslušníky státu soudní ochrany
a jejich individuálních práv

-          Z toho plyne, že společenství vytvořilo nový mezinárodně právní řád, v jehož prospěch
státy omezily v úzce ohraničených oblastech svá svrchovaná práva. Subjekty těchto práv jsou nejen
státy, ale i jejich příslušníci.


Soudní dvůr v tomto rozsudku potvrdil existenci smluvního autonomního režimu uvnitř mezinárodního
práva, který byl založený k plnění specifického cíle tvořeného členskými státy, hospodářskými
subjekty a příslušníky členských států. Naplňování tohoto cíle vyžadovalo, aby státy omezily
v určité míře svou svrchovanost a normy společenství přímo upravovaly poměry uvnitř členských států
na místo práva vnitrostátního.

Rozsudek Costa v. Enel

V rozsudku Costa v. Enel Soud zašel ještě dál, než jaké jsou hranice běžného výkladu mezinárodních
smluv. V tomto rozsudku soud umožnil zajistit přednost jak primárního, tak i sekundárního
komunitárního práva.

Soud došel v případě Costa v. Enel k závěru, že státy nemohou proti právnímu řádu komunitárního
práva s úspěchem uplatnit pozdější jednostranné opatření a takového opatření se nemohou ani
dovolávat. Z toho soud dovodil zásadu přednosti komunitárního (unijního) práva před všemi normami
práva vnitrostátního. Pokud dojde ke střetu mezi unijní a vnitrostátní normou, ne nutné použít
unijní normu a naopak nepoužít vnitrostátní.

V případě Costa v. Enel italská společnost žádala po vnitrostátnímu soudu povinnost aplikovat
v předmětném sporu italský vnitrostátní zákon a žádala, aby soud nepokládal předběžnou otázku
k výkladu smlouvy, s níž byl tento zákon sice v rozporu. Smlouva byla recipována do italského
vnitrostátního práva, ovšem před tím, než tento zákon nabyl účinnosti. Proto měla tato italská
společnost zájem postupovat podle zásady lex posterior derogat priori. Soudní dvůr tyto účinky
plynoucí z italského práva odmítl a ve svém rozsudku uvedl zásadu přednosti komunitárního práva.
Podle tohoto rozsudku se vykonatelnost komunitárního práva nemůže stát od státu lišit v závislosti
na později přijatých vnitrostátních zákonech.

Soud se v tomto rozsudku odchýlil od přenosu mezinárodního práva do vnitrostátního, tak jak to
vidíme např. v čl. 10 ústavy ČR.

Čl. 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Soud začal komunitární právo považovat za autonomní právní režim společenství a nový zvláštní
právní řád. Podle tohoto rozsudku se tedy na evropské unijní právo nepoužívají mechanismy přenosu
mezinárodního práva.

Čl. 10a

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na
mezinárodní organizaci nebo instituci.

(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu,
nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Rozsudek nejen že deklaroval primát unijního práva před vnitrostátním, ale také to, že unijní právo
má svou vlastní sféru působnosti a upravuje podmínky, za nichž se má unijní právo uplatnit.

Vztah unijního a obecného mezinárodního práva

Obecné mezinárodní právo je soubor norem, které se vztahují na všechny státy. Jsou to pravidla
především obyčejové povahy a dále obecné zásady právní. Většinu norem mezinárodního práva tvoří
normy dispozitivní. Jaký je rozdíl mezi normou dispozitivní a kogentní? Od většiny norem
mezinárodního práva je možné se v případě potřeby po vzájemné dohodě mezi zúčastněnými subjekty
odchýlit.

Evropské právo ve svých počátcích bylo právem mezinárodním v pravém slova smyslu. Teprve poději se
od něj vydělilo a stalo se samostatným právním odvětvím, sui generis. Evropské právo je tedy ve
vztahu k mezinárodnímu právu vysoce autonomní, ale není na mezinárodním právu zcela nezávislé.
Součástí unijního práva jsou nezrušitelné, kogentní normy obecného mezinárodního práva (především
v oblasti ochrany lidských práv, zákaz použití síly apod).

Ve vnějších vztazích se unie považuje za subjekt mezinárodního práva, je zvláštní mezinárodní
organizací. Její subjektivita je odlišná od jiných mezinárodních organizací. Odlišnost unie od
jiných mezinárodních organizací spočívá v tom, že unie je sice založena mezinárodními smlouvami,
ale má svůj vlastní právní systém, je oprávněna vytvářet právní normy a jako celek vstupovat do
vztahů s jejími členskými státy, ale i s třetími státy. Unie je výjimečná v oblastech, kde má
výlučné kompetence, v nich vystupuje zcela samostatně bez členských států, které se v oblastech
výlučných kompetencí unie tak říkajíc ztrácejí. Třetí státy jsou tedy v oblasti výlučných
kompetencí unie jednat výlučně s unií a ne s jejími členskými státy. Členstvím v unii v žádném
případě ale nezaniká subjektivita členských států z pohledu mezinárodního práva.

Co do vztahu unie a třetích států, podléhají tyto právní vztahy režimu obecného mezinárodního
práva, v případě uzavírání mezinárodních smluv se tyto vztahy řídí Vídeňskou úmluvou o smluvním
právu a případně obecnými právními zásadami.

Vztah unijního a partikulárního mezinárodního práva

Partikulární mezinárodní právo je to soubor norem, které zavazují jen některé subjekty
mezinárodního práva. Jsou to především smluvní dohody, dvoustranné a vícestranné.

Hovořili jsme o tom, že vůči obecnému mezinárodnímu právu vystupuje unijní právo jako zvláštní
subsystém. Ve vztahu k partikulárnímu mezinárodnímu právu tomu tak není. Vztah unijního práva a
partikulárního mezinárodního práva je vztah horizontální, není zde tedy nadřazenost jednoho a
podřazenost druhého. Ve vztahu mezi nimi se uplatní klauzule lex specialis non derogat legi
speciali. Tato klauzule značí, že jednotlivé partikularismy jsou vůči sobě imunní, neruší se
navzájem.

Unie s třetímu státy uzavírá především dvoustranné dohody. Pokud jde o vícestranné smlouvy se
třetími státy, problém spočívá v tom, že třetí státy považují unii za mezinárodní organizaci
z pohledu mezinárodního práva a tudíž mezinárodní organizace uzavírají vícestranné smlouvy se státy
spíše výjimečně. Unii je v těchto smlouvách přiznáno postavení „ekonomické integrační regionální
organizace“ – to plyne z Úmluvy o biologické různorodosti – nebo „integrační regionální organizace“
– z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Takovéto postavení umožňuje přizvat unii jako
signatáře smlouvy, ne však mezinárodní organizace v pravém slova smyslu. Unie tak nemá např.
přístup k Chartě OSN.

Přímá použitelnost unijního práva

Přímá použitelnost unijního práva byla judikována v nám známých případech Van Gend en Loos a Costa
Enel. Přímá použitelnost unijního práva znamená, že normy unijního práva pronikají do právních řádů
členských států přímo a stávají se tak jeho nedílnou součástí, aniž by musely být nejprve
přetransformovány do pramene vnitrostátního práva. Proto mohou být adresáty unijního práva jak
státy, tak i jednotlivci. Všechny soudní orgány mají povinnost aplikovat unijní právo.

Přímý účinek unijního práva

Přímý účinek znamená, že unijní norma působí vůči jednotlivcům nezprostředkovaně, tedy přiznává jim
subjektivní práva, kterých se jednotlivci mohou přímo dovolávat ve sporech před vnitrostátními
soudy. Tyto soudy mají povinnost unijní normy přímo aplikovat a právům plynoucích z unijního práva
poskytnout ochranu.

Ne všechny normy unijního práva mají přímý účinek. Podmínky přímého účinku závisí na tom, o jaký
pramen se jedná, kdo je subjektem právního vztahu regulovaného touto norou a kdo se této právní
normy dovolává, tj. dovolává se ten, komu norma zakládá právo anebo ten, komu norma stanoví
povinnost.

Obecně vzato, aby norma mohla mít přímý účinek, musí být norma zcela jasná, aby z ní bylo možné
dovolit právo jednotlivce či jeho povinnost. Dále musí být norma bezpodmínečná, tedy její splnění
nezávisí na další úpravě unijního či vnitrostátního práva. Nesmí ponechávat členským státům prostor
na posouzení, který by vyžadoval, aby tato norma byla dále legislativně zpřesněna vnitrostátní
normou. Podle pozdější judikatury je hledisko jasnosti normy naplněno i tehdy, pokud ji lze jasně a
konkrétně interpretovat. U bezpodmínečnosti není nutně na překážku, že marně uplynula lhůta, během
které měl vnitrostátní zákonodárce danou otázku upravit.

Přímý účinek smluv

Ustanovení smluv má především vertikálně vzestupný účinek přímý, to znamená že jednotlivec se jich
může dovolávat vůči státu za účelem ochrany svých práv.

Přímý účinek nařízení

Ze Smlouvy o fungování EU plyne, že nařízení jsou přímo použitelná. Formálně se tedy předpokládá,
že nařízení mají vůči jednotlivcům přímý účinek. Neplatí to ovšem absolutně, řada nařízení obsahuje
ustanovení, jejichž adresáty jsou pouze členské státy a ta předpokládají, že státy přijmou
vnitrostátní legislativu, která převede obsah těchto nařízení do vnitrostátního práva.

Přímý účinek směrnic

Podle Smlouvy o fungování EU plyne, že směrnice jsou závazné pro každý stát, kterému jsou určeny co
do výsledku, kterého má být dosaženo. Naopak forma a prostředků k dosažení těchto cílů je ponechána
na volbě státu. Adresáty směrnic jsou tedy pouze členské státy a směrnice samy o sobě nejsou určeny
k přímé aplikaci vnitrostátními soudy.

Přímý účinek rozhodnutí

Rozhodnutí jsou zpravidla individuálním právním aktem a proto jsou závazná pouze pro jejich
adresáty. Adresáty mohou být členské státy nebo jednotlivci a vůči nim mají přímý účinek. Je rovněž
i možné, že adresátem rozhodnutí je členský stát a jednotlivec je jeho beneficientem. Víte, co
znamená beneficient?

Přímý účinek doporučení a stanovisek

Doporučení a stanoviska nejsou právně závazná, nejsou tedy ani pramenem unijního práva a proto
z povahy věci nemohou mít přímý účinek.

Okamžitá aplikační přednost

Případ Simmenthal. Soud v něm spojil zásadu přímého účinku a přednosti unijního práva a vyvodil, že
stát nesmí bez dalšího aplikovat vnitrostátní normu, která je neslučitelná s přímo účinnou unijní
normou a dále nesmí této unijní normě bránit uplatnit svou právní sílu a přímý účinek. Z toho
plyne, že přednost unijního práva je chápána jako systémová i jako aplikační. Vnitrostátní předpis
který je v rozporu s unijním právem nebude aplikován, stává se neplatným. Unijní právo sice nemůže
stanovit podmínky neplatnosti vnitrostátních předpisů, ale může stanovit podmínky jejich aplikace a
neaplikace. Podle zásady okamžité aplikační přednosti se vnitrostátní norma neaplikuje, ale nemá to
vliv na její platnost. Zrušení vnitrostátní normy, která se neaplikuje, ovšem přísluší
vnitrostátnímu legislativnímu či soudnímu orgánu. Z rozsudku Simmenthal dále plyne, že pokud
vnitrostátní správní orgán či soud dojde k závěru, že vnitrostátní norma je v rozporu s unijním
právem, je povinen tuto normu nepoužít ze své pravomoci. Tato zásada je klíčová pro efektivitu
unijního práva, protože správní orgán má povinnost vnitrostátní normu nepoužít ihned, bez
jakýchkoliv dalších formalit, nemusí se např. obracet na nadřízený orgán.

Nepřímý účinek

Podstata nepřímého účinku spočívá v tom, že unijní norma není aplikována přímo, ale je zohledněna
při výkladu vnitrostátního práva. Tato zásada byla vyložena v rozhodnutích Von Colson a Kaaman, a
dále v rozhodnutí Marleasing.  Soudní dvůr konstatoval, že pokud mohou vnitrostátní soudy
interpretovat vnitrostátní právo různým způsobem, musí si zvolit ten, který odpovídá výsledku
shodnému se zněním a účelem unijní normy např. ve směrnici. Jinými slovy, soudy musí vnitrostátní
právo vykládat co možná v největší konformitě s unijní normou.



Kontrolní otázky


1)      V jakém soudním rozhodnutí bylo poprvé konstatováno, že právo EU tvoří samostatný systém
práva a z jakého důvodu?

2)      V jakém soudním rozhodnutí byla judikována přednost smluv před vnitrostátními právními
předpisy?

3)      Jakým způsobem mají státy povinnost postupovat pokud jejich vnitrostátní předpis je
v rozporu s primárním právem EU a v jak v případě rozporu se sekundárním právem?



Číslo a název modulu

Složení a funkce hlavních orgánů EU


Cíl modulu


Seznámení studentů s hlavními orgány EU a jejich kompetencemi při realizaci procesu evropské
integrace.

Klíčová slova

Evropský parlament, Evropská rada, Rada, Komise, Soudní dvůr EU, Evropská centrální banka, Účetní
dvůr



Struktura modulu/téma a zdroje


Základem institucionální struktury unie je tzv. institucionální trojúhelník vytvořený Evropským
parlamentem, Radou a Komisí. Hraje klíčovou roli v rozhodovací činnosti a legislativním procesu
unie. Poslední významná reforma institucionálního rámce unie byla provedena Lisabonskou smlouvou.
Cílem této reformy bylo zajistit efektivní fungování unie, posílit institucionální rovnováhu po
jejím rozšíření o nové členy a odrážet hlubší integraci v unijních politikách. Lisabonská smlouva
mezi unijní orgány zařazuje též Evropskou radu, která je vrcholným politickým orgánem tvořeným
hlavami států nebo předsedy vlád členských států, předseda Komise a předseda Evropské rady.
Evropská rada nemá legislativní pravomoc, ale je to vrcholný politický orgán, který rozhoduje o
změně zakládajících smluv a dalším směřováním unie a její legislativy.

EU má tyto orgány:

-          Evropský parlament

-          Evropská rada

-          Rada

-          Evropská komise (Komise)

-          Soudní dvůr EU

-          Evropská centrální banka

-          Účetní dvůr

Pomocné instituce (poradní funkce):

-          Hospodářský a sociální výbor

-          Výbor regionů

Další instituce (dříve agentury):

-          Europol

-          Eurojust


Evropská rada

Vrcholný politický orgán EU. Tvoří ji spolu s jejím předsedou Evropské rady a předsedou Komise
hlavy států nebo předsedové vlád členských států. Jejího jednání se účastní i vysoký představitel
unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (není členem). Rozhodnutí, zda členský stát bude
zastupovat hlava státu či předseda vlády závisí na každém členském státu. Jednání jsou neveřejná a
konají se minimálně 2x za půl roku. Lze svolat i mimořádné zasedání Evropské rady.

Hlavním posláním Evropské rady je přispívat k nalezení shody ohledně politického směřování a
určování priorit budoucího vývoje EU. Mezi významné pravomoci Evropské rady patří volba jejího
předsedy, nominace předsedy Komise, jmenování Komise jako celku, rozhodování a posouzení návrhů
změn smluv, přijímání rozhodnutí o seznamu formací Rady a rozhodnutí o předsednictví Rady na
základě systému rovné rotace, rozhodování o jmenování vysokého představitele unie pro zahraniční
věci a bezpečnostní politiku. Evropská rada nemá legislativní pravomoc.

Evropská rada má klíčovou roli při rozhodnutí o tom, zda určitý členský stát porušuje závažným a
trvajícím způsobem hodnoty unie.

Evropská rada obvykle rozhoduje na základě konsensu, tedy všeobecného souhlasu bez hlasování.
Odpovědnost za dosažení konsensu nese předseda rady. Výstupem jednání jsou tzv. závěry, které jsou
formulované na základě průběhu jednání Generálním sekretariátem rady.

Funkce stálého předsedy Evropské rady byla zavedena Lisabonskou smlouvou. Evropská rada volí svého
předsedu kvalifikovanou většinou na volební období o délce dva a půl roku. Mandát předsedy může být
obnoven jen jednou. Ve spolupráci s předsedou Komise zajišťuje přípravu a kontinuitu jednání
Evropské rady. Usiluje o dosažení soudržnosti a konsensu a po zasedání Evropské rady předkládá
zprávu evropskému parlamentu.

Rada

Označována též jako Rada ministrů, Rada EU. Je orgánem, který se zásadním způsobem podílí na
rozhodovacích procesech v unii. V Radě jsou zastoupeny jednotlivé vlády členských států. Sídlo má
v Bruselu.

Je orgánem vyjadřujícím postoj členských států, zpravidla rovněž jako v případě Evropské rady, na
základě konsensu. Členské státy na půdě Rady hájí své národní postoje a postoje k zásadním
politickým otázkám, rozhodnutím a legislativním návrhům. Činnost Rady je upravena jednacím řádem.

Plní legislativní funkci, projednává a přijímá legislativní akty spolu se zapojením
evropského parlamentu. Spolu s evropským parlamentem disponuje obecnou legislativní pravomocí ve
všech oblastech svěřených unii. Dále má na starosti rozpočtovou, mezinárodní a exekutivní agendu.

Rada je organizačně strukturována na 3 úrovních.

-          Rada v užším slova smyslu – představitelé členských států na úrovni ministrů

-          Přípravné orgány = Výbor stálých zástupců COREPER a zvláštní výbory Rady

-          Pracovní skupiny Rady

Radě je nápomocen generální sekretariát v čele s generálním tajemníkem, jeho součástí je i právní
služba Rady.

Rada v praxi zasedá v několika resortních či sektorových formacích, které se zabývají konkrétní
věcnou oblastí unijních politik, které projednávají příslušní ministři z členských států unie.
Koordinaci agend zajišťuje Rada pro obecné záležitosti, zajišťuje rovněž i průřezové agendy.
Příklady formací – Rada pro zahraniční záležitosti, Rada pro hospodářské a finanční věci, Rada pro
spravedlnost a vnitřní věci, Rada pro zaměstnání, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele,
Rada pro konkurenceschopnost, Rada pro dopravu, telekomunikaci a energetiku, Rada pro zemědělství a
rybolov, Rada pro životní prostředí, Rada pro vzdělání, mládež, kulturu a sport.

COREPER – Výbor stálých zástupců

Je hlavním přípravným orgánem Rady po jednání. Skládá se ze zástupců členských států na úrovni
vyslance nebo jeho zástupce. Jeho úkolem je projednat legislativní i nelegislativní návrhy tak, aby
byly připraveny pro schválení v Radě. Úkolem tohoto přípravného orgánu je spolu s generálním
sekretariátem a zástupci Komise hledat konsensus mezi členskými státy.

Zpravidla jedná ve dvou složeních

-          COREPER I – zástupci velvyslanců členských států, připravují jednání Rady v oblastech
jednotlivých unijních politik, pomáhá jí Politický a bezpečnostní výbor, Zvláštní výbor pro
zemědělství, Hospodářský a finanční výbor, Výbor pro zaměstnanost, Výbor pro obchodní politiku,
Stálý výbor pro vnitřní bezpečnost nebo Výbor pro sociální ochranu

-          COREPER II – velvyslanci členských států, projednává a řeší otázky větší politické
důležitosti, o nichž bude poté jednat Rada ve své konkrétní formaci


Coreper řídí více než 150 pracovních skupin, které připravují podklady pro jednání Coreperu a Rady.
Tyto pracovní skupiny jsou tvořeny experty z členských států, zpravidla odborníky na danou
problematiku z příslušných ministerstev a orgánů státní správy, kteří dojíždějí do Bruselu.

Předsednictví v Radě

Je vykonáváno na základě rotačního principu, vždy skupina tří států po dobu 18 měsíců. Každý člen
tohoto tria vykonává samostatně předsednictví po dobu 6 měsíců. Česká republika bude
v předsednictví od července do prosince 2022.

Hlasování v Radě

Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, pokud smlouvy nestanoví jinak. V určitých oblastech
existuje princip jednomyslnosti a členské státy mají právo veta. Jednomyslnost je vyžadována
v nejcitlivějších oblastech – víceletý finanční rámec, sociální zabezpečení, zahraniční politika,
společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a sídla orgánů. V některých
případech Rada rozhoduje i prostou většinou. V převážné většině případů jsou návrhy schvalovány
konsensem.

Evropský parlament

Posláním evropského parlamentu je zastupovat občany unie. Je jimi volen na 5leté období ve
všeobecných, přímých, svobodných a tajných volbách, které s konají souběžně ve všech členských
státech.

Evropský parlament má sice značné legislativní, personální, kontrolní a jiné pravomoci, ale dělí se
o tyto pravomoci s Evropskou radou a Radou EU, jak víme, tyto orgány jsou složené ze zástupců
výkonné moci členských států. Evropský parlament působí na více místech. Plénum se schází ve
Štrasburku, část plenárních zasedání se uskutečňuje v Bruselu a sekretariát Evropského parlamentu
sídlí v Lucemburku.

Složení evropského parlamentu

Evropský parlament má nyní 705 členů, poslanců, což je nižší stav než předpokládané maximum 751
poslanců (způsobeno odchodem Velké Británie z EU).

Mandáty jsou na jednotlivé členské státy rozděleny na základě degresivní proporcionality. Méně
lidnaté státy mají větší zastoupení na počet obyvatel než lidnatější státy. Je to výsledek
kompromisu mezi zásadou rovnosti členských států a rovnosti občanů unie. Rozdělení mandátů se
určuje jednomyslným rozhodnutím Evropské rady z podnětu evropského parlamentu a s jeho souhlasem.

Poslanci se na půdě evropského parlamentu sdružují za jednotlivé politické strany a hnutí, frakcí a
poslaneckých klubů. Tyto skupiny jsou tvořeny podle politické příslušnosti, ne podle státní
příslušnosti poslanců. Jsou rovněž nezařazení poslanci.

V čele evropského parlamentu je předseda a 14 místopředsedů. Finančními záležitostmi se zabývá 5
kvestorů.

Parlament se schází na plenárních zasedáních průběžně během celého roku s výjimkou letních
prázdnin, obvykle na několik dní v každém měsíci. Podstatnou část rozvrhu práce parlamentu tvoří
zasedání výborů, Komisí, delegací a konferencí.

Evropský parlament se usnáší většinou odevzdaných hlasů. Je usnášeníschopný, pokud je přítomna
třetina všech členů.

Parlamentu pomáhá sekretariát a v jeho rámci působí právní služba, překladatelská a tlumočnická
služba.

Pravomoci evropského parlamentu

Evropský parlament se především významně podílí na tvorbě legislativních aktů (nařízení, směrnice,
rozhodnutí normativní povahy). Obvyklým způsobem je projednání takového návrhu příslušným výborem a
posléze v plénu. Na některých zvláštních legislativních postupech se podílí s Radou. V řadě
legislativních postupů je evropský parlament konzultován a je vyžadován jeho souhlas.

Evropský parlament se podílí na ustanovení Komise, ta je mu během svého 5letého období odpovědná,
parlament jí může vyslovit nedůvěru.

Evropský parlament má značné rozpočtové pravomoci, spolurozhoduje společně s Radou o rozpočtu unie
na další kalendářní rok, rozpočet navrhuje Komise. Komise předkládá Radě a parlamentu závěrečný
účet na konci roku, rozvahu pasiv a aktiv a hodnotící zprávu o financích unie.

Evropský parlament má rovněž pravomoci v oblasti mezinárodních smluv. Vyslovuje souhlas se
sjednáním dohod o přidružení, dohody o přistoupení unie k EÚLP, dohod vytvářejících zvláštní
institucionální rámec pro spolupráci, dohod s významným rozpočtovým dopadem, dohod v oblastech, na
které se vztahuje zvláštní legislativní postup v němž je vyžadován souhlas evropského parlamentu.

Má dále omezenou roli v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Vysoký představitel
pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku parlament toliko informuje a konzultuje. Parlament smí
klást otázky.

Evropskému parlamentu jsou určeny petice, které mohou podávat občané unie.

Evropská komise

Hlavní výkonný orgán unie. Má exekutivní, iniciativní a kontrolní pravomoci. Komise se podobá
z vnitrostátního úhlu pohledu vládě z důvodu, že její ustanovení zahrnuje vyslovení důvěry a
nedůvěry evropským parlamentem. Vládě se podobá i složením z předsedy a dalších členů pověřených
správou jednotlivých resortů a agend. Předsedu Komise navrhuje Evropská rada a další členy na
prvním místě vybírají Rada EU, potažmo členské státy v radě zastoupené. V Komisi jsou zastoupeni
představitelé ze všech členských států. Komise má sídlo v Bruselu, některé její útvary sídlí
v Lucemburku.

Komisi v úzkém pojetí tvoří předseda a další členové Komise jako kolegia.

Komise v širokém pojetí se rozumí i rozsáhlý administrativní aparát, který zabezpečuje podstatnou
část agendy.

Předchůdcem Komise byl vysoký úřad pro ESUO. Souběžně s ním působila v Euroatomu a EHS komise. Od
roku 1967 zahrnuje Komise všechna tři společenství.

Komise se řídí jednacím řádem, organizačními řády a předpisy upravujícími postavení funkcionářů,
úředníků a dalších zaměstnanců Komise.

Složení Komise

Podle Lisabonské smlouvy by počet členů Komise měl odpovídat dvou třetinám počtu členských států,
postupné zastoupení členských států by mělo být zajištěno rotací při obsazování míst členů
jednotlivých Komisí. Před Lisabonskou smlouvou byl jeden člen Komise za každý členský stát. I
nadále však platí původní zastoupení jedné osoby za každý členský stát, z důvodu, že dosud nebylo
dosaženo jednomyslného rozhodnutí Evropské rady a politické shody v tomto ohledu.

Komise se skládá z předsedy a dalších členů, další členové jsou pověřeni správou jednotlivých
resortů a agend. Místopředsedou je vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku,
který rovněž předsedá Radě ve formaci pro zahraniční věci. Další místopředsedy vybírá z členů
Komise předseda.

Komise má pětileté funkční období, to je vázané na funkční období evropského parlamentu. Členové
Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství – oddanosti myšlence evropské
integrace – z osob, které poskytují záruky nezávislosti. Zpravidla z řad vrcholných politiků
působících v členských státech (obvykle bývalí předsedové vlád a ministři), popř. špičkoví úředníci
nebo odborníci.

Evropský parlament může Komisi vyslovit nedůvěru, v takovém případě má Komise povinnost odstoupit,
je následně ustanovená nová Komise na zbytek funkčního období evropského parlamentu. Nástrojem
průběžné kontroly Komise jsou písemné a ústní interpelace členy parlamentu.

Fungování Komise

Funkce členů Komise je neslučitelná s výkonem jiných funkcí v unii nebo v členských státech, dále
je neslučitelná s výdělečnou činností, protože takové aktivity by mohly ohrozit nezávislost členů
Komise a být újmou na jejich pracovním působení v Komisi, předpokládá se, že práce v Komisi je plně
vytěžující. Členové Komise musí být nezávislí na členských státech co do plnění svých povinností.
Nesmí přijímat pokyny od členského státu, jehož jsou občany, dále nesmí přijímat pokyny od
jakéhokoliv vnějšího subjektu či politického aktéra.


Komise má rozsáhlý administrativní aparát, ten se člení na generální ředitelství, zabezpečuje
jednotlivé oblasti vnitřní politiky a její zahraniční záležitosti např. generální ředitelství pro
hospodářskou soutěž, hospodářské a finanční věci, obchod, regionální politiku, spravedlnost,
vnitřní trh, služby. Generální ředitelství se vnitřně člení na ředitelství, referáty, odbory a
oddělení.

Olaf je Evropský úřad pro boj proti podvodům a ten je součástí administrativního aparátu Komise.

Pravomoci Komise

Pokud není stanoveno jinak, má Komise výlučnou pravomoc navrhovat evropskému parlamentu a Radě EU
přijetí legislativních aktů. Evropský parlament může požádat Komisi, aby takový návrh připravila a
předložila. Komise se účastní projednávání těchto návrhů, vyjadřuje se k těmto návrhům i
pozměňovacím návrhům.

Komise přijímá právní akty na základě zmocnění plynoucího ze Smlouvy o fungování EU, a rozhodnutí.
Na Komisi lze přenést legislativní pravomoc k vydání nelegislativních aktů s obecnou působností,
které doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Komise přijímá
prováděcí předpisy k právně závazným aktům unie, tuto činnost vykonává společně se zástupci
členských států (smíšené výbory, komitologie).

Komise má rozsáhlé kontrolní pravomoci v oblasti dodržování evropského práva. Komise sleduje, zda
členské státy plní směrnice, nařízení a zohledňují zřizovací postupy. Přijímá a vyhodnocuje
stížnosti na porušení práva od fyzických osob a právnických osob. Komise prosazuje dodržování
unijního práva jejich vyšetřováním a žalobami před soudním dvorem. V některých případech (zejm.
v oblasti hospodářské soutěže) Komise rozhoduje přímo o právech a povinnostech fyzických a
právnických osob.

Komise koordinuje výkon unijního práva, který provádí orgány členských států. Zejména koordinuje
oblast výběru cel, propojení sociálního zabezpečení migrujících občanů EU, výběru dph, spotřebních
daní, ochrany životního prostředí překračujícího státní hranice.

Komise navrhuje parlament a Radě EU k přijetí víceletý rozpočtový rámec a roční rozpočet EU.
Vypracovává závěrečný účet a předkládá je těmto orgánům ke schválení. Komise se podílí na provádění
většiny rozpočtu, ale některé rozpočtové agendy jsou přenechány členským státům, zejm. v oblasti
zemědělské, regionální a rozvojové politiky unie.

Evropská centrální banka

Je orgánem měnové politiky eurozóny, států, které přijaly Euro a tak vstoupily do třetí etapy
hospodářské a měnové unie. Jejím sídlem je Frankfurt nad Mohanem. Má výlučnou měnovou pravomoc,
neboli měnovou suverenitu. Ta na ni byla přenesena smlouvami. Měnová suverenita spočívá v tom, že
evropská centrální banka podpírá tuto měnovou svobodu peněžní hodnotou a ovlivňuje peněžní zásobu,
veřejné finance a od nich závislá odvětví veřejného života. Přechod na měnovou unii pro stát
znamená přenesení pravomoci členských států v oblasti měny na evropskou centrální banku.

Cíle a úkoly evropské centrální banky

Vymezuj a provádí měnovou politiku unie. Tato měnová politika je orientována na cenovou stabilitu,
která umožňuje předpovídat inflaci na základě objemu peněžní zásoby a používat nástroje měnové
politiky. Dále provádí devizové operace, drží a spravuje devizové rezervy členských států a
podporuje plynulé fungování platebních systémů. Je centrální emisní bankou eurozóny, má výlučné
emisní pravomoci pro vydání bankovek. Pro vydání mincí má sdílené pravomoci s centrálními bankami
států.

Složení evropské centrální banky

Má dva orgány s rozhodovacími pravomocemi – Rada guvernérů a Výkonná rada.

Rada guvernérů je složena ze členů výkonné rady a z guvernérů národních centrálních bank.

Rada guvernérů určuje měnovou politiku eurozóny tak, že přijímá rozhodnutí o základních úrokových
sazbách ECB, přijímá obecné zásady a rozhodnutí nezbytná pro provádění činnosti eurosystému.

Účetní dvůr

Jeho úkolem je přezkoumávání účetnictví příjmů a výdajů unie a jednotlivých institucí a subjektů
zřízených unií. Kontrola příjmů a výdajů se týká i členských států pokud spravují příjmy a výdaje
unie. Sídlo je v Lucemburku.

Předkládá prohlášení týkající se unijního účetnictví a uskutečněných operací evropskému parlamentu
a Radě EU. Podává zprávu o zjištěných nesrovnalostech. Na konci účetního orku vypracuje výroční
zprávu, kterou předkládá ostatním orgánům unie.

Skládá se z členů, auditorů, kteří jsou jmenováni na dobu šesti let Radou EU po konzultaci
s evropským parlamentem. Celkový počet auditorů odpovídá počtu členských států, jeden za každý
stát. Stejný auditor může být jmenován opakovaně. Předseda účetního dvora je volen auditory na
každé tři roky. Auditoři jsou ve své funkci zcela nezávislí na členských státech a vykonávají svou
funkci v obecném zájmu unie. Účetní dvůr postupuje podle jednacího řádu. Výroční zprávy a
stanoviska přijímá prostou většinou svých členů.

Další instituce unie

Soustava hlavních orgánů unie je doplněna institucemi, které plní některé specifické funkce, nebo
jsou nápomocny evropskému parlamentu, Radě a Komisi. Jedná se o Evropsku službu pro vnější činnost,
Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Tyto instituce jsou nezávislé a vykonávají svou
funkci v obecném zájmu unie.

Evropská služba pro vnější činnost

Zřízena Lisabonskou smlouvou a rozhodnutím Rady 2010/427, funkčně nezávislá instituce, jejím úkolem
je pomáhat vysokému představiteli pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku při realizaci této
politiky a při zajišťování soudržnosti vnější činnosti unie. Podporuje diplomatické služby
členských států, generální sekretariát Rady a útvary Komise a spolupracuje s nimi s cílem zajistit
soudržnost mezi jednotlivými oblastmi vnější činnosti unie. Evropská služba pro vnější činnost se
skládá z ústředí a z delegace, její činnost řídí generální tajemník jednající pod vedením vysokého
představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Delegace evropské služby pro vnější
činnost jsou zřízeny ve třetích zemí a u mezinárodních organizací, tyto delegace nenahrazují
diplomatické mise států, naopak s nimi úzce spolupracují. Evropská služba nijak nezajišťuje
konzulární služby pro občany.

Hospodářský a sociální výbor

Hospodářský a sociální výbor je povinně konzultován orgány unie v případech, kdy to stanoví Smlouva
o fungování EU. Výbor se účastní legislativní činnosti, podává stanovisko k návrhům legislativních
aktů. Dle potřeby může být konzultován ve všech případech.

Je složen ze zástupců hospodářských a sociálních oblastí občanské společnosti, zejména ze zástupců
organizacích výrobců, zemědělců, zaměstnanců, obchodníků, svobodných povolání, spotřebitelů a
veřejnosti. Maximální počet členů je 350 a množství mandátů odpovídá počtu obyvatel členských
států.

Členy výboru jmenuje Rada na 5 let, členové se dělí do 3 skupin – zaměstnavatelé, zaměstnanci a
různé zájmové skupiny občanské společnosti.

Výbor si volí svého předsedu a místopředsedu, předsednictvo, vytváří odborné skupiny, podvýbory a
přijímá jednací řád.

Nejlidnatější státy unie mají ve výboru 24 členů (Francie, Itálie, Německo), ČR má 12 zástupců.

Výbor regionů

Podle Smlouvy o fungování unie je výbor regionů konzultován Komisí, evropským parlamentem a Radou
povinně v případech, kdy to smlouva stanoví a navíc v případech, kdy to některý z těchto orgánů
považuje za vhodné. Výbor nereprezentuje zájmy členských států, ale jen místních a regionálních
samosprávných celků. Výbor předkládá stanoviska k návrhům legislativních aktů unie. Komise, Rada a
Evropský parlament s výborem musí konzultovat především návrhy unijních aktů, které se týkají
místní a regionální správy, např. politiky zaměstnanosti, životního prostředí, školství,
zdravotnictví a přeshraniční spolupráce.

Další instituce

Při evropském parlamentu působí evropský veřejný ochránce práv (ombudsman). Ten projednává
stížnosti proti nesprávnému úřednímu postupu orgánů, institucí a subjektů unie s výjimkou unijních
soudů.

Dalšími institucemi jsou Evropský inspektor ochrany údajů a Úřad evropského veřejného žalobce.

Jazykový režim unie

Dvoustranné mezinárodní smlouvy se sjednávají v jazycích smluvních států.

U mnohostranných mezinárodních smluv se je text smlouvy zpravidla v jednom resp. jen několika
jazycích, není obvyklé, aby byly smlouvy ve všech jazycích.

Rovněž i režim mezinárodních organizací odráží politické poměry v době jejich založení. Prosazují
se v nich jazyky velmocí či jazyky sdílené více státy. Státy, které používají jiné jazyky, než
jazyky smlouvy, vyhotovují pro své vnitrostátní použití těchto smluv překlady. Rozhodná však
zůstávají původní znění smluv.

Unie je mnohojazyčná a úředními jazyky jsou všechny státy, v současné době má 24 úředních jazyků.
Upřednostňování jen několika jazyků v unii (podle zvyklostí daných v mezinárodním právu) by vedlo
k neslučitelnosti se zásadou právní jistoty, která vyžaduje, aby se dotčené osoby mohly seznámit
s rozsahem svých povinností a to lze zajistit jen vyhlášením v jazyce adresáta. Dále by to bylo
v rozporu se zásadou rovného zacházení.

Na počátku existence Společenství, byly úředními jazyky francouzština, italština, němčina,
nizozemština. Po Brexitu je angličtina i nadále úředním jazykem pro Irsko a Maltu.

Pracovními jazyky unie jsou všechny úřední jazyky, nicméně při vnitřním fungování unie se z důvodu
efektivity používají jen některé jazyky. V nich pracují úředníci unie a vedou se v nich jednání
mezi funkcionáři unie a úředníky unie, stejně tak se vedou jednání s odborníky z některých států.
Těmito jazyky jsou v současné době především angličtina, francouzština a němčina, tyto jazyky se
označují jako pracovní jazyky unie. Je zajímavé, že jejich výběr není zpravidla potvrzen unijním
právem.

Unie je ochotna připustit omezené užívání menšinových jazyků členských států např. baskičtina,
galicijština, katalánština nebo velština. Naopak jazyky přistěhovaleckých menšin uznány nejsou.

Je nasnadě, že překladatelská a tlumočnická služba při EU je největší a nejrozsáhlejší takovou
službou na světě. Náklady na překlady a tlumočení představují značnou část nákladů unie.
Mnohojazyčnost může být v praxi překážkou v integraci, překážkou v migraci pracovníků, má dopady na
pohyb zboží a ochod se službami. V neposlední řadě ztěžuje spolupráci správních a soudních orgánů
členských států při výkonu unijního práva.

Soudní soustava unie

Soudní soustava unie se skládá z unijních a vnitrostátních soudů, jejich společným úkolem je
zajistit na celém území unie dodržování unijního práva při jeho výkladu a provádění. Vztah těchto
soudů není klasickým hierarchickým vztahem, ale vztahem založeným především na spolupráci,
decentralizaci a subsidiaritě.

Unijní soudy nemají pravomoc přímo přezkoumávat správnost rozhodnutí vnitrostátních soudů, nemají
pravomoc tato rozhodnutí rušit. Neexistuje žádná soustava specializovaných unijních soudů, které by
byly zřízeny v jednotlivých členských státech a byly by pověřeny aplikací unijního práva a na
vnitrostátní úrovni. Pravomoc vnitrostátních soudů je subsidiární, rozhodují v případech, v nichž
nemají pravomoc unijní soudy. Unijní soudy aplikují právo na unijní úrovni a do vnitrostátních
řízení zasahují jen v některých případech.

Vnitrostátní soudy

Organizace vnitrostátních soudů se řídí zásadou institucionální autonomie, podle této zásady
přísluší každému členskému státu, aby sám určil, které orgány unijní právo aplikují a chrání
subjektivní práva jednotlivců. Unijní právo nezasahuje do organizace a soustavy soudů na
vnitrostátní úrovni. Státy nezřizují žádné specializované soudy, které by byly pověřené aplikací
unijního práva. Unijní právo běžně aplikují vnitrostátní soudy, pokud předmětná věc spadá do
osobní, věcné a časové působnosti unijního práva. Vnitrostátní soudy jsou vázané zásadou iura novit
curia a tak mají povinnost unijní právo znát, aplikovat a vykládat ho.

Unijní soudy

Na unijní úrovni je dodržování unijního práva zajišťováno Soudním dvorem evropské unie. To je
oficiální název pro soud, který je složený ze dvou soudů, Soudní dvůr a Tribunál. Oba mají sídlo
v Lucemburku. Činnost unijních soudů je upravena třemi základními prameny, tato pravidla jsou
obsažena ve Smlouvě o fungováni EU, ve statutu soudního dvora a dále v jednacích řádech.

Soudní dvůr

Soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu. V současné době je 27 soudců.
Soudcům je nápomocno 11 generálních advokátů. 5 z nich pochází z velkých členských států – Německa,
Francie, Itálie, Španělska a Polska. Zbývajících 6 rotuje mezi členskými státy. Úkolem generálních
advokátů je předkládat veřejně, nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska v nichž navrhují
soudnímu dvoru jak má být věc rozhodnuta. Soudci a generální advokáti mají rovnocenné postavení.
Jsou vybíráni z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti a splňují požadavky nezbytné pro
výkon nejvyšších soudních funkcí nebo jsou obecně uznávanými znalci práva.

Soudci a generální advokáti jsou voleni na 6 let, mohou být jmenováni i opakovaně. Každé tři roky
dochází k částečné obměně Soudního dvora, vždy se to týká poloviny soudců a poloviny generálních
advokátů. Z důvodu, že stejné osoby jsou často znovu jmenováni, je jejich obměna velmi pozvolná,
což napomáhá zajistit kontinuitu a koherenci judikatury.

Soudci a generální advokáti jsou zcela nezávislí, nezastupují členské státy, ze kterých pochází,
ale zastupují jejich právní kulturu. Proto od těchto států nesmí být přijímány pokyny. Zajímavé je,
že jsou vyňati z pravomoci soudů a to má zaručovat jejich nezávislost. Tyto vynětí se týká i po
skončení jejich funkce. Člena soudního dvora lze odvolat jen ve zcela výjimečných případech, může
být zbaven své funkce jen jednomyslně souhlasem všech soudců a generálních advokátů a to pouze
tehdy, že nesplňuje podmínky pro výkon své funkce nebo neplní povinnosti ze své funkce plynoucí.

Soudcům a generálním advokátům napomáhá kabinet, složený je čtyř referendářů. Referendář soudce
píše návrhy rozsudků ve věcech, v nichž soudce vykonává funkci soudce zpravodaje a vyjadřuje se
k návrhům rozsudků ve věcech, v nichž soudce rozhoduje jako soudce přísedících. Hlavním úkolem
referendáře generálního advokáta je napsat návrhy stanovisek.

V čele soudního dvora je předseda, je volen soudci na dobu 3 let. Má 4 základní pravomoci:

-          Řídí správu soudního dvora

-          Řídí jeho soudní činnost – předsedá jednáním velkého senátu a poradám, na kterých se
v tomto senátu rozhoduje

-          V každé věci určuje soudce zpravodaje na znění rozsudku

-          Přijímá předběžná opatření, kterými jsou dočasně upraveny poměry účastníků řízení, než
je vydáno konečné rozhodnutí

Předsedovi je ve výkonu funkce nápomocen místopředseda.

Určitým protipólem předsedy soudu je první generální advokát, který je jmenován na dobu 3 let. Jeho
hlavní pravomocí je přidělování věcí jednotlivým generálním advokátům.

Soudní dvůr rozhoduje v plénu, ve velkém senátu, v 5členných a 3členných senátech. Rozhodování
v plénu je zcela výjimečné. Soud má povinnost rozhodnout v 5členném senátu, pokud o to požádá
členský stát či unijní orgán, který je účastníkem řízení.

Správu soudního dvora zajišťuje kancelář, v jejímž čele stojí vedoucí soudní kanceláře. Kromě běžné
administrativy je jejím hlavním úkolem doručování, přijímání, předávání a úschova všech procesních
písemností a doručování soudních rozhodnutí. V rámci kanceláře působí i tlumočnické a
překladatelské útvary. Dále má soudní dvůr k dispozici oddělení rešerší a dokumentace. Ty pomáhají
soudnímu dvoru posoudit vnitrostátní právní řády a jak se tyto řády staví k určité právní otázce
anebo zda obsahují určitou obecnou právní zásadu. Pokud by se jednalo o obecnou unijní zásadu,
předpokládá se, že taková zásada je uznána i ve vnitrostátním právu.

Tribunál

Původně se nazýval Soudem prvního stupně, jeho název se změnil Lisabonskou smlouvou.

Skládá se ze dvou soudců za každý členský stát, tedy z 54 soudců. Nemá žádné generální advokáty.
Jeho soudci mohou být povoláni, aby plnili úlohu generálního advokáta. Postavení, kvalifikační
předpoklady a postup jmenování jsou obdobné jako u soudců soudního dvora.

Soudcům jsou nápomocni dva referendáři.

Organizace tribunálu je rovněž velmi podobná soudnímu dvoru (předseda na dobu 3 let,
místopředseda).

Základem tribunálu jsou 3členné senáty, které rozhodují cca 85 % všech meritorních věcí. Jen zcela
výjimečně rozhoduje ve velkém senátu. Významnější případy mohou být rozhodovány v 5členných
senátech. Zajímavé je, že ve výjimečných případech může tribunál rozhodnout i samosoudcem.

Dále má svou kancelář, vedoucího soudní kanceláře. Naopak překladatele, tlumočníky a
administrativní služby využívá z útvaru soudního dvora.

Specializované soudy

Evropský parlament a Rada mohou nařízením zřídit specializované soudy připojené k tribunálu. Tyto
specializované soudy by byly příslušné rozhodovat v prvním stupni v některých zvláštních oblastech
– zejm. duševní vlastnictví, ochranné známky, patenty. Žádný takový soud nebyl dosud zřízen,
s výjimkou dočasného zřízení soudu pro veřejnou službu.


Kontrolní otázky


1)      Co je vrcholným politickým orgánem EU?

2)      Které orgány plní legislativní funkci?

3)      Objasněte soudní soustavu EU.



Číslo a název modulu

Vnitřní trh, volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu


Cíl modulu


Seznámení studentů s tržními svobodami a integraci EU v hospodářské oblasti vč. svobody usazování,
seznámení s rozdíly v postavení migraujících občanů EU a rodinných příslušníků občanů EU, kteří
nemají občanství členského státu EU.

Klíčová slova

4 tržní svobody, vnitřní trh, migrující občan EU



Struktura modulu/téma a zdroje


Přehled svobody pohybu

Vnitřní trh Unie vznikl k 1. lednu 1993 jako nástupce společného trhu EHS zavedeného Smlouvu ÚOHS.
Pojem společný trh vyjadřuje z hlediska obecné teorie jeden z jejich nejvyšších stupňů. Vnitřní trh
zahrnuje oblasti volného obchodu celní unie, společný vnitřní trh a měnovou unii.

Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřní hranic, ve kterém je zajištěn volný pohyb zboží, služeb,
osob a kapitálu. Existuje koncepce takzvaných 4 základních tržních svobod, těmi jsou: volný pohyb
zboží, volný pohyb služeb, volný pohyb osob, volný pohyb kapitálu a plateb.

Oproti původnímu společnému trhu v 90. letech společný vnitřní trh Unie nerozšířil počet základních
tržních svobod. Unijní právo naopak odstraňuje technické, daňové a hmotné překážky, které brání
volné mu pohybu některé ze 4 základních svobod. Dále Unie vytváří některé doprovodné politiky
vnitřního trhu, například politiku soudržnosti. Dále je v Unii ve vnitřním trhu posílen občanský
prvek. Tento občanský prvek odráží koncepci volného pohybu osob. Společný trh původně počítal jen s
volným pohybem osob za účelem ekonomickým, tedy za prací nebo podnikáním, vnitřní trh zohledňuje
též o volný pohyb za účelem mimoekonomickým, například volný pohyb studentů či ostatních
nevýdělečně činných osob.

Slučitelnost vnitrostátního práva se svobodou pohybu

V praxi může vznikat problém či konflikt vnitrostátního práva se svobodou pohybu. Vysvětleme si to
na konkrétním příkladu volného pohybu osob.

Volný pohyb českých pracovníků na území ČR ještě není projevem základní svobody vnitřního trhu.
Pokud ale český pracovník překročí hranice některého členského státu, např. Německa, může
potenciálně vzniknout možnost omezení volného pohybu prostřednictvím diskriminace na základě státní
příslušnosti. Naopak neaplikování unijního práva ve vnitrostátních situacích může mít za následek
obrácenou diskriminaci. Obrácenou diskriminací je stav, kdy vlastní státní příslušníci se nacházejí
z důvodu nepoužití unijního práva v méně příznivé situaci než příslušníci jiných členských států,
protože se na rozdíl od nich nemohou dovolávat subjektivních práv plynoucích z unijního práva.
Unijní právo nezakazuje obrácenou diskriminaci. Obrácenou diskriminaci mohou zakazovat vnitrostátní
normy, např. ústavní, které mohou vyžadovat, aby vlastní státní příslušníci měli stejná práva jako
příslušníci jiných členských států EU. Proto Soudní dvůr odpovídá i na předběžné otázky
vnitrostátních soudů ve sporech, které nemají žádný přeshraniční prvek, nicméně vnitrostátní soud
musí vysvětit, že odpověď Soudního dvora je nezbytná k odstranění obrácené diskriminace.

Existují tři základní formy omezení:

-          přímo diskriminační na základě státní příslušnosti,

-          nepřímo diskriminační opatření na základě státní příslušnosti,

-          překážky, které se použijí bez rozdílu na tuzemské a migrující zboží, osoby, služby,
kapitál, a které i přesto volný pohyb omezují

Přímá diskriminace na základě státní příslušnosti je výslovně zakázána Smlouvu o fungování evropské
unie. Současně je zakázána i nepřímá diskriminace ve všech svých formách. Nepřímou diskriminaci
mohou být vnitrostátní opatření, pokud se dotýkají zboží, osob, služeb nebo kapitálu z jiných
členských států, než s tuzemských a pokud existuje riziko, že v důsledku toho budou znevýhodněny
osoby, zboží, služby či kapitál z jiného státu. Nejtypičtějším rozlišovacím kritériem, které vede k
nepřímé diskriminaci, je bydliště fyzické osoby. Diskriminace se může dotýkat především osob, které
mají hlášeno bydliště ve svém domovském státě a žijí v jiném státě EU. Jakékoliv omezení volného
pohybu je nutné mít důvod nit. Fungování základních tržních svobod nemůže být bez výjimek. Unijní
právo musí počítat se situacemi, kdy existuje naléhavý společenský zájem základní držení svobodu
omezit v konkrétním případě anebo v určitém počtu případů. Důvody takových omezení mohou vyplývat z
ustanovení primárního práva, nebo z judikatury unijních soudů. Judikatura Soudního dvora dohodila,
že výčet výjimek ze základních svobod nemůže být konečný, ale že mohou být aplikovány i výjimky za
rámec ustanovení smlouvy. Tyto výjimky musí být odůvodněny kategorickým požadavkem veřejného zájmu,
musí se pohybovat v neharmonizované oblasti práva a musí být způsobilé k dosažení příslušného cíle
za předpokladu, že ho nelze dosáhnout jinými prostředky. Primární právo umožňuje omezení základních
svobod, například omezení z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Judikatura unijních
soudu připouští, že naléhavý společenský zájem, který je způsobilý k odůvodnění omezení jedné
základní svobody může být uznán jako důvod, kterým může být omezena jiná základní svoboda,
například ochrana kulturního dědictví. Je nicméně nutné v každém případě ctít zásadu in dubio pro
eodem, (v pochybnosti platí totéž pro jinou základní svobodu). Podle této zásady by nebylo možné
omezit volný pohyb pracovníků ve vztahu k volnému pohybu zboží. Každý členský stát, který chce
omezení aplikovat, musí prokázat, že omezující opatření je nezbytné.

Volný pohyb zboží

Pohybem zboží rozumíme pohybem zboží rozumím rušit přes hranice členských států aniž by docházelo k
jeho aniž by docházelo k jeho podle původu zboží v některém členském státě. Judikatura však
zakazuje i nediskriminační překážky volného pohybu zboží a judikatura navíc vyžaduje, aby byl
všeobecně zajištěn volný pohyb zboží nejen mezi státy, ale i šířeji na celém území Unie. Proto jsou
zakázána i omezení volného pohybu zboží uvnitř členského státu.

Judikatura Soudního dvora označuje zboží jako výrobky, jejichž hodnota je vyjádřená v penězích a
jež mohou být předmětem obchodní transakce. Předmětem volného pohybu tudíž mohou být zejména věci
movité. Naopak nemovitosti, které jsou pevně spojeny se zemí a tudíž se nemohou pohybovat přes
hranice členských států se řadí pod svobodu volného pohybu kapitálu a plateb. Zbožím ovšem není jen
jakákoliv movitá věc. Musí mít i ekonomickou hodnotu, kterou předmět získal výrobou. Ekonomická
hodnota může být i negativní, jako je to např. u odpadu určenému k recyklaci. Výrobky mohou být i
nehmotného charakteru, např. elektřina. Naopak s některými výrobky nelze obchodovat vůbec, jsou res
extra commercium (drogy nebo lidské orgány). Určité výrobky podléhají zvláštnímu specifickému
režimu obchodování, např. zbraně nebo vojenský materiál. Za zboží jsou rovněž považována
převoditelná práva, např. právo duševního vlastnictví nebo právo rybolovu. Platné bankovky a mince
spadají pod volný pohyb kapitálu. Naopak starožitné bankovky a mince pro numismatické účely spadají
pod volný pohyb zboží.

Hranicemi členských států se rozumí jednak vnitřní hranice mezi členskými státy a rovněž i hranice
unie se třetími státy. Unie je součástí jediného a jednotného celního prostoru, ten zahrnuje 27
zemí členských států a hranice volného pohybu zboží se aplikují i na území Evropského hospodářského
prostoru, tedy navíc na území Islandu, Lichtenštejnska a Norska, dále na území Andorry, Monaka, San
Marina, Vatikánu a Turecka. Do celního prostoru Unie spadají i některá zámořská území členských
států. Evropský celní prostor je tak větší než prostor EU.

Omezení volného pohybu zboží

Zakázanými omezeními volného pohybu jsou fiskální (tarifní) omezení – tj. dovozní, průvozní a
vývozní cla a veškeré poplatky se stejným účinkem. Dále kvantitativní (množstevní) omezení dovozu a
vývozu a veškeré omezení se stejným účinkem. A konečně diskriminační (ochranářské) vnitřní zdanění.
Dle judikatury se těchto omezení mohou dovolávat i soukromé osoby vůči jiným soukromým osobám.
Z této judikatury nicméně nelze vyvodit nějaké obecné pravidlo a není prozatím univerzálně
ustálena.

Volný pohyb služeb

Volným pohybem služeb rozumíme přechod činností přes hranice členských států, aniž by bylo tomuto
pohybu bráněno diskriminačními opatřeními podle poskytovatele nebo podle příjemce služby na základě
státní příslušnosti k jinému členskému státu nebo nediskriminačními opatřeními, která tento pohyb
znemožňují, jsou mu na překážku nebo ho činí méně atraktivním.

Služba jsou výkony nebo činnosti poskytované zpravidla za úplatu a rovněž primární právo uvádí
několik druhů činností, které se za služby považují. Jsou to zejména činnosti průmyslové povahy,
obchodní povahy, řemeslné činnosti, činnosti v oblasti svobodných povolání. Dalším pojmovým znakem
služeb je jejich dočasnost. Tím se služba vymezuje proti jiné základní svobodě. Víte jaké? Oproti
svobodě usazování. Obě tyto svobody jsou si nicméně blízké.

Za službu ve smyslu unijního práva se považují i činnosti s náležitostí unijního prvku. Službami
podle unijního práva nejsou činnosti, kde se všechny prvky dotýkají jen jednoho členského státu
jako např. služba poskytována v jednom členském státě příjemci z téhož členského státu. Důležitou
náležitostí služby je tedy přechod přes hranice jednoho členského státu na hranice druhého
členského státu. Unijní právo prosazuje zásadu mobility, ta zaručuje všem poskytovatelům služeb,
aby nebyli diskriminováni na celém území Unie. Neodůvodněné bránění poskytování služeb představuje
aktivní stránku zásady mobility. Naopak pasivní stránka zásady mobility umožňuje příjemcům volbu
místa, kde na území Unie chtějí službu přijímat. Co se týče pohybu služby, přes hranice může
přecházet samotná činnost (např. kabelové televizní vysílání), nebo přes hranici může přecházet
konzument služby (např. ubytování v hotelu), nebo za službou přes hranice státu cestuje jak
příjemce služby, tak i poskytovatel (např. turistický zájezd). Přes hranice se do jiného státu může
přemisťovat poskytovatel služby. V tomto případě je ovšem nutné odlišovat službu od svobody
usazování. Pokud je výkon služby dočasný, pak by šlo o volný pohyb služeb. Pokud by ale výkon
činností byl trvalý, šlo by spíše o svobodu usazování. V praxi může být ovšem problematické
dočasnost, trvalost, opakování a pravidelnost vyhodnotit. Pokud osoba překročí hranice, poskytne
službu a poté se navrátí zpět, o usazení určitě nepůjde. O usazování nepůjde ani tehdy, pokud
poskytoval v daném státě, kde službu poskytuje, vytvoří určitou infrastrukturu např. konzultační
místnost, kancelář nebo stánek a to za předpokladu, že toto zázemí je pro poskytování služby
nezbytné.

Službami naopak nejsou projevy jiných základních svobod vnitřního trhu např. volného pohybu zboží,
osob a kapitálu. Hranice mezi těmito kategoriemi nejsou ostré. Může být problematické v konkrétním
případě rozlišit, zda jde o volný pohyb služby anebo pracovníků. O volný pohyb služby ovšem nepůjde
nikdy o činnosti poskytované orgány veřejné moci.

Omezení volného pohybu služeb

Za omezení volného pohybu služeb se považují na straně poskytovatele zákonná omezení či podzákonná
omezení, jimiž členské státy podřizují výkon činností určitým podmínkám, které v jiném členském
státě nejsou uloženy a tím vznikají překážky či nemožnost tyto služby poskytovat, případně se
služba pro zákazníky stává méně atraktivní. Těmito překážkami mohou být např. administrativní
požadavky, kvalifikační požadavky či požadavky na složení finančních prostředků.

Za omezení volného pohybu služeb na straně příjemce jsou opatření diskriminační povahy, např. podle
státní příslušnosti, cenové zvýhodnění vlastních státních občanů před cizinci z jiných členských
států.

Volný pohyb osob na ekonomickém základě

Volným pohybem osob rozumíme možnost pohybovat se svobodně a usazovat se na území členských států,
aniž by docházelo k diskriminaci osob na základě státní příslušnosti k jinému členskému státu nebo
k jiným nediskriminačním překážkám, které neodůvodněně brání osobě ve výkonu práva na volný pohyb,
nebo výkon tohoto práva činí méně atraktivním.

Volný pohyb byl původně vázán toliko na ekonomický prvek, tedy za účelem zaměstnání nebo podnikání.
Se vznikem evropského občanství po ratifikaci Smlouvy o EU v roce 1993 je vytvořeno evropské
občanství a počítá se i s volným pohybem osob na občanském základě.

Volný pohyb pracovníků

Jak již víme, jedná se tedy o jednu z původních svobod v rámci Evropských společenství. Důvodem
této svobody byla skutečnost, že migrující pracovníci přispívají k ekonomické činnosti
hostitelského členského státu a tudíž i členské státy mají z této svobody užitek.

Volný pohyb pracovníků přináší každému občanovi EU právo pracovat a žít v jiném členském státě za
stejných podmínek jako státní příslušníci daného státu a chrání je především před diskriminací co
do odměny za práci a pracovních podmínek. Vnitrostátní právo nesmí neodůvodněně bránit občanům EU
bránit ve výkonu práva na volný pohyb.

Volný pohyb pracovníků se vztahuje na státní příslušníky členských států Unie, kteří využili svého
práva volného pohybu a kteří v příslušném členském státě vykonávají činnost ekonomické hodnoty,
přičemž tato činnost naplňuje definici pracovníka. Volný pohyb tedy nezahrnuje migrující pracovníky
ze 3. zemí s výjimkou rodinných příslušníků občanů EU. Tito rodinní příslušníci odvozeně od nich
využívají některé výhody spojené s volným pohybem pracovníků, ale nejsou primárními nositeli těchto
práv.

Kdo jsou rodinní příslušníci EU občanů? Česká legislativa (zákon č. 326/1999 Sb.) to upravuje
takto:

Blízký rodinný příslušník občana EU:

-          manžel, resp. registrovaný partner;

-          rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje;

-          potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana EU a

-          potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z
důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované
občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý
bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl
povolen pobyt


Za tzv. vzdáleného rodinného příslušníka občana EU se považuje i cizinec, který prokáže, že:

-          je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k
trvalému pobytu na území a

-          je v zemi, z níž pochází, osobou vyživovanou tímto občanem EU nebo státním občanem ČR,

-          je v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana EU nebo státního občana ČR,
nebo

-          u kterého vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana EU nebo
státního občana ČR, anebo

-          má s občanem EU nebo se státním občanem ČR přihlášeným k trvalému pobytu na území řádně
doložený trvalý partnerský vztah.

K volnému pohybu dochází tehdy, kdy jde o přeshraniční pohyb, tedy musí být přítomen unijní prvek.
Právo EU v této oblasti se neuplatňuje u pracovníků pracujících ve svém domovském státě. Nejčastěji
se jedná o situace, kdy občan EU pracuje v jiném členském státě, než je jeho země původu. Spadají
sem ovšem i situace, kdy pracovník pracuje v zemi svého původu, ale má bydliště v zahraničí anebo
se vrací do země svého původu poté, co pracoval v zahraničí. Volný pohyb se vztahuje i na osoby,
které zatím v jiném členském státě nepracují, ale práci hledají. Těmto EU občanům musí být
v hostitelském státě poskytnuta stejná pomoc při hledání zaměstnání jako vlastním občanům daného
státu. Unijní právo se vztahuje i na případy výkonu práce mimo území Unie, např. zaměstnance
velvyslanectví, námořníků na lodi plující pod vlajkou EU země nebo zaměstnance na palubách letadel.
Pokud občan EU již nesplňuje, či dočasně nesplňuje znaky pracovníka (např. z důvodu nemoci), náleží
mu právo pobytu jako jakémukoliv jinému občanovi Unie za předpokladu, že má pro svůj pobyt
dostatečné finanční prostředky, aby se nestal zátěží sociálního systému hostitelské země a aby byl
účastníkem zdravotního pojištění v hostitelském státu.

Volný pohyb mohou využívat i občané Islandu, Norska a Lichtenštejnska na základě dohody o EHP.

Právo volného pohybu se ovšem neaplikuje v oblasti práce ve veřejné správě. Členské státy mohou
vyhradit právo práce v této sféře jen pro své vlastní občany. Je to dle judikatury ESD ovlivněno
především požadavkem na tzv. závazek věrnosti, oddanosti a oboustrannosti práv mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem.

Smlouvy ani sekundární předpisy definici pracovníka neobsahují. Podle výkladu Soudního dvora, za
pracovníka je považována každá osoba, která po určitou dobu vykonává skutečnou a efektivní činnost
podle pokynů druhého (tím se odlišuje od podnikající osoby) a za kterou dostává odměnu. Pojem
pracovníka může zahrnovat i práci na částečný úvazek, práci stážistů, au-pair či pracovníků
vykonávající pohotovost. Judikatura obecně nestanoví kolik by měla činit doba zaměstnání, tedy ani
týdenní výši úvazku v hodinách, ani dobu, na kterou je pracovní poměr sjednán, ani dobu setrvání
pracovníka v hostitelském státě. Za odměnu nelze považovat nepeněžité plnění či naturální plnění a
tím se odlišuje volný pohyb pracovníků od pohybu osob na občanském základě. Výše odměny podle
judikatury podstatná není.

Práva rodinných příslušníků

Příklad novela zákona o pobytu cizinců s účinností k 2. 8. 2021. Změna rodinných příslušníků Čechů
– dochází ke změně, u manželů zůstává právní stav zachován, naopak ostatní rodinní příslušníci
(přítel, přítelkyně) se přesouvají do kategorie vzdálených rodinných příslušníků.

§ 15a se rozštěpuje – odst. 1 a 2 jsou blízcí, skuteční rodinní příslušníci, odst. 3 jsou vzdálení
a ti již nejsou podle evropské směrnice, budou mít jiný typ dokladu, jiné náležitosti podání
žádosti. Osoby podle odst. 3 nebude možné žádat o TP po 2 letech a 1 roku vztahu.

Přechodná ustanovení – stávající držitelé, kteří získali PP RP EU před novelou, se považují za
blízké rodinné příslušníky, i kdyby podle novely již byly vzdálenými. Musí si nicméně vyměnit do
31. 8. 2022 doklad za biometrický. Pokud tak učiní, měli by být schopni si požádat o TP po 2 letech
a 1 roku vztahu. Cizinci, kteří ovšem získají PP RP EU na základě žádosti, kterou podali až po
účinnosti novely a budou považováni za vzdáleného rodinného příslušníka, nebudou mít možnost žádat
o TP RP EU po 2 letech pobytu a 1 roku vztahu, ale až po 5 letech.

Příklad status rezidenta v ES. Držitel povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana
EU, který sám není EU občanem, ale občanem třetích zemí může po 5 letech nepřetržitého přechodného
pobytu požádat o přiznání tohoto statusu. Tento status rezidenta v ES mu umožní právo přestěhovat
se do jiného členského státu EU a zjednodušený přístup na trh práce. Nemá ovšem v této jiné EU zemi
práva totožná, jako má EU občan.

Volný pohyb podnikajících osob

Právo svobody podnikání lze definovat jako svobodu podílet se stabilně a trvale na hospodářském
životě jiného členského státu, než státu původního, a dosahovat tím zisku. U podnikání lze o
nezávislý výkon činnosti, nejde o závislou práci.

Členské státy nesmí omezovat svobodu usazování diskriminačními opatřeními, např. přístupu
k ekonomickým aktivitám a k zakládání a provozování podniků za stejných podmínek, jaké se aplikují
na vlastní státní příslušníky. V tomto případě by se jednalo o diskriminační opatření, která jsou
zakázána. Naopak za nepřímou diskriminaci by bylo možno považovat např. daňové zvýhodnění subjektů,
kteří podnikají ve vlastním členském státě.

Volný pohyb kapitálu a plateb

Volný pohyb kapitálu a plateb představuje jednu ze základních svobod vnitřního trhu. Ve skutečnosti
se jedná o dvě samostatné svobody, často ovšem uváděné společně. Rozdíl mezi volným pohybem
kapitálu a volným pohybem plateb objasňuje jejich definice.

Volným pohybem kapitálu rozumíme převod hodnot vyjádřených v penězích, cenných papírech nebo
drahých kovech přes hranice členských států za účelem investování v jiném členském státě, aniž by
docházelo k diskriminaci investora na základě státní příslušnosti k jinému členskému státu nebo
k jiným nediskriminačním překážkám, které by mohly zabránit či způsobit omezení volnému pohybu
kapitálu nebo které by mohly odradit investory od investování v jiném členském státě.

Volným pohybem plateb rozumíme převod hodnot vyjádřených v penězích, cenných papírech nebo drahých
kovech přes hranice členských států za účelem splnění závazku v jiném členském státě, aniž by
docházelo k diskriminace plátce na základě státní příslušnosti plátce nebo k jiným nediskriminačním
překážkám.

Rozdíl mezi těmito dvěma zásadními svobodami spočívá především v účelu převodu. U volného pohybu
kapitálu jde především o investice např. do nemovitostí, naopak u volného pohybu plateb jde o
plnění závazku. Např. nákup zboží či služby v jiném členském státě (předvánoční nákupy v Drážďanech
nebo nákup na Amazon.de). Je poměrně přirozené, že hranice nemusí být vždy ostrá a konkrétní
posouzení o jakou svobodu jde nemusí být vždy snadné a bude záviset na okolnostech každého
jednotlivého případu. Např. takové ručení za platby se považuje za součást volného pohybu kapitálu.


Kontrolní otázky


1)      Jakým způsobem se liší volný pohyb pracovníků od svobody usazování?

2)      Jak se liší okruh práv migrujících občanů EU a jejich rodinných příslušníků?

3)      Jaké znaky musí být splněny, aby bylo možno hovořit o volném pobytu pracovníků a volném
pohybu služeb?



Číslo a název modulu

Prostor svobody, bezpečnosti a práva


Cíl modulu


Seznámení studentů se obsahem pojmů prostor svobody, bezpečnosti a práva a s aspekty zajištění
těchto svobod institucemi EU.

Klíčová slova

Prostor svobody, bezpečnosti a práva, EUROJUST, EUROPOL, evropský zatýkací rozkaz, přeshraniční
spolupráce



Struktura modulu/téma a zdroje


Unie se vymezuje jako „prostor svobody, bezpečnosti a práva“, tedy oblast, kde je zaručen volný
pohyb osob založený na občanském prvku při respektování ochrany základních práv a svobod. Díky
tomu, že mezi jednotlivými členskými státy neexistují bariéry, musí být zajištěn jednotný standard
ochrany základních lidských práv a svobod v celé Unii a současně musí být respektována různost
právních systémů členských států.

Prostorem se rozumí celé území Unie bez vnitřních hranic a které je vymezeno vnější hranicí vůči
třetím zemím.

Pojmem svoboda se rozumí volný pohyb osob v rámci Unie a dále i oblast přistěhovalectví, azylové
politiky a cizineckého režimu.

Pojmem bezpečnost se rozumí ochrana proti kriminalitě ve spolupráci mezi členskými státy. Tato
spolupráce má různé formy – policejní a justiční spolupráce, výměna informací, opatření proti
terorismu a obchodu s omamnými látkami.

Pojmem právo v tomto kontextu odpovídá vzájemné spolupráci justičních orgánů, vzájemné uznávání
procesních rozhodnutí a harmonizaci některých právních pojmů a institutu například skutkových
podstat trestných činů. Prostor svobody bezpečnosti a práva patří mezi pravomoci sdílené mezi unií
a členskými státy evropská rada má pravomoc vymezovat a stanovit hlavní strategické směry pravomocí
unie. Tím evropská rada plánuje Unijní legislativu pro oblast prostoru svobody bezpečnosti a práva
tato legislativa je následně přijímána postupy stanovenými ve Smlouvě o fungování evropské unie.
Prostor svobody bezpečnosti a práva v legislativním procesu odráží rovnováhu mezi nadnárodními a
mezinárodními principy. Nadnárodní prvky se projevují zejména ve způsobilosti orgánu unie přijímat
v otázkách prostoru svobody bezpečnosti a práva sekundární právní akty řádným legislativním
postupem. Mezivládní prvky se projevují v určení zvláštního legislativního postupu pro některé
aspekty prostoru svobody bezpečnosti a práva, například aspekty operativní spolupráce policie.
Dalším příkladem může být posílení úlohy členských států a vnitrostátních parlamentů. Výrazným
projevem mezivládního principu je rovněž posílení úlohy vnitrostátních parlamentů s ohledem na
dodržování principu subsidiarity a proporcionality. Dalším příkladem je možnost členských států
organizovat mezi sebou a na vlastní odpovědnost formy spolupráce a koordinace mezi příslušnými
útvary svých státních správ, které jsou odpovědné za zajišťování národní bezpečnosti. Posledním
příkladem mezivládního působení, který si uvedeme, je nejednotný právní rámec prostoru svobody
bezpečnosti a práva, v jehož důsledku Dánsko a Irsko odlišné postavení od zbytku členských států.

Prostor svobody

Pojem svoboda je v kontextu slovního spojení prostor svobody bezpečnosti a práva odvozen od
základní svobody volného pohybu osob na občanském principu. Každý občan unie má právo svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských států. V důsledku Schengenských dohod byly v letech 1985 až
1990 postupně rušeny kontroly na vnitřních hranicích většiny členských států, a tím byl usnadněn
volný pohyb osob včetně pachatelů trestné činnosti.

Schengenská prováděcí úmluva zavádí kompenzační opatření, jejichž cílem je vyvážit rizika z takto
nekontrolovaného pohybu. Je významně posílena policejní spolupráce včetně založení právního základu
pro výkon určitých pravomocí policistou jednoho smluvního států na území druhého smluvního státu.
Byla posílena úloha styčných policejních důstojníků a spontánní výměna informací mezi policejními
orgány. Byl vytvořen Schengenský informační systém, který se stal nejvýznamnější informační
policejní databázi v schengenského prostoru. Databáze SIS byla vytvořená za účelem ochrany vnější
ch hranic Schengenské zóny. Obsahuje soupis kradeného zboží a vozidel osob hledaných policí a
informace o osobách, které jsou hrozbou pro bezpečnost.

Byla posílena spolupráce justičních orgánu v trestních věcech, zejména v oblasti vydávání, vzájemné
pomoci v trestních věcech, a předávání odsouzených osob. Byla zavedena možnost přímého styku mezi
justičními orgány, byly zjednodušený podmínky vzájemné právní pomoci a tím bylo umožněno mimo jiné
přímé doručování osobám nacházejícím se na území jiné smluvní strany. Byl zakotven princip ne bis
in idem. Jedná se o projev důvěry v kvalitu právních systémů jiných členských států, představuje
projev zásady vzájemného uznávání.

Tvz. Schengenské a acquis (acquis Schengen) tj. soubor právních předpisů tvořící základ schengenské
spolupráce, byl zakotven v Schengenském protokolu převzat na základě Amsterodamské smlouvy do
právního rámce unie. Tím se Schengenská spolupráce s původně mezivládní úrovně stala závaznou i pro
všechny nově přistupující státy. Za účelem zajištění volného pohybu osob po svému území, přijme
Unie náležité právní kroky, aby osoby bez ohledu na svou státní příslušnost, nebyly kontrolovány
při překračování vnitřních hranic, aby existovala kontrola osob a účinný dohled nad překračováním
vnějších hranic, a aby byl postupně zaveden integrovaný systém řízení vnější ch hranic. Co se týče
osob ze třetích zemí, vychází unie z předpokladu, že pokud byly tyto osoby legálně vpuštěny na její
území, je nutné jim zaručit volný pohyb při překračování vnitřních hranic. K tomu účelu Evropský
parlament a Rada řádným legislativním postupem přímá opatření, která se týkají společné politiky v
oblasti víz a krátkodobých povolení pobytu, kontrol při překračování vnějších hranic a podmínek, za
kterých státní příslušníci třetích zemí používají po krátkou dobu svobodu pohybu.

Důsledkem přechodu prostoru svobody, bezpečnosti a práva mezi sdílené pravomoci, došlo ke svěření
azylových pravomocí orgánům Unie. Unie vyvíjí společnou politiku týkající se azylu, doplňkové
ochrany a dočasné ochrany s cílem poskytnout každému státní mu příslušníkovi třetí země, který
potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zajistit dodržování zásady nenavrácení. Právo
azylu je rovněž zaručeno v článku 18 listiny. Smlouva o fungování Evropské unie se výslovně
odvolává na soulad unijního práva s Ženevskou úmluvou o právní postavení uprchlíků, Protokolem
týkající se právního postavení uprchlíků, a s ostatními příslušnými mezinárodní mi smlouvami.
Ženevská úmluva nestanoví pravidlo, který stát je odpovědný za přijetí a zpracování žádostí o azyl.
Unijní právo přijalo zásadu, že každá žádost o azyl je přezkoumána jen jedním členským státem.
Žádost projednává první členský stát, na jehož území žadatel o azyl vstoupil. V záležitostech azylu
se členské státy považují navzájem za bezpečné země.

Opatření, která se týkají společného azylového prostoru unie, jsou přijímána řádným legislativním
postupem. Tímto postupem je přijímán jednotný azylový status pro státní příslušníky třetích zemí,
je platný v celé evropské unii. Dále je v Unii jednotný status doplňkové ochrany pro státní
příslušníky třetích zemí, kteří nedostali azyl, ale potřebuji mezinárodní ochranu. Dále je v unii
společný režim dočasné ochrany vysídlených osob v případě hromadného přílivu a společný postup pro
udělování a odnímání jednotného azylového statusu nebo doplňkové ochrany. Řádným legislativním
postupem se přijímají normy, které se týkají podmínek pro přijímání žadatelů o azyl nebo doplňkovou
ochranu, a rovněž normy týkající se partnerství a spolupráce Unie se třetími zeměmi pro zvládání
přílivu osob, které žádají o azyl nebo doplňkovou ochranu. V případech kdy dojde k náhlému příliv
uprchlíků ze třetích zemí, který může v jednom nebo ve více členských státech vyvolat stav nouze,
může Rada na návrh komise a po konzultaci s Evropským parlamentem přijmout ve prospěch dotyčných
členských států dočasná opatření. Tato opatření musí být při měřená stavu vyvolanému přílivem
uprchlíků a mohou být jen dočasné povahy. V rámci sdílených pravomocí prostoru svobody, bezpečnosti
a práva vyvíjí Unie společnou přistěhovaleckou politiku. Jejím cílem je zajistit účinné řízení
migračních toků, spravedlivé zacházení se státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně
pobývají v členských státech. V rámci této politiky unie předchází nedovolenému přistěhovalectví a
obchodu s lidmi, a posiluje o boj proti těmto činnostem. Pojem spravedlivé zacházení je třeba
vykládat tak že přistěhovalcům ze třetích zemí jsou přiznávána srovnatelná, nikoliv rovná práva
zprávy občanů EU.

Opatření v oblasti přistěhovalecké politiky jsou přijímána řádným legislativním postupem. Tímto
postupem jsou přijímány podmínky vstupu a pobytu a dále pravidla, podle kterých členské státy
udělují dlouhodobá víza a povolení k dlouhodobému pobytu za účelem slučování rodin. Řádným
legislativním postupem jsou vymezená práva státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývat v
členské v členském státě, který těmto cizincům vydal dlouhodobé vízum či povolení k dlouhodobému
pobytu, a dále podmínky které upravují svobodu pohybu v ostatních členských státech. Řádným
legislativním postupem jsou přijímána opatření na podporu integrace cizinců ze třetích zemí, kteří
legálně pobývají v členských státech. Zvláštní pozornost se věnuje oblasti boje proti nedovolenému
přistěhovalectví a nedovolenému pohybu včetně vyhoštění a vracení osob s neoprávněným pobytem. Unie
přijímá legislativní akty týkající se obchodu s lidmi především se ženami a dětmi a usiluje o
harmonizaci skutkových podstat trestných činů na unijní úrovni. Unie má pravomoci uzavírat dohody o
zpětném přebírání státních příslušníků třetích zemí, kteří nesplňují nebo již nesplňují podmínky
pro vstup, přítomnost nebo pobyt na území některého členského státu v, do země původu nebudu země,
odkud přicházejí. Společná přistěhovalecká politika je primárním právem pojata jako oblast volného
pohybu s občanským prvkem. Nevztahuje se na volný pohyb s prvkem ekonomickým. To znamená že členské
státy mohou zpravidla samy regulovat objem vstupu státních příslušníků třetích zemí na své území,
kteří si chtějí hledat práci jako zaměstnanci nebo jako osoby samostatně výdělečně činné.

Prostor bezpečnosti

Prostor bezpečnosti spočívá především v zajištění stejné míry ochrany proti kriminalitě na celém
území unie a předpokládá spolupráci bezpečnostních složek členských států. Členské státy mají
povinnost zapojit se do policejní spolupráce. Tato spolupráce probíhá mezi příslušnými orgány
členských států tedy policie, celních orgánu, správních orgánů, orgánu na předcházení trestným
činům jejich odhalování a objasňování.

Obsah policejní spolupráce je vymezen ve Smlouvě o fungování Evropské unie a zahrnuje především
tyto oblasti:

Shromažďování, uchovávání, zpracování, analýzy a výměny příslušných informací. Zejména se jedná o
údaje důležité pro vyšetřování trestné činnosti, například údaje z registru motorových vozidel,
registru řidičů motorových vozidel nebo údaje o držitelích střelných zbraní. S tím souvisí i tvorba
a udržování příslušných databází. Příkladem je Schengenský informační systém.

Podpora vzdělávání zaměstnanců, spolupráce při výměně zaměstnanců, prostředků a forenzního výzkumu.
Státy mohou tvořit vnitrostátní vzdělávací zařízení, která se mohou spojovat v celoevropské sítě.
Příkladem je Evropská policejní akademie.

Společné kriminalistické metody při odhalování závažných forem organizované trestné činnosti.
Používání společných kriminalistických metod. Například daktyloskopie, mechanoskopie nebo
balistika. Musí se jednat o metody používané k objasňování závažné kriminality, skutků
poškozujících zájmy společnosti nebo jednotlivců, například organizovaný zločin nebo terorismus.

Operativní spolupráce unijních států zahrnuje různé formy zejména utajené spolupráce bezpečnostních
složek, používání specifických metod nasazení agentů, speciálních prostředků, vytvářením společných
vyšetřovacích týmů.

Kromě přímé policejní spolupráce počítá unijní právo se spolupráci prostřednictvím Evropského
policejního úřadu, Europolu. Europol je evropskou institucí pro policejní spolupráci. Svou činnost
vyvíjí v rámci agentur unie pro spolupráci policejních a justičních orgánu v trestních věcech. Na
straně justiční spolupráce je příslušnou instituci Eurojust. Posláním Europolu je podporovat a
posilovat činnost policejních orgánu a jiných donucovacích orgánu členských států, jejich vzájemnou
spolupráci při předcházení závažné trestné činnosti týkající se dvou nebo více členských států,
terorismu a forem trestné činnosti, které se týkají společného zájmu, který je předmětem některé
politiky unie, a konečně při boji proti takovéto trestné činnosti.

Europol je institucí pro spolupráci policejních orgánu členských států. Není ale evropskou
federální policie typu amerického FBI. Jakákoliv operativní akce Europolu musí být vedena ve
spojení a po dohodě s orgány členských států. Používání donucovacích opatření spadá výlučně do
pravomoci příslušných vnitrostátních orgánu.

Působnost Europolu se soustřeďuje na závažnou trestnou činnost která vyžaduje společný postup. Mezi
takové činy se kromě terorismu počítá i nedovolený obchod s drogami, nezákonná činnost související
s praním špinavých peněz, nezákonné převaděčství přistěhovalců, obchodování s lidmi, trestná
činnost související s motorovými vozidly, vražda, těžké ublížení na zdraví, únos nebo nezákonné
omezování osobní svobody a brání rukojmí. Vyšetřování těchto závažných trestných činů u spadá
rovněž do působnosti Europolu. Europol rovněž působí jako ústředna pro boj proti padělání Eura.

Mezi hlavní úkoly Europolu patří shromažďování, uchovávání, zpracování, analýza a výměna informací,
koordinace, organizaci a provádění vyšetřování a operativních akcí, které jsou vedeny společně s
příslušnými orgány členských států nebo v rámci společných vyšetřovacích týmů, případně ve
spolupráci s Eurojustem. Europol a Eurojust mají společné poslání. Tím je boj proti přeshraničním
formám závažné trestné činnosti. Výsledky práce Europolu nemohou přinést efektivní výsledky, pokud
nejsou propojeny s orgány trestního řízení. Předpokladem pro plnění úkolů Eurojustu je dostatek
informací o trestné činnosti spadající do jeho působnosti. Vztahy Europolu a Eurojustu jsou
poznamenány oddělením policejního a justičního systému. Toto oddělení v policejním a justičním
sektoru je odrazem rozdílného pojetí policie a justice a neochoty podřizovat policejní moc moci
justiční.

Kromě vztahu s Eurojustem může Europol navazovat a udržovat spolupráci i s orgány, institucemi a
jinými subjekty unie. Zejména s evropským úřadem pro boj proti podvodům OLAF, Evropskou agenturou
pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Frontex, Evropskou policejní
akademii CEPOL, Evropskou centrální bankou ECB, Evropským monitorovacím centrem pro drogy a
drogovou závislost EMCDDA.

Prostor práva – justiční spolupráce v trestních věcech

Justiční spolupráce v trestních věcech je založena na zásadě vzájemného uznávání soudních
rozhodnutí a na zásadě sbližování právních předpisů členských států v oblasti trestního práva
hmotného a procesního. Oba principy propojuje možnost justiční spolupráce, zejména v rámci
Eurojustu.

Vzájemné uznávání soudních rozhodnutí

Zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech je vývojový je nejstarší metodou
justiční spolupráce. Princip vzájemného uznávání rozhodnutí lze vyjádřit tak, že členské státy mají
vzájemnou důvěru v systémy trestní spolupráce. Každý stát má povinnost uznávat trestní právo platné
v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací vlastního práva dospěl k jinému výsledků.

Základním nástrojem spolupráce mezi členskými státy v trestní oblasti byly trestní úmluvy Rady
Evropy, Evropská úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech, Evropská úmluva o předávání trestního
řízení. Tyto úmluvy se používaly do doby než vznikl prostor svobody, bezpečnosti a práva jako
sdílená pravomoc na členských států. Tyto zmíněné úmluvy představují klasické mezinárodní smlouvy,
které stojí mimo unijní právo a jejich stranami jsou kromě členských států i další země.

Evropský parlament a Rada přijímají směrnice, které stanoví minimální pravidla a rozsah pro
nezbytné usnadnění vzájemného uznávání rozsudku a soudních rozhodnutí, a výkon policejní a justiční
spolupráce v trestních věcech s přeshraničním významem. Tato minimální pravidla přihlížejí k
rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států a mohu se týkat vzájemné přípustnosti
důkazů mezi členskými státy, práv osob v trestním řízení nebo práv obětí trestných činů.

Legislativní harmonizace skutkových podstat trestných činů

-          Minimální harmonizace skutkových podstat trestných činů se může týkat těchto oblastí:

Trestných činů, které jsou mezinárodně uznávané jako zvláště zavrženíhodné delikty, a které mají
přeshraniční rozměr,

-          Jiných trestných činů obecné kriminality které splňují stanovené podmínky

-          Trestněprávních předpisů členských států, pokud je nezbytné pro zajištění účinného
provádění určité politiky unie.


Mezi zavrženíhodné delikty s přeshraničním rozměrem řadíme terorismus, obchod s lidmi a sexuální
vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní peněz,
korupci, padělání platebních prostředků, trestnou činnost v oblasti výpočetní techniky a
organizovanou trestnou činnost. Právní harmonizací je možné upravit minimální skutkové podstaty i u
jiných trestných činů obecné kriminality. Jedná se zvláště o zavrženíhodné delikty s přeshraničním
rozměrem. Do budoucna by mohly být potenciálně harmonizovány i jiné trestné činy.

Evropský zatýkací rozkaz formuluje zásadu oboustranné trestnosti, která spočívá v požadavku aby
jednání, bylo trestné jak v dožadující m, tak i v do žádané m státě. Vztahuje se na 32 druhů
trestné činnosti, trest odnětí svobody má horní hranicí trestní sazby nejméně 3 roky. U Evropského
zatýkacího rozkazů není vyžadována oboustranná trestnost skutků. Kromě mezinárodní uznávaných
deliktů se vztahuje Evropský zatýkací rozkaz jinak trestné činy obecné kriminality jako např.
počítačová trestná činnost, trestné činy proti životní mu prostředí, nedovolený obchod s ohroženými
druhy živočichů a rostlin, napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice, nedovolený pobyt
na území, vražda, těžké ublížení na zdraví, nedovolený obchod s lidskými orgány, únos, omezování
osobní svobody a brání rukojmí, rasizmus a xenofobie, organizována nebo ozbrojená loupež,
nedovolený obchod s kulturními předměty včetně starožitností a uměleckých děl, podvod, vydírání a
vymáhání peněz, výroba padělků a nedovolených napodobenin, padělání veřejných listin a obchodování
s nimi, padělání platebních prostředků, nedovolený obchod s hormonální mi látkami, nedovolený
obchod s jadernými a radioaktivními materiály, obchod s odcizenými vozidly, znásilnění, žhářství,
trestné činy spadající do příslušnosti Mezinárodního trestního soudu, únos letadla, plavidla nebo
sabotáž.

Eurojust

Podle Smlouvy o fungování evropské unie je posláním Eurojustu podporovat a posilovat koordinaci a
spolupráci mezi vnitrostátními orgány, které jsou pověřené vyšetřováním a stíháním závažné trestné
činnosti dotýkající se dvou nebo více členských států, nebo vyžadující stíhání na společném
základě. Tato koordinační spolupráce se provádí prostřednictvím operací vedených orgány členských
států a Europolem, a na základě jimi poskytovaných informaci. Eurojust se pokouší skloubit
suverénní výkon trestní pravomoci členských států s efektivním bojem proti trestné činnosti v rámci
prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Každý členský stát má v Eurojustu jednoho svého zástupce.
Tento zástupce je z řad státních zástupců, soudců nebo policistů. Všichni členové Eurojustu mají
rovné pravomoci. Při výkonu svých oprávnění v Eurojustu podléhají jeho členové vnitrostátním
právním předpisům svého členského státu.

Eurojust má smíšenou povahu. Rozhodnutí o kritériích pro jmenování národního člena, o tom z jakého
vnitrostátního orgánu bude tento člen pocházet, vlastní jmenování, rozhodnutí o pravomocech tohoto
člena, rozhodnutí o délce jeho funkčního období, rozhodnutí o možnostech jeho odvolání náleží
členským státům. Tento aspekt představuje národní rys Eurojustu. Členové Eurojustu jsou podřízeni
vnitrostátnímu právu. Členové Eurojustu mají za úkol zajišťovat ochranu národních zájmů a
společných a sdílených zájmů jejich domovského státu. Na druhé straně všichni národní členové
dohromady tvoří Kolegium, což je kolektivní orgán unijní povahy. Toto Kolegium představuje unijní
rys Eurojustu.

Eurojust má smíšenou povahu. Národní členové a jejich asistenti jsou financování svými domovskými
členskými státy, naopak infrastruktura Eurojustu a administrativní personál jsou financovány z
rozpočtu Unie. Eurojust má působnost pro stejné trestné činy jako Europol, a dále pro trestné činy
výslovně stanoveného v rozhodnutí o Eurojustu. Působnost euro Justu a Europolu se postupně
sbližuje.

Eurojust má oproti Europolu o něco širší působnost. Zahrnuje veškerou trestnou činnost postihující
finanční zájmy Unie. Působnost Eurojustu rovněž zahrnuje trestnou činnost související s výslovně
uvedenými kategoriemi trestné činnosti. Eurojust je též oprávněn pomáhat v jiných případech trestné
činnosti na žádost členského státu. Působnost Europolu je dána jen v případě dotčení zájmů nejméně
dvou členských států. Naopak Eurojust má stanovenou působnost i v případě že se trestná činnost
týká jediného členského státu a třetího státu, nebo je dotčený jediný členský stát a Unie. V každém
případě je ovšem třeba žádosti dotčeného členského státu.

Úkoly Eurojustu mohou zahrnovat tyto oblasti:

-          zahájení trestných vyšetřování a navrhování zahájení stíhání které vedou příslušné
vnitrostátní orgány, pokud jde o trestné činy proti finančním zájmu unie;

-          koordinaci vyšetřování a stíhání trestných činů proti finančním zájmu unie;

-          posílení justiční spolupráce včetně řešení střetu příslušnosti a úzké spolupráci s
evropskou soudní sítí.

Úřad evropského veřejného žalobce

V roce 2020 zahájil svou činnost Úřad evropského veřejného žalobce. Podle původního návrhu měl úřad
vycházet ze struktury Eurojustu. Eurojust se měl přetransformovat do této nové podoby. Výsledek je
ovšem diametrální odlišný. Eurojust nezanikl a funguje souběžně s Úřadem evropského veřejného
žalobce.

Eurojust a Úřad evropského veřejného žalobce sdílí vztahy, které jsou operativní administrativní a
řídicí povahy. Role Eurojustu je důležitá tam, kde úřad nedisponuje potřebnou jurisdikci. Úřad
veřejného žalobce je unijním nástrojem odpovědným za vyšetřování, trestní stíhání, podání obžaloby,
zastupování obžaloby v hlavním líčení a výkon rozsudků, které se taxativně týkají definovaných
trestných činů, a které poškozují nebo ohrožují finanční zájmy Unie. Úkolem úřadu je vypátrat,
trestné stíhat a postavit před soud všechny pachatele a další účastníky trestných činů a proti
finančním zájmů, a vystupovat před vnitrostátními soudy v těchto věcech v souladu s příslušnými
unijními předpisy. Je orgánem nezávislým jak na vnitrostátních orgánech tak i na orgánech Unie.

Členské státy přenesly na Unii svou jurisdikci v oblasti trestných činů u poškozujících nebo
ohrožujících finanční zájmy Unie a částečně svěřily výkon této jurisdikce Úřadů evropského
veřejného žalobce. Úřad veřejného evropského žalobcem je definován jako instituce Unie. Jeho úkolem
je postavit pachatele vymezených trestných činů před soud členského státu, nikoliv před některý
evropský soud. Proto se vyšetřování a trestní stíhání vedené tímto úřadem řídí Unijním právem a
subsidiárně právem příslušného členského státu. V případě rozporu má přednost unijní právo.

Prostor práva – justiční spolupráci ve věcech civilních

Ekonomická integrace je spojena nejen z oblasti práva veřejného ale i s právem soukromým.
Ekonomická integrace je realizována prostřednictvím smluv uzavíraných přeshraničně mezi obchodníky,
mezi obchodníky a spotřebiteli, nebo smluv uzavíraných mezi podnikateli a zahraničními pracovníky.
Ve spojení s ekonomickou integrací dochází i ke zvýšenému počtu přeshraničních mimosmluvních
civilních deliktů. Roste počet přeshraničních sporů. Objevuje se potřeba jasného vymezení pravomoci
soudu členských států a nutnost výkonu rozhodnutí. Roste počet podniku, které působí na území více
členských států. V případě konkurzu se tak objevuje nutnost řešit i otázku před přeshraniční
likvidace majetku. V důsledku volného pohybu osob dochází k migraci osob a ke zvýšeným kontaktu
mezi příslušníky různých států. Vznikají smíšená manželství, zvyšuje se i počet rozvodů, a otázek
spojených s péčí o děti. Dále vznikají otázky spojené s přeshraničním děděním, ty tvoří nikoli
nepodstatnou agendu. Problémy spojené s řešením důsledků v oblasti soukromoprávní integrace se mohu
zpětně negativně odrazit i ve vývoji a kvalitě integračních procesů jako takových.

Jak víme, první fáze spolupráce v civilních věcech byla založena na mezinárodních smlouvách. Na
počátku evropské integrace se objevily úvahy o nutnosti řešení velmi závažné otázky uznání
rozhodnutí soudu členského státu v jiném členském státě. S tím byla spojena celá řada překážek
jednak v oblasti pravomoci orgánů Společenství (Unie), nedostatečný právní základ ve smlouvě EHS, a
v neposlední řadě i silné přesvědčení o tom, že národní či regionální právní úprava brání přijetí
společné právní úpravy pro Společenství. Rozhodčí nálezy v konkrétních sporných věcech vycházely
z úpravy mezinárodního práva, konkrétně z Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích
nálezů. V roce 1968 byla podepsána Bruselská úmluva o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských
a obchodních věcech a protokol upravující interpretaci této úmluvy. Bruselská úmluva se zabývala
zajištěním uznání a výkonu soudních rozhodnutí soudy členských států, a také otázkou společného
určení příslušnosti. Tato úmluva byla určena jen pro členské státy společenství. Dalším krokem bylo
přijetí Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v roce 1988,
tzv. Luganské úmluva. Dále byla v roce 1980 přijata Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy.

První přelom v regulaci civilní justiční spolupráce přinesla Maastrichtská smlouva, která zahrnula
právní regulaci v oblasti justice a vnitřních věcí do třetího, mezivládního pilíře. Zásadní přelom
přinesla Amsterdamská smlouva. Ta položila základy celému prostoru nazývanému prostor svobody,
bezpečnosti a práva. Celý prostor má dvě složky – civilní a trestní. Přesun civilní spolupráce do
prvého, unijního pilíře znamená zásadní přeměnu institucionálních pravomocí a možnost přijímat
umíní legislativu. Ustanovení Amsterodamské smlouvy vytvořila východisko pro budoucí právní
regulaci v této oblasti, včetně uchopení jednotné interpretace. Z obecné regulace vyčlenila 3 státy
– Spojené království, Irsko a Dánsko. Pozice Spojeného království a Irska se lišila v tom, že tyto
státy mohli optovat jednotlivé přijímané akty. Dánsko tuto možnost nevyužilo a do současnosti je
jeho pozice upravená speciálními smlouvami mezi Unii a Dánskem.

Velice rychle byly transformovány stávající mezinárodní smlouvy do formy nařízení. Byla přijata i
další nařízení, v oblasti procesní, a v oblasti kolizních pravidel.

Zmínit je možné i Smlouvu z Nice, která přinesla změnu v rozhodovacích procedurách týkajících se
oblasti rodinného práva.

Významným krokem bylo přijetí Unie, jako celku (tedy vedle jednotlivých členských států) za člena
Haagské konference mezinárodního práva soukromého v roce 2007.

Lisabonská smlouva přinesla další, dílčí změny a posuny. Byl rozšířen výčet oblastí, kde má být
spolupráce realizována a byly výslovně zahrnuty některé nové oblasti. Změny se objevily u pravomoci
při podávání předběžné otázky, oblasti rodinného práva a otázky takzvané posílené spolupráce.
Pravomoci orgánu Unie v této oblasti jsou pravomocemi sdílenými.

Je třeba rozlišovat v případě justiční spolupráce v civilní oblasti mezi pravomocemi vnitřními a
vnějšími. Vnitřní pravomoci jsou uplatňování jednak vůči členským státům podílejícím se na
vytvářením justiční spolupráce v oblasti civilní, vůči státům, které se neúčastní na vytvoření
Evropského justičního prostoru, tj. Dánsko, nebo mají zvláštní postavení, tj. Irsko. Naopak
pravomoci vnější jsou směrovány na vztahy unie a třetích států.

Justiční spolupráce patří k dynamicky se rozvíjejícím oblastem. Na unijní úrovni dochází k
unifikaci procesních pravidel. Tato procesní pravidla např. definují pravomoci soudů členských
států, slouží k zajištění právní pomoci a uznání a výkonu soudních rozhodnutí členských států v
jiných státech. Dále dochází k i unifikaci kolizních pravidel, které především určují rozhodně
právo. Jedná se o dosud neukončený proces, postupně jsou sjednocovány, unifikovány, i další
oblasti.


Kontrolní otázky


1)      Jaké znáte nástroje napomáhající ke spolupráci policejních orgánů členských států EU?

2)      Co je to tzv. Schengenské acquis?

3)      Jak je vymezen prostor svobody bezpečnosti a práva vůči třetím zemím?



Číslo a název modulu

Systém pramenů práva EU


Cíl modulu


Seznámení studentů s primárními a sekundárními prameny práva EU, jejich vzájemným vztahem a
pravidly pro jejich aplikaci.

Klíčová slova

Smlouvy, nařízení, směrnice, doporučení, stanoviska, rozhodnutí, obecné zásady právní



Struktura modulu/téma a zdroje


Systém pramenů unijního práva odpovídá zvláštní povaze unie. O ní již víme, že existuje a funguje
podobně jako mezinárodní organizace na základě mezinárodních smluv. Tyto smlouvy ovšem dělají
z unie zcela specifickou organizaci tím, že na ni členské státy přenesly své pravomoci. Tyto
pravomoci směřují až k jednotlivcům.

Systém unijního práva má dvě složky. První z nich jsou mezinárodní smlouvy uzavřené členskými
státy, to je základ unie a nazýváme ji primární právo. Druhou složkou je právo, které unie vytváří
na základě svěřených kompetencí a pravomocí, je to právo vnitřního fungování unie, tzv. sekundární
právo.

Pokud jde o pomyslnou hierarchii právních norem unie, na prvním místě bude primární právo, na
druhém sekundární. Na třetím místě jsou nelegislativní akty, které jsou přijímány na základě
přímého zmocnění plynoucího z primárního práva. Zcela nejníže jsou nelegislativní akty prováděcí a
přijímané v přenesené pravomoci, tedy na základě zmocnění obsaženého v legislativním aktu. Obecné
zásady unijního práva jsou na nejvyšší úrovni z důvodu, že vznikají zobecněním pravidel obsažených
v primárním právu.

Primární právo

Právním základem unie jsou smlouvy primárního práva. Ty daly vznik jednotlivým společenstvím a poté
Unii a udávají pravomoci přenesené z členských států na unii a stanoví základní pravidla
integračního fungování unie.

Smlouva o ESUO

Smlouva o EHS

Smlouva o Euroatomu

Úmluva o některých orgánech společných Evropským společenstvím (slučovací smlouva)

Jednotný evropský akt

Maastrichtská smlouva – založila EU

Amsterodamská smlouva

Niceská smlouva

Smlouva o Ústavě pro Evropu – nikdy nevstoupila v platnost

Lisabonská smlouva

Dále smlouvy rozpočtové, smlouvy o přístupu nových členů. Za součást primárního práva se dále
považuje Listina základních práv Evropské unie z roku 2000.

Smlouva o EU

Je založena na základě svěřených pravomocí a stanoví hodnoty a cíle unie, demokratické zásady
fungování unie, vznik a zánik členství. Obsahuje základní ustanovení o jednotlivých orgánech a o
posílené spolupráci. Upravuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku unie a postupy pro
přijímání změn zřizovacích smluv.

Smlouva o fungování EU

Upravuje vlastní činnost EU, jednotlivé oblasti integrace, specifikuje pravomoci svěřené členskými
státy unii – vnitřní trh, prostor svobody, bezpečnosti a páva, hospodářskou soutěž, jednotlivé
odvětví integrace. Dále obsahuje ustanovení o orgánech, rozpočtu a výkonu práva.

Smlouva o Euroatomu

Toto společenství funguje paralelně vedle unie jako samostatný subjekt.

K těmto hlavním smlouvám existuje velké množství protokolů, příloh a prohlášení. Ty mají různou
povahu. Protokoly a přílohy jsou nedílnou součástí smlouvy a mají stejnou právní sílu. Upravují
dílčí či specifické otázky a mohou být měněny pružněji, než smlouvy samotné. Naopak prohlášení mají
spíše deklaratorní charakter a interpretační účel. Jsou obvykle připojena k závěrečnému aktu
konference, mohou být společná, mohou být učiněna i jednotlivými státy.

Smlouvy o přístupu nových členů

Tyto smlouvy uzavírají stávající členové na straně jedné a přistupující země na straně druhé. Tyto
smlouvy jsou velmi stručné, obsahují meritorní článek o tom, že stát přistupuje k unii a tím se
stává členem unie a stranou smluv. Součástí je Akt o podmínkách přistoupení – ten je velmi
rozsáhlý, mění stávající smlouvy co do struktury orgánů s ohledem na zvýšení počtu členských států
– a seznam přechodných opatření, které se týkají nového člena či nových členů. Tyto smlouvy
vstupují v platnost po ratifikaci ve stanoveném termínu. Pokud by bylo přistupujících států více a
některý z nich by smlouvu neratifikoval, vstoupí smlouva v platnost jen pro ty státy, které ji
ratifikovaly (Norsko, referendum).

Listina základních práv EU

Byla přijata spolu s Niceskou smlouvou. Listina základních práv EU byla deklarací a tudíž právně
nezávazným dokumentem. Teprve Lisabonská smlouva učinila listinu právně závaznou, má stejnou právní
sílu jako smlouvy a tím se stala součástí primárního práva.

Obecné zásady unijního práva

V každém právním řádu jsou mezery, které je třeba v praxi doplnit, konkretizovat a to se děje
judikaturou a vhodným nástrojem k tvorbě judikatury jsou právě obecné zásady práva či obecné zásady
právní. Tyto obecné zásady existují nejen v unijním právu, ale i ve vnitrostátním a mezinárodním.
Jsou považovány za specifický pramen práva. Obsahově jsou obecná a tudíž poměrně abstraktní, jejich
systém, obsah a dosah není zcela jednoznačný. Ve většině případů jsou nepsaná a soud je
identifikuje a formuluje v rozsudcích. Zdroje obecných zásad jsou v unijním právu tři – zakládající
smlouvy, ústavní právo členských států, mezinárodní smlouvy o lidských právech, jejichž smluvními
stranami jsou členské státy.

Soud při formulaci obecných zásad postupuje metodou indukce – identifikace pravidla ve smlouvách či
vnitrostátních ústavách – a následně dedukce – aplikace pravidla pro konkrétní příklad jako již
obecnou zásadu unijního práva. Za obecnou zásadu se považuje obsahově obecné pravidlo, které
prostupuje celým právním řádem unie a jednotlivá jeho ustanovení zpřesňuje. Vedle obecných zásad
existují i odvětvové zásady a ty prostupují jen určitým odvětvím unijního práva (např. zásada
„znečišťovatel platí“ nebo zásada obezřetnosti a prevence v unijním právu životního prostředí).

Zásady týkající se postavení jednotlivce

Tyto zásady jsou nejvýznamnější, obsahují právní normy – pravidla chování, která jsou adresována
osobám soukromého a veřejného práva a stanoví subjektivní práva a povinnosti. Tyto zásady jsou
společné vnitrostátním právním řádům. Jsou jimi na prvním místě základní lidská práva a vlastně
existují paralelně jako obecné zásady a rovněž v dokumentech, např. v Listině.

Významnou zásadou je zásada rovného zacházení, je lidským právem a současně i samostatně zásadou.
Rozumí se jí zákaz diskriminace na základě rozlišovacího kritéria – pohlaví, vyznání, věk,
zdravotní postižení, sexuální orientace. K diskriminaci dochází tehdy, pokud je s osobou zacházeno
méně příznivě, než by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Nepřímou diskriminací je
pak zvýhodňování takové osoby, ledaže by toto zvýhodnění bylo odůvodněno legitimním cílem a bylo by
nezbytné. Specifickou variantou této zásady je diskriminace osob podle příslušnosti k členskému
státu.

Další významnou zásadou je zásada právní jistoty, jejíž součástí je zásada legitimního očekávání,
zásada jasnosti právní úpravy, zásada nabytých práv a zásada zákazu retroaktivity.

V procesním právu jsou pak podstatné zásady práva být slyšel, práva na obranu a práva na styk
s advokátem.

Strukturální zásady

Strukturální zásady jsou zásady, které jsou vlastní unijnímu právu jakožto nadstátní organizaci,
tyto zásady se týkají vztahu unie k členským státům a fungování těchto vztahů.

Mezi tyto zásady patří:

-          Zásada svěřených pravomocí

-          Zásada subsidiarity

-          Zásada proporcionality

-          Zásada přednosti unijního práva před vnitrostátním

-          Zásada přímého účinku unijního práva

-          Zásada odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva

-          Zásada proporcionality, která se vztahuje i na členské státy, ne pouze na orgány unie

-          Zásada effet utile unijního práva


Effet utile, užitečný účinek. Jde o zásadu dosažení maximálního účinku dané právní normy
prostřednictvím interpretace této normy. Interpretace, či výklad této normy se provádí s ohledem na
cíl a smysl této normy. Jedná se o interpretační zásadu a teleologickou metodu výkladu.

Axiomatické zásady

Jedná se o zásady, které se týkají pojmového vymezení prvního řádu jako takového. Jsou obsažené ve
všech právních řádech, tedy i v unijním právu.

-          Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet

-          Lex posterior derogat legi priori

-          Lex specialis derogat legi generali

-          In dubio pro reo


Sekundární právo

Smlouvy primárního práva zmocňují unijní orgány k přijímání závazných právních aktů v určitých
oblastech a za určitých podmínek. Takto přijaté akty jsou prameny práva sekundárního. Vyskytují se
v několika různých formách zejména podle metody a účelu úpravy.

Smlouva o fungování EU uvádí 5 typů právních aktů. Nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a
stanoviska. Právní akty, které jsou přijímány na základě smlouvy musí být rovněž se smlouvami
v souladu. V opačném případě mohou být soudním dvorem vyhlášeny za neplatné. Unijní orgány
nedisponují univerzální neomezenou pravomocí vydávat právní akty. Konkrétní pravomoc k přijetí aktu
se musí opírat o příslušné ustanovení smlouvy, tj. musí mít právní základ, od kterého se odvíjí i
postup přijetí takového právního aktu. Někdy je ve smlouvě i uveden konkrétní druh prvního aktu,
který musí být přijat. Pokud to není výslovně uvedeno, orgány postupují co do volby aktu podle
zásady subsidiarity (rozhodnutí mají být na co nejbližší úrovni občanům) a proporcionality.

Nařízení

Plní funkci normativního právního aktu, jsou obecně závazné, přímo použitelné a mají zpravidla
přímý účinek. Může se vztahovat na kterýkoliv subjekt práva v rámci EU.

Forma nařízení se používá tam, kde je třeba přijmout jednotnou úpravu pro celou unii. Pokud je
stejná otázka upravena i vnitrostátním zákonem, tento zákon se nepoužije a bude se postupovat dle
nařízení, protože má přednost.

Nařízení jsou typická v oblasti výlučné pravomoci unie – např. hospodářská soutěž na unijní úrovni,
vnější obchodní politika, měnová unie. Uplatňuje se i v oblastech sdílených pravomocí, pokud je
třeba zajistit jednotnou úpravu pro celou unii např. důchodové zabezpečení migrujících pracovníků,
zemědělská politika.

Obecně platí pravidlo, že pokud je možné daný právní vztah upravit směrnicí, není třeba používat
nařízení. Toto pravidlo ovšem není vždy v praxi respektováno.

Nařízení je závazné ve všech členských státech (raritní výjimky – např. nařízení v oblasti
mezinárodního práva soukromého a procesního se nevztahují na Dánsko).

Nařízení je normativní právní akt závazný pro členské státy, pro subjekty vnitrostátního práva i
pro orgány unie, tedy erga omnes.

Nařízení je přímo použitelné, není nutná transpozice do vnitrostátního práva. Nařízení se tedy
nevyhlašují ve sbírkách vnitrostátních právních předpisů. Státy nemohou přenést obsah nařízení do
vnitrostátních právních norem, mohou toliko přijmout právní předpisy nezbytné pro jejich aplikaci.
Někdy nařízení ovšem obsahují požadavek, aby byl na úrovni státu zřízen institucionální orgán,
který má určitou kompetenci podle tohoto nařízení.

Nařízení jsou přímo účinná a jednotlivci se mohou dovolávat právní normy obsažené v nařízení přímo
u vnitrostátního orgánu, který má povinnost nařízení aplikovat. Nařízení může mít účinek vertikální
obousměrný – jednotlivec se nařízení může dovolávat vůči státu a naopak, i účinek horizontální –
jednotlivci se nařízení dovolávají mezi sebou navzájem.

Někdy nařízení ovšem přímo vyžadují vydání prováděcího předpisu ve vnitrostátním právu a to
v podstatě představuje výjimku z řečeného zákazu převedení nařízení do vnitrostátní normy.

Směrnice

Ve většině případů je účelné zachovat vnitrostátní legislativu, její úpravu není nezbytné
unifikovat, stačí ji sblížit. To znamená, že unijní právo stanoví pro členské státy určitý právní
rámec, společné zásady, základní pravidla minimálních standardů a vlastní úprava pak závisí na
každém členském státu. Nástrojem této metody je směrnice.

Směrnice je závazná co do výsledku, kterého má byt dosaženo, ale volba prostředků (zákon, vyhláška)
je závislá na vůli vnitrostátních orgánů, je ovšem podmínka, že tento vnitrostátní prostředek musí
být právně závazný.

Směrnice je nástrojem harmonizace práva v členských státech zejména v oblasti sdílených pravomocí.
Směrnice je prvotně tudíž určena členským státům. Ty jsou povinny ve lhůtě převést směrnici,
implementovat ji, do vnitrostátního právního řádu. Vnitrostátní úprava se pak vztahuje i na
jednotlivce.

-          Transpozice směrnice – obsahové zapracování do vnitrostátního předpisu

-          Implementace směrnice – navíc zahrnuje i aplikaci odpovídajících předpisů a jejich
výklad ve smyslu směrnice

Předpoklad transpozice a implementace směrnice a k tomu je poskytnuta transpoziční a implementační
lhůta. Tato lhůta je většinou 2 až 3 roky. Směrnice musí být transponována úplně a správně. Státy
jsou následně povinny sdělit Komisi, které právní předpisy přijaly za účelem transpozice směrnice.
Pokud tak neučiní, nesplnily svou povinnost a Komise je oprávněna zahájit řízení pro porušení
povinnosti. Odpovědným vnitrostátním orgánem je vláda a parlament.

Směrnice se používají typicky pro jednotlivé složky vnitřního trhu a některé společné politiky
(daňovou, ochranu spotřebitele, sociální, justiční spolupráce v trestních věcech).

I pokud směrnice nebyla řádně a včas implementována, jedinec se jí může za určitých okolností
dovolávat, hovoříme tak o přímém či nepřímém účinku směrnice.

Rozhodnutí

Rozhodnutí jsou závazné v celém svém rozsahu a pouze pro jeho adresáty. Má podobné účinky jako
nařízení. Většinou se jedná o akt prováděcího charakteru vydaný Komisí na základě zmocnění
obsaženého ve Smlouvě o fungování EU. Dále může jít o rozhodnut Rady, kterým byl zřízen Soud
prvního stupně podle Jednotného evropského aktu.

Doporučení a stanoviska

Jsou právně nezávazné. Doporučení je svými adresáty zpravidla respektováno jako závazný akt, ale
není vynutitelné. Je určeno členským státům, Evropské investiční bance, Evropskému investičnímu
fondu.

Doporučení a stanoviska rovněž sdělují postoj Komise k určité otázce.

Legislativní akty, nelegislativní akty a prováděcí akty

Lisabonská smlouva zavedla rozlišování na legislativní a nelegislativní akty.

Legislativní jsou ty akty, které byly přijaty řádným nebo zvláštním legislativním postupem
(směrnice, nařízení).

Nelegislativní jsou ty, které jsou přijaty postupem jiným. V této kategorii jsou akty vydané
v přenesené pravomoci a prováděcí akty.

Akty v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky

Akty v oblasti druhého pilíře, vydává je pouze Rada nebo Evropská rada a nejedná se o legislativní
akty. Jsou ovšem označovány jako rozhodnutí.

Prameny bývalého třetího pilíře vydané před 1. prosincem 2009

Podle předchozí úpravy byly v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a v oblasti policejní
spolupráce přijímány dva typy aktů – rozhodnutí a rámcové rozhodnutí. Rámcové rozhodnutí se
podobalo směrnici, vyžadovalo transpozici a implementaci ve vnitrostátním právo, ovšem nikdy na
rozdíl od směrnice nemělo přímý účinek. Tyto akty byly přijímány a nebyly zrušeny, platí i nadále
pod těmito názvy a jsou stále součástí právního systému unie v kategorii sekundárního práva.

Interinstitucionální dohody

Jsou specifickým pramenem. Jedná se o dohody mezi hlavními unijními orgány, tedy Komisí, Radou a
Evropským parlamentem. Upravují způsoby spolupráce. Pro tyto orgány mohou být závazné.

Mezinárodní smlouvy v unijním právu

Jak víme, unie je nadnárodní organizací, má odvozenou subjektivitu a má tedy způsobilost uzavírat
mezinárodní smlouvy. Tato způsobilost je založena primárním právem. V současné době je unie vázaná
ke vztahu k třetím státům či mezinárodním organizacím řádově stovkami mezinárodních smluv v mnoha
oblastech – v obchodních vztazích, při spolupráci v trestních věcech.

Unie má pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy, tato pravomoc plyne ze smlouvy o fungování EU.
Uzavírat mezinárodní smlouvy může za splnění několika podmínek:

-          Je to nezbytné k dosažení cílů stanovených Smlouvou o EU a Smlouvou o fungování EU

-          Je to stanoveno právně závazným aktem unie, takovým aktem může být akt sekundárního
práva, který při úpravě vnitřních vztahů s unií může rozšířit svoji působnost i na smlouvy
upravujícími tutéž materii s třetími státy,

-          Uzavření smlouvy se může dotknout společných pravidel za předpokladu, že již existuje na
úrovni unie vnitřní úprava

Podle Smlouvy o fungování EU mohou být uzavřeny mezinárodní smlouvy mezi unií a třetími státy
v těchto oblastech:

-          Společná obchodní politika

-          Rozvoj spolupráce (politika unie v oblasti rozvojové spolupráce)

-          Hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi

-          Humanitární pomoc

-          Přidružení se třetími státy, dohody o zvláštním postavení třetího státu (celní unie
s Tureckem), dohody s rozvojovými zeměmi o přístup na společný trh unie

-          Dohody týkající se směnných kurzů Eura k měnám třetích států

-          Vztahy s mezinárodními organizacemi

-          Diplomatické zastoupení unie ve členských a třetích státech

-          Dohody se „zeměmi ze sousedství“, které mohou zakládat „výsadní vztahy“

-          Společná zahraniční a bezpečnostní politika

-          Spolupráce v oblasti životního prostředí


Unie může uzavírat i tzv. smíšené dohody, mezinárodní smlouvy, které upravují oblasti spadající jak
do oblasti unie, tak i do oblasti členských států. V těchto případech je smluvní stranou nejen
unie, ale i jednotlivé členské státy, které musí dohodu ratifikovat. Takto byla např. Evropská
dohoda o přidružení České republiky, která zahrnovala i politickou spolupráci v oblasti kultury a
školství.


Kontrolní otázky


1)      Vysvětlete pojem přímý účinek.

2)      Vysvětlete pojem přímá použitelnost.

3)      Co vyplňuje mezery v právu EU?


Číslo a název modulu

Legislativa EU


Cíl modulu


Seznámení studentů se základními aspekty legislativního procesu EU při tvorbě a změně pramenů práva
EU, smluv i sekunádrních právních aktů.

Klíčová slova

Změny smluv, legislativní postup a proces, legislativní činnost EU



Struktura modulu/téma a zdroje


Změny primárního práva jsou spojeny s vývojem a prohloubeném integračního procesu, dále jsou
spojeny s kodifikací judikatury, která předstihla vytvoření příslušného smluvního rámce. Změny
primárního práva jsou v dispozici členských států a změny primárního práva podléhají obecnému
režimu mezinárodního práva pro změny mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy je možné měnit jejich
novelou, tímto způsobem lze unii svěřit nové pravomoci nebo jí naopak některé odejmout. Smlouvy
mohou být měněny tzv. řádným a zjednodušeným postupem. Smlouvy obsahují i některá další dílčí
ustanovení, které lze měnit jinak, než běžným postupem pro změnu smluv, jedná se o tzv. evolutivní
klauzuli. Zvláštní právní úprava řádné změny smluv je zavedena pro případ přístupové smlouvy nového
členského státu.

Řádný postup pro změny smluv

Řádný postup je možné uplatnit na jakékoliv změny smluv vč. jejich protokolů. Možnost iniciovat
změnu má vláda každého členského státu, Komise i evropský parlament. Postup pro přijímání změn má
dvě varianty, s využitím konventu nebo bez svolání konventu.

V obou případech navrhovatel předá svůj návrh Radě EU a ta ho postoupí Evropské radě k dalšímu
řízení. Evropská rada má současně povinnost oznámit parlamentům členských států, že takový návrh
byl předložen. Evropská rada postoupí návrh na konzultaci evropskému parlamentu a Komisi. Pokud se
jedná o novelizaci spojenou s měnovou oblastí, je povinna konzultovat i s evropskou centrální
bankou. Evropská rada následně přijme kladné rozhodnutí o posouzení navrhovaných změn. Evropská
rada o předběžném návrhu rozhoduje prostou většinou. Bere přitom v úvahu připomínky ze zmíněných
konzultací, ale není jimi vázána. Pokud Evropská rada přijme kladné rozhodnutí ohledně navrhovaných
změn, je třeba rozhodnout, zda se k těmto změnám bude konat konvent.

K upuštění od svolání konventu je nutný souhlas Evropského parlamentu. Pokud je přijato rozhodnutí
o nesvolání konventu, vypracuje Evropská rada mandát pro účely jednání konference zástupců vlád
členských států. Tato konference jedná ve složení představitelů členských států, kteří jsou k tomu
svými vládami zmocněni.

Pokud se naopak koná k navrženým změnám konvent, sejdou se zástupci parlamentů členských států,
hlavy států nebo předsedové vlád, dále se konventu účastní zástupce Evropského parlamentu a Komise.
Účelem konventu je přezkoumání návrhů změn, tedy jednání o změnách, které byly navrženy a k nimž
bylo vysloveno předběžné kladné rozhodnutí Evropské rady. Výsledkem jednání konventu by mělo být
konsensuálně přijaté doporučení. Co se týče procedurálních pravidel jednání konventu, ta jsou věcí
konventu samotného.

Pokud konvent přijme doporučení nebo pokud bylo přijato rozhodnutí o nesvolání konventu a Evropská
rada vypracovala mandát pro účely jednání konference zástupců vlád členských států, svolá předseda
Rady tuto konferenci. Konference vypracuje změnu smluv. Konečné rozhodnutí o změně smluv je obvykle
přijato jednomyslně souhlasem všech hlav států a předsedů vlád členských států, kteří se sejdou
v rámci jednání Evropské rady či při jiné vhodné příležitosti. Na závěr konference dojde k podpisu
přijaté změny smluv.

Novelizační smlouva může vstoupit v platnost jen pokud ji státy ratifikují, je nutné, aby ji
ratifikovaly všechny členské státy. V ČR je upraven postup ratifikace v čl. 10a, 49 a 63 ústavy.
K ratifikaci smlouvy, která na unii přenáší některé pravomoci se postupuje podle čl. 10a ústavy,
pokud není nutný souhlas v referendu. Poslední fází ratifikačního procesu je vlastní akt ratifikace
prezidentem republiky, který je platný až po kontrasignaci předsedou vlády.

Zjednodušený postup pro změny smluv a evolutivní klauzule

Smlouvy mají řadu ustanovení, která se označují jako ustanovení flexibilní a která mají pro futuro
umožnit dílčí procesní či materiální změny smluv bez využití řádného postupu pro jejich změnu.

Smlouva o fungování EU umožňuje zjednodušenou cestou měnit všechna nebo některá ustanovení Smlouvy
o fungování EU, která upravují vnitřní politiky a činnosti unie. Touto cestou ale nesmí být
rozšířeny pravomoci svěřené unii zakládajícími smlouvami.

Dalším případem zjednodušeného postupu jsou tzv. obecné přechodové klauzule smluv. Podle nich
platí, že stanoví-li Smlouva o FEU nebo část Smlouvy o EU v části společné zahraniční a
bezpečnostní politiky (to je hlava V), že Rada rozhoduje v určité oblasti nebo v určitém případě
jednomyslně, může Evropská rada přijmout rozhodnutí, které Radě umožní v této oblasti nebo v tomto
případě rozhodovat kvalifikovanou většinou s výjimkou rozhodnutí souvisejících s vojenstvím nebo
s obranou.

V každém případě se iniciativa Evropské rady oznámí vnitrostátním parlamentům. Pokud některý
vnitrostátní parlament ve lhůtě 6 měsíců vysloví svůj nesouhlas, rozhodnutí ve zjednodušeném
postupu se nepřijme. Pokud není tento nesouhlas vysloven, může Evropská rada rozhodnutí přijmout. O
přijetí rozhodnutí rozhoduje Evropská rada jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

Posledním typem evolutivní klauzule je tzv. klauzule flexibility. Jedná se o jedno
z nejdynamičtějších ustanovení Smlouvy o FEU, které za daných podmínek umožňuje přijetí právních
aktů bez explicitního právního základu v textu smlouvy. Uplatněním tohoto postupu je okrajově možné
unii zajistit pravomoc k výkonu nějaké konkrétní činnosti. Nejde ovšem o rozšíření pravomocí unie
jako takových.

Legislativní činnosti unie

Legislativní činnost unijních orgánů musí respektovat hodnoty a cíle, pro které byla unie vytvořena
a zásady činnosti unie stanovené ve Smlouvě o EU. Hodnoty upravené ve Smlouvě o EU v čl. 2 nemají
jen symbolický a politický význam, ale mají i právní účinky. Jaké hodnoty to jsou? Demokracie,
svoboda, dodržování lidských práv a základních svobod, úcta k lidské důstojnosti, rovnost a ochrana
menšin. Dále je zde odkaz na katalog základních hodnot demokratické společnosti, v nichž je zahrnut
pluralismus, nepřípustnost diskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost mužů a žen.
Legislativní činnost musí sloužit k naplňování cílů unie. Jaké cíle unie má? Najdeme je v čl. 3
Smlouvy o EU, tedy mír, blahobyt obyvatel, ekonomické cíle, sociální cíle, environmentální cíle a
další cíle v oblasti vnitřních a vnějších politik unie. Tyto cíle omezují svým věcným rámcem
legislativní činnosti a zejména přijímání opatření na základě klauzule flexibility, o které jsme
před chvílí hovořili.

Legislativní činnost může být vykonávána jen pokud k tomu byla unii členskými státy svěřena
pravomoc. Tato pravomoc je konkretizována odkazem na příslušné ustanovení unijního primárního
práva, které je legislativním zmocněním a právním základem pro vydání legislativního aktu a které
určuje i postup pro jeho přijetí. Mezi činnosti unie, tedy i činnost legislativní, jsou dány
povinnosti ctít národní identitu členských států. Ta spočívá v jejich politických a ústavních
systémech vč. místní a regionální samosprávy. Unie tedy respektuje funkce států, zejména ty, které
se týkají zajištění územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochrany národní bezpečnosti.
Smlouva stanoví, že zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského
státu. Nová legislativní úprava musí respektovat zásadu subsidiarity a proporcionality. Co tyto
zásady značí? Ve spojení s legislativní činností má princip proporcionality chránit adresáty
unijního práva před nepřiměřenou mírou právní regulace a princip subsidiarity má zajistit, že na
unijní úrovni je regulováno pouze to, co nelze uspokojivě řešit na nižší úrovni.

Mezi obecné zásady činnosti unie a tudíž i činnosti legislativní patří zásada transparentnosti. Ta
znamená, že již při přípravě návrhů Komise vyhlašuje veřejné konzultace, na nich se může k návrhu
vyjádřit široká veřejnost. S jakými orgány Komise konzultuje legislativní činnost? Hospodářský a
sociální výbor, Výbor regionů.

Legalitu nově přijímaných právních aktů unie kontroluje Soudní dvůr. Pokud jsou porušeny formální a
materiální podmínky aktu, je možné podat žalobu na neplatnost. Tuto žalobu může podat především
Rada, Komise, Evropský parlament a rovněž i vnitrostátní parlamenty.

V procesu unijní normotvorby se projevuje úsilí a zájem na zjednodušení a zkvalitnění právní
regulace.

Poté, co je nový právní akt přijat, je velmi významná zásada loajální spolupráce mezi unií a
členskými státy, která spočívá ve vzájemné spolupráci při naplňování cílů unie a povinnosti zdržet
se všech opatření, která by mohla dosažení těchto cílů ohrozit. Tato povinnost se projevuje
především v to, že členské státy jsou povinny přijmout veškerá nezbytná vnitrostátní právní
opatření k provedení těchto právně závazných aktů unie.

Legislativní akty

Legislativní akty jsou normativními právními akty vydávanými unijními orgány na základě svěřených
pravomocí k plnění cílů unie. Tyto akty musí být přijímány legislativním postupem, řádným či
zvláštním. Aktéry legislativního postupu musí být vždy Rada a Evropský parlament. Oba tyto orgány
vykonávají legislativní a rozpočtovou činnost společně. Legislativní akty tvoří sekundární unijní
legislativu. Legislativní akty unie musí splňovat podmínky materiální (z hlediska věcného musí jíž
o akty určené k plnění cílů unie stanovených primárním právem), formální (musí se jednat o právní
akty normativní povahy které mají formu nařízení, směrnic, rozhodnutí a které jsou vyhlášeny
v Úředním věstníku EU) a procedurální (jejich přijímání se vždy účastní Evropský parlament, Rada,
jsou přijímány na návrh Komise, výjimka z tohoto pravidla musí být stanovena smlouvami).

Evropský parlament a Rada při projednávání návrhu legislativního aktu a hlasování zasedají vždy
veřejně. Všechny návrhy postupují vnitrostátním parlamentům, které zkoumají, zda jsou návrhy
v souladu se zásadou subsidiarity.

Nelegislativní právní akty

Jedná se o hierarchicky nižší či odvozený typ unijních normativních aktů. Mají obecnou působnost.
Fyzické a právnické osoby tyto akty mohou napadnout žalobou pro neplatnost. Někdy jsou tyto akty
označované jako terciální legislativa a jsou přijímány Komisí (ev. Evropskou centrální bankou).
Jsou přijímány v oblasti přenesené (delegované) pravomoci. Tyto akty doplňují či dokonce mění
některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Komise tyto akty přijímá na základě
zmocnění. Ve zmocnění může být uvedeno, že Evropský parlament nebo Rada mohou rozhodnout o
případném zrušení přenesení pravomoci. Součástí názvu těchto nelegislativních právních aktů
v přenesené působnosti je označení „v přenesené pravomoci“.

Dále Komise přijímá nelegislativní právní akty k provedení, implementaci, aktů sekundárního práva
v případech, kdy je implementace předpisu nutná na unijní úrovni. V případě unijních prováděcích
aktů je součástí jejich názvu označení „prováděcí“.

Nelegislativní právní akty jsou přijímány postupem, který je někdy označován jako „komitologie“
z francouzského komité – výbor. V rámci tohoto postupu členské státy dohlíží nad normotvornou
činností Komise prostřednictvím pracovních výborů, z nichž některé mají pravomoc zabránit přijetí
právního aktu Komise. Existuje přitom i odvolací výbor, který řeší případy, kdy nedojde ke shodě na
pracovní úrovni.

Nelegislativní akty se rovněž vyhlašují prostřednictvím Úředního věstníku EU. Vyhlášení je povinné
pro směrnice a nařízení, které jsou určeny všem členským státům, a rozhodnutí, která mají obecnou
povahu tj. neurčitý okruh adresátů.

Průběh legislativního procesu

Legislativní proces nezačíná až v okamžiku oficiálního zveřejnění legislativního návrhu. Impuls pro
novou právní úpravu na unijní úrovni vychází většinou z politické úrovně a je založen na politické
dohodě členských států na Evropské radě anebo na jednotlivých formacích Rady, kde vznikne dohoda
předložit Komisi programový nebo legislativní dokument. Závěry Rady často obsahují určité parametry
předpokládané právní úpravy a jsou vyjádřením politické shody o tom, že se daná oblast bude právně
regulovat na unijní úrovni.

Programové dokumenty pro jednotlivé oblasti činnost unie mají podobu sdělení Komisi, toto sdělení
obsahuje legislativní záměry pro tu danou oblast. Toto sdělení bývá označováno jako akční plán,
strategie nebo program. Na jejich základě Komise vypracuje návrhy konkrétních legislativních aktů.
Komise vydává jednou za rok Legislativní a pracovní plán Komise, což je takový výhled činnosti
Komise v legislativní oblasti. Jedná se o plán konkrétních legislativních návrhů, které má v úmyslu
Komise předložit v následujícím roce.

Během přípravy legislativního procesu Komise testuje postoje členských států a zainteresovaných
subjektů k řešení legislativní úpravy – děje se tak prostřednictvím veřejných konzultací,
dotazníků, zelených knih (konzultace zasílané vládám členských států a parlamentům k vyjádření).
Výsledky těchto konzultací jsou zpravidla Komisí zveřejněny. To přispívá k transparentnosti
legislativního procesu.

Legislativní iniciativa

Jaký orgán je takřka výhradním nositelem legislativní iniciativy? Komise. Komise má tedy právo
navrhovat přijetí a změnu legislativních aktů. V některých případech mají právo legislativní
iniciativy i členské státy nebo jiné unijní orgány. Komise zahajuje legislativní proces návrhem,
státy nebo jiné organizace pak „z podnětu“, „na doporučení“ nebo „na žádost“).

Z podnětu členských států jsou přijímány návrhy legislativních aktů v oblasti justiční spolupráce
v trestních věcech a v oblasti policejní spolupráce. Unijní orgány mají legislativní pravomoc jen
v oblastech, které se dotýkají jejich činnosti.

Zakládající smlouvy umožňují i tzv. zvláštní druh legislativní iniciativy a sice občanské
iniciativy. Nejméně jeden milion občanů Unie z podstatného počtu členských států unie může vyzvat
Komisi k předložení vhodného návrhu pro vydání legislativního aktu. Podobné právo má i Rada nebo
Evropský parlament, ale návrh vypracovává vždy Komise.

Legislativní postup

Řádný legislativní postup

Je upraven v Smlouvě o FEU, při tomto postupu společně rozhoduje Rada a Evropský parlament a do
rozhodovacího procesu jsou zapojeny i vnitrostátní parlamenty. Řádný legislativní postup probíhá
v jednom až ve třech čteních v obou legislativních orgánech – na Radě a v Evropském parlamentu.
Tento postup je zahajován z iniciativy Komise, která disponuje návrhem a může ho kdykoliv změnit.
Postup je zahájen zveřejněním návrhu a jeho zasláním Evropskému parlamentu, vládám a parlamentům
členských států. Ty mají možnost se dle zásady subsidiarity vyjádřit do 8 týdnů. Je možné
konzultovat i Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů.

Během prvního čtení v Evropském parlamentu je formulován postoj parlamentu v tzv. legislativním
stanovisku, které má na starosti zpravodaj. Stanovisko je nejprve projednáno, případně pozměněno na
jednání příslušného výboru. Následně je návrh projednán na plénu a o jeho přijetí rozhoduje prostá
většina. Parlament může schválit legislativní návrh beze změn (málo pravděpodobné). Schválené
stanovisko může Komise zapracovat do svého pozměněného návrhu, který pak předloží Radě.

V této úvodní fázi, Rada, Evropský parlament a Komise organizují neformální trialogy s cílem nalézt
kompromisní řešení pro přijetí legislativního návrhu. S těmito trialogy, které nemají formální
předepsanou podobu, probíhá paralelně první čtení návrhů v Radě. Tam je návrh projednáván
v pracovních skupinách a přípravných orgánech. Poté, co návrh projednal Evropský parlament, může
Rada přijmout tzv. společný postoj. Rada pak jedná o návrhu ve znění, které jí zaslala Komise vč.
pozměňovacích návrhů vzešlých z Evropského parlamentu. Jsou tři možné varianty rozhodnutí v Radě.
Rada přijme beze změn návrh Komise, který schválil beze změn parlament a akt může být schválen.
Rada přijme pozměněný návrh Komise se zapracovanými pozměňovacími návrhy od parlamentu a akt může
být schválen. Nebo v ostatních případech přijme rada společný postoj k návrhu. Pokud Rada schválí
společný postoj, Komise k němu zpracuje své stanovisko a oba dokumenty postoupí Evropskému
parlamentu.

V rámci druhého čtení parlament jedná o společném postoji Rady. Mohou nastat opět tři varianty
situace. Návrh je schválen, návrh je odmítnut anebo je návrh doplněn. Pokud Evropský parlament
schválí doplněný návrh, vyjádří se k němu Komise a jedná o něm Rada na druhém čtení. Pokud Komise
s návrhem souhlasí, hlasuje Rada kvalifikovanou většinou. Pokud Komise nesouhlasí, rozhoduje Rada
jednomyslně. Pokud se návrh neprojedná ve lhůtě 3 měsíců, je právní akt zamítnut. Pokud Rada
pozměněný návrh Parlamentu schválí, akt se považuje za schválený. Pokud Rada některé pozměňovací
návrhy přijaté Parlamentem odmítne, nastává dohodovací řízení. Dohodovací řízení probíhá na
dohodovacím výboru složeném ze zástupců Rady a Evropského parlamentu za účasti zástupců Komise.
Cílem je dosáhnout dohody a kompromisu na textu návrhu. Pokud je dohodovací řízení úspěšné, je
ještě nutné, aby tento společný návrh schválila Rada a Evropský parlament na třetím čtení.

Zvláštní legislativní postupy

Tyto postupy nejsou definovány Smlouvou o FEU, ale vyvinuly se v průběhu evropské integrace, tyto
postupy často spadají do politicky citlivých oblastí. Výsledkem zvláštních legislativních postupů
je rovněž legislativní akt ve formě směrnice, nařízení nebo rozhodnutí a ten podléhá kontrole
subsidiarity ze strany vnitrostátních parlamentů.

Odlišnosti od řádného postupu spočívají v odlišném hlasování, např. Rada nerozhoduje o návrhu
kvalifikovanou většinou, ale jednomyslně, nebo např. Rada a Evropský parlament neprojednávají návrh
společně.

Nejrozšířenějším typem zvláštních legislativních postupů je tzv. konzultační postup, který je vůbec
nejstarším typem legislativního přijímání unijní právní úpravy. U konzultačního postupu je velmi
omezená úloha Evropského parlamentu. V případě konzultačního postupu rozhoduje Rada o návrhu po
konzultaci s Evropským parlamentem a Rada nemusí se řídit stanoviskem parlamentu. Jeho stanovisko
tedy není právně závazné. V těchto případech Rada rozhoduje zpravidla jednomyslně.

Dalším typem zvláštního legislativního postupu jsou případy, kdy Rada rozhoduje se souhlasem
Evropského parlamentu. V tomto případě je podmínkou přijetí aktu souhlas Parlamentu. Ten ale nemůže
navrhnout žádné změny. Může toliko souhlasit či nesouhlasit.

Posledním typem zvláštního legislativního postupu jsou případy, kdy Evropský parlament rozhoduje
z vlastního podnětu. V tomto případě rozhoduje na základě stanoviska Komise a se souhlasem Rady,
nebo se souhlasem obou, Rady i Komise.

Vyhlášení a vstup v platnost

Již jsme hovořili o tom, kde, na kterém místě jsou publikovány legislativní a nelegislativní akty,
tedy směrnice, nařízení a rozhodnutí normativní povahy. Jaká je odpověď? Úřední věstník EU. Právě
jejich zveřejnění odpovídá zásadě publicity a transparentnosti.

Je zajímavé, že pouze tištěná podoba tohoto věstníku byla dlouho považována za právně závaznou,
vymáhání práv a povinností na základě elektronické verze věstníku nebylo možné, ačkoli byly
v elektronické verzi dostupné již v roce 1998. Změna nastala až v roce 2013, kdy bylo vydáno
nařízení o elektronickém vydávání věstníku a cílem tohoto nařízení bylo zvýšení dostupnosti pramenů
práva EU a tímto nařízením byl zaveden elektronický věstník.

Legislativní akty přijaté řádným postupem podepisuje předseda Evropského parlamentu a předseda
Rady. Ostatní akty podepisuje jen předseda toho orgánu, který akt přijal. Legislativní akty
vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, případně 20. dnem od vyhlášení.

Obsahové a formální náležitosti normativních aktů

Druh resp. forma právního aktu je v řadě případů definována ustanovením primárního práva. Pokud to
stanoveno není, postupuje se dle účelu regulace a principem proporcionality a subsidiarity.
Primární právo prakticky nestanoví jakou strukturu, formální a obsahové náležitosti mají mít
legislativní akty Unie. Ve Smlouvě o FEU jsou jen definovány druhy právních aktů a to, že právní
akty musí obsahovat odůvodnění a odkazy na návrhy, podněty, doporučení a stanoviska. Dále je
stanoveno, že legislativní akt musí být podepsán a publikován. Legislativní proces se postupně
zkvalitňoval a posledním nejaktuálnějším výsledkem je vypracování Společné příručky pro tvorbu
komunitární legislativy. Jedná se o určitou obdobu legislativních pravidel vlády.


Kontrolní otázky


1)      Popište hlavní body legislativního procesu.

2)      Které orgány se do legislativního procesu zapojují?

3)      Jak je možné měnit zakládající smlouvy?











odkaz pro vstup do informačního systému

https://is.vsci.cz/auth/






Vysoká škola

CEVRO Institut, z. ú.

Jungmannova 28/17

110 00 Praha 1 – Nové Město


tel. studijní oddělení – 774 427 404, 774 427 407