Distanční opora

Kurz: Nedemokratické režimy

Autor: PhDr. Daniel, Kunštát, Ph.D.

Zpracováno pro: Vysoká škola Cevro Institut

Obsah: 1) Nedemokratické režimy (základní diskuse)

2) Kontrolní otázky

3) Použitá literatura

I. NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY: TOTALITARISMUS A AUTORITÁŘSTVÍ

Při zkoumání fenoménu antidemokartismu je velkým problémem terminologická nejednotnost. Pozornost
definičnímu rozboru, ujasnění či určité „inventuře“ pojmů totalitarismus a autoritarismus je nutná
právě z důvodu poněkud lehkovážného (zne)užívání termínů nejen širokou veřejností, ale i v odborné,
dokonce i společenskovědní literatuře.

Postihnout přechod od jednoho režimu k druhému znamená pracovat s operativními termíny. V souladu
s tím všichni autoři odmítají hovořit o demokratické společnosti, místo toho podávají – s různými
odstíny – definici politické demokracie vesměs jako souboru institucí. Naprosto minimálním
vymezením je demokracie jako zastupitelský systém pravidelně obnovovaný ve volbách. Jaký je ale
jeho protiklad se smysluplnou operační kapacitou? Výběr je hojný a nabízí se nám řada termínů:
tyranie, despotismus, autokracie, absolutismus, diktatura, autoritářství, totalitářství.

1. Totalitarismus

V prvé řadě je nutné přesněji „operacionalizovat“ termíny totalita a totalitarismus, i proto, že je
stále předmětem diskusí a nezřídka je chybně používán k označování všech ne-demokracií, jako pouhý
protiklad ne-totalitní, tedy liberálně ústavní formy vlády.

Ve vztahu k charakteristice politického režimu je termín totalitarismus relativně novým pojemem.
Byl použitý Mussolinim poprvé v r. 1925, jenž termínem totalitarietá charakterizoval pozitivní a
žádoucí společenský stav, kterého je třeba dosáhnout v protikladu k rozkouskovanosti,
nesoustředěnosti a necílevědomosti dekadentních demokracií. Tehdy šlo o termín bez specifického
obsahu, navíc tohoto cíle (totalitního státu) se fašistické Itálii nepodařilo dosáhnou,
poznamenejme na okraj.

Stojí za připomenutí, že do běžného slovníku politologů, žurnalistů i veřejnosti se výraz
totalitarismus dostal až po II. světové válce. Do vědeckého diskurzu byl inkorporován především
prostřednictvím pionýrských děl Arendtové a Fridricha[1] a pokrýval jak nacismus, tak i sovětský
stalinismus. Postupně však ztrácel svůj identifikační obsah, když byl aplikován na italský
fašismus, německý národní socialismus, ruský komunismus i jako obecné označení všech režimů,
v nichž rozhodující postavení získala komunistická strana. Terminologické nejasnosti se ale
objevují až dodnes, u nás například částečně v historické obci.

1. 1. Dvojí pojetí totalitarismu

Rozpracování totalitarismu jako analytické kategorie se v zásadě ubíralo dvěma směry, které byly de
facto sporem o historicitu totalitarismu[2]. Navzdory rozmanitým přístupům jde v prvém případě o
„normativní“ pojetí totalitarismu jako výrazu společenské zakotvenosti člověka ve všech historicky
známých společenstvích, rysu starého jako svět, imanentního lidské povaze, který se pouze
v některých dobách více projevuje nebo převažuje. Jde o víru, že nějaká organizovaná skupina má
speciální přístup k pravdě (Carr). Ústřední myšlenkou podobných pojetí definic totalitarismu není
totalitarismus jako politický pojem či systém, ale totalitární myšlení coby podstata totalitarismu.
Ideál uzavřené společnosti byl je a bude, neboť je věčným pokušením člověka a nedílnou stránkou
jeho existence, která dřímá v každém z nás a procitá zejména v okamžicích sociálních otřesů. Tento
první směr vyznačují jména autorů jako Franz Neumann, Edward H. Carr či Jakob Talmon[3] se svojí
originální koncepcí totalitní demokracie, rozlišující levicový (s téměř mystickým přesvědčením, že
svoboda a rovnost jsou plně slučitelné) a pravicový totalitarismus.

Druhý přístup (reprezentovaný sociálními teoretiky jako Hannah Arendtová, Juan Linz či Giovanni
Sartori), vymezuje v pojmu totalitarismus určité politické režimy nebo systémy, které jsou výlučně
projevem moderní masové společnosti[4]. Společné tomuto přístupu je přesvědčení, že totalitarismus
představuje jedinečný politický systém, definovaný jasně vymezenými charakteristikami, které mohou
popisovat jak fašistický, tak i komunistický režim. Totalitní systém je vnímán výhradně jako
fenomén v dějinách zcela nový, moderní, spojený s 20. stoletím. Je pro něj příznačná bezprecedentní
míra kontroly (neodpovědné moci) nad atomizovanou společností, koncentrace moci v rukou elity,
antipluralistický postoj, snaha o udržení jednoty s častým doprovodem oficiální revoluční ideologie
a komplexní organizací jediné a masové politické strany vedené jednou osobou (resp. kontrolované
úzkou oligarchií), monopol vlády na zbraně a sdělovací prostředky a teroristická policie[5].

Jak bylo uvedeno, podle klasického pojetí má totalitarismus dva prvky: na jedné straně snahu státu
obsáhnout celou společnost, čili synchronizace všech jejích subkultur, řečeno v dikci Juana Linze,
na druhé straně monopol jediné strany a jediné ideologie, přičemž strana je neoddělitelná od státu,
stát vnucuje společnosti ideologickou pravdu strany. Totalitarismus však neoznačuje ani tak určitý
vymezený politický režim, jako spíše více či méně výrazné rysy některých režimů.

Připomeňme si tedy přehledně šest základních, dnes už klasických rysů totalitarismu, které uvádí
Carl Fridrich v práci Totalitarian Dictatorship and Autocracy[6]:

- oficiální chiliastická ideologie přijímaná a akceptovaná všemi členy společnosti,

- jediná strana, založená na masách a elitářském vedení (oligarchii), ovládající státní
byrokracii nebo s ní spjatá,

- absolutní monopol ozbrojených sil, řízený buď jednou stranou nebo byrokracií s ní spojenou,

- vládní monopol komunikačních prostředků prostřednictvím stejných mechanismů, jakými probíhá
kontrola armády (Fridrichem později zobecněno na kontrolu všech organizací, včetně ekonomických),

- systém policejního teroru, tj. fyzické a psychické kontroly společnosti

- centrálně (státem) řízená, plánovaná a kontrolovaná ekonomika.

Výtky na adresu této teoretické koncepce existují dvojího typu: (1) Všechny znaky jsou natolik
obecné, že se s nimi v té či oné míře můžeme setkat kdekoliv anebo naopak: při důsledné aplikaci
většina rysů vyřazovala autokratické a polofašistické režimy v předválečné a válečné Evropě a
ponechává ve skupině pouze dva režimy – hitlerovské Německo a stalinský Sovětský svaz (s přijetím
kritéria centrálně řízené ekonomiky by dokonce bylo vyřazeno i nacistické Německo). (2) Nejslabším
článkem byla kritikou shledána premisa „nevývoje“, předpokladu jisté esenciálnosti systému, který
nepodléhá „zubu času“. Fridrich a Brezezinski totiž vytvořili natolik „totální“ koncept politické
kontroly společnosti, že neumožňuje uvažovat o vnitřní dynamice či zániku takového systému.
Koncepci byla proto byla přiřčena příliš malá explikativní hodnota – vylučuje vývoj a vlastně
předjímá jeho statičnost.[7]

1. 2. Sartoriho koncepce nedemokratických režimů

Originálně promýšlí totalitarismus ve své práci Teorie demokracie G. Sartori[8]. Zřetelně se
přiklání k názoru, že totalitarismus je historicky striktně novým fenoménem (spojeným s moderní
technologií) a samotné „totalitní myšlení“ nemůže být jeho dostatečným znakem: „je li daná
myšlenka, ještě není daný systém“[9]. „Symptomové řešení“ Fridricha a Brzezinského pokládá za
vhodnější, byť s jeho konkrétní podobou ne zcela souhlasí, zejména s faktorem centrálně řízené
ekonomiky, neboť např. nacismus by tento rys vyřadil z celé koncepce. Totalitářství označuje
uvěznění celé společnosti uvnitř státu a vskutku totální charakter její kontroly, zdůrazňuje
všudypřítomnou politizaci, pronikání politické nadvlády do všeho, včetně mimopolitického života
člověka, tj. „bezprecedentní intenzitu, rozpínavost a pronikavost do šířky i do hloubky“[10]. Jde o
absolutní invazi do soukromého života, o destrukci všeho spontánního, nezávislého, autonomního.
Ústředním kritériem totalitarismu je tedy všepronikající ideologie, respektive ideologický
monismus. Destrukce hranic mezi státem a společností (resp. totální penetrace státu do společnosti)
a totální politizace společnosti (doprovázené buď přímo terorem či alespoň strachem z něj) jsou
právě ty parametry, které odlišují totalitarismus od absolutismu i autoritářských režimů všeho
druhu.

Stručné vymezení moderního totalitarismu podle Arona je tedy možné shrnout do tří proměnných[11]:
(1) totální rozšíření a pronikání moci státu; (2) ideologizace politiky v podobě „politického“
náboženství; (3) politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitické oblasti člověka.

Podle Sartoriho je termín totalitní stát například ve vztahu ke klasickému (italskému) typu fašismu
vskutku jen nálepkou. Proto se přiklání k myšlence určitého kontinua politických systémů. Nabídl
terminologické rozlišení totalitarismu jako ideálně typického bodu (obdoby matematického pojmu
limita) a totalitních režimů jakožto konkrétních, originálních případů. Totalitarismus je krajním,
extrémním pólovým (ideálním) typem kontinua a k jako takovému se mu konkrétní režimy jen blíží,
aniž by byly schopny se do všech podrobností s tímto ideálem plně ztotožnit. Opačně definovaným
koncem kontinua je demokracie (opět chápané jako ideální pólový typ, k němuž se konkrétní režimy
blíží, ale nemohou jej dosáhnout[12]). Toto pólové postavení pak nechává dostatek prostoru pro
režimy, které určitě nejsou totalitární ani demokratické a zároveň předjímá možnost dynamiky
totalitních režimů. Právě tato vývojová perspektiva pak umožňuje zařadit konkrétní případy na
určité místo uvedeného kontinua: A právě takto vzniká prostor pro vymezení pojmu autoritarianismus,
resp. klasifikaci autoritářských režimů.

Rozdíl mezi netotalitními autoritářskými režimy a totalitou tkví dle Sartoriho (a Juana Linze, jak
uvidíme později) v tom, zda a do jaké míry dovolují nebo tolerují autonomii subsystémů a
nezávislost (nepolitických) podskupin. Zatímco autoritářské systémy (netotalitní diktatury)
uplatňují vůči vnějším skupinám politiku vylučování a jejich míra zásahů do nepolitického života
členů společnosti je minimální nebo žádná, totality mají sílu i moc uplatňovat úplnou destrukci
subsystémů. Na rozdíl od totalitního režimu si tedy jiné nedemokracie vystačí s kontrolou politické
aktivity příslušníků své společnosti, zatímco totalitarismus expanduje do soukromí. Rozdíl není
v kvantitě donucení, ale výlučně v kvalitě. Totalitní režim je spojen s větším dosahem násilí nebo
teroru, které je ve společnosti přítomno, nikoli s jeho stupněm. Druhý velký rozdíl tkví v tom, zda
si režim nárokuje nebo nenárokuje absolutní legitimitu: nejde o to, má-li nějakou „oficiální
ideologii“, ale záleží na charakteru a rozsahu takové ideologie. Netotalitární režimy jsou takové
právě proto, že si nedokáží zabezpečit náboženství podobnou oficiální ideologii, jakousi rutinizaci
ideologické horlivosti, vyplývající z celoživotní totální indoktrinace a z kontroly informací,
které si totalitarismy vyhrazují pro sebe[13]. Sartoriho kritéria odlišnosti nedemokratických
režimů jsou tedy následující:

- Míra kontroly společnosti politickou sférou: totalitní systém likviduje všechny
autonomní subsystémy, netotalitní nedemokratické režimy se spokojují s vyloučením těchto skupin
mimo politickou sféru.

- Schopnost vytvořit konsekventní ideologii náboženské povahy: netotalitní
nedemokratické systémy nedokáží podobnou ideologii prosadit a legitimitu – jakkoli zaštítěnou
jistou ideologií – odvozují od prostého držení moci, totality spojují svou legitimitu s projektem
absolutního Dobra, v jehož podstatě je obsažena jediná a úplná pravda, implantovaná do společnosti
totální indoktrinací a úplnou kontrolou informací.

Na základě shora uvedených symptomů totalitalitního panství, navzdory jejich variabilitě u různých
autorů, můžeme zobecnit základní charakteristiky totalitarismu: (1) Existuje strana či hnutí, které
jsou středobodem jako politické moci, tak celkové sociability všech členů pospolitosti (diktatura
strany). (2) V čele je charismatický a všemocný vůdce, nadaný kvazibožskými atributy (diktatura
vůdce). (3) Společnost je podřízena homogenní mesianistické ideologii, univerzálně a s absolutní
platností interpretující Dějiny. (4) Permanentní aktivismus a politická mobilizace. (5) Teror jako
nástroj fyzického či psychického ovládání společnosti. V této práci je chápán, a to v elementárním
pojetí vlády jedné strany, monopolu či naprosté nadvlády státu nad hospodářskou, politickou,
kulturní a informační strukturou společnosti, vládou likvidující hranice mezi státem a
společenskými seskupeními a podřizující je všemocnému dohledu policie, která je hlavním nástrojem
masového teroru.

2. Fašismus

Fašismus vyrostl po první světové válce jakožto politické hnutí, které reagovalo na otřesy
liberálnědemokratického uspořádání a na bolševickou revoluci[14]. Je mnohovrstevnatým a mimořádně
komplikovaným jevem, který existoval na třech úrovních. Jednak jako označení epochotvorného
ideologického fenoménu („fašismus jako charakter epochy“, Nolte), jednak pro pojmenování
konkrétního politického hnutí a v neposlední řadě pro označení specifické formy vlády.

Fašismem obyčejně rozumíme hnutí nebo zřízení, která zavrhují pluralitu stran, ustavují novou
vládnoucí elitu a dovolují, aby jedna strana měla monopol na politickou činnost a oslavují národ a
stát. Vyhrocený etatismus Mussollini kombinoval s učením o úloze elit Georgese Sorela, tj. koncepce
dějinotvorné, role osvícených lídrů, která je ve své podstatě oslavou technokracie. Stoupenci
fašismu nahlížejí na demokratický politický boj s vyhrocenou skepsí. Je pro ně politikařením
vytvářejícím prostor pro populismus a korupci. „Revolučně“ se stavějí se v prvé řadě proti
„konzervativní“ demokracii, ne komunismu. Vyžadují aktivní lidovou účast a při řízení státu a
společnosti se chtějí opírat o přísně hierarchicky vystavěný systém korporací – sdružení
představitelů rozličných zájmových skupin. V praxi však nešlo ani tak o skutečné konzultace, které
mohou všem zúčastněným pomoci vyhnout se zbytečným sociálním a politickým střetům, jako spíše o
jednu z převodových pák přímého řízení společnosti.

Vypracování přiměřené typologie „fašistických“ režimů je přirozeně primárně myšlenkovou konstrukcí,
pro verifikaci ale poskytuje empirickému materiálu neomezený prostor. Nolte na tomto mimořádně
rozmanitém půdorysu vymezuje čtyři základní typologické pozice[15]. Ještě ne-fašistická na spodním
pólu, která se za určitých okolností může nazývat pre-fašistická, první pól vnitřní oblasti by měl
být nazván raně fašistickým, „normálně“ fašistická středová pozice (druhý pól vnitřní oblasti) a
radikálně fašistický horní pól. Převedeno do konkrétních reálií: oblouk je napnut od tzv. sanačního
režimu Pilsudského přes „politický totalitarismus“ falangistického Španělska či Salazarova
Portugalska (které více než z fašismu povstaly ze všeho nejvíc z neúspěchu parlamentní demokracie)
k režimům Mussoliniho a Hitlera, směřujícím k všeobjímající totalitě.

Při klasifikaci jednotlivých režimů se musíme chránit před ukvapeným vyvozování fašismu
z jednotlivých „fašistických“ rysů, jakkoliv různé modifikace národních fašistických hnutí
bezpochyby měly ostře vyhraněný pocit vzájemné příbuznosti, vztahy podpory a ovlivňování.

Mezi dvěma póly autoritarismus a totalitarismus (jako specifických forem výkony vlády), je obsazeno
několik typických míst určitými podobami „fašismu“ – tomto smyslu je fašismus termínem podřazeným
pojmům totalitarismus a autoritarianismus. První pól tvoří fenomén, který požadavkům pojmu zjevně
nepostačuje, a proto může znamenat východisko a odpoutání, druhý naproti tomu představuje bod
směřování, jenž může být dosažen jen extrémní formou a jeho existence je pouze ideální.

HISTORICKÝ EXKURZ: AMBIVALENTNÍ PŘÍKLAD TZV. DRUHÉ REPUBLIKY

Z naznačených formátů fašismu je na rodící se – a tedy „nehotový“ - druhorepublikový režim možno
vztáhnout jen určitou podobnost mechanismů „vlády“, coby systému uplatňování státní moci,
s uspořádáním poměrů ve fašistickém státě. Shodu s „klasickým“ fašismem tedy najdeme právě a jen
v oblasti fungování státní moci, zejména pokud jde o cílené anulování demokratických mechanismů.
Centralizace politické moci a státní kontrola ekonomiky (aniž by došlo ke znárodňování) je rys
(hrubě načrtnutý!) analogický s autoritářskými režimy všeho druhu, včetně mussoliniovského fašismu.

Nadto, o ucelené ideologické koncepci se v případě Druhé republiky dá hovořit je stěží. Berana a
jeho spolupracovníky, inspirátory i následovníky váže s „fašismem“ (ve velmi obecném smyslu) jen
podobné „naladění“, nikoli přesně zformulovaná doktrína. Styčné body jejich uvažování s „klasickým“
fašismem je možné nalézt jen v té nejobecnější rovině: v tom, že snahu o vymýcení socialistických a
„liberalistických“ tendencí kombinují s odporem k parlamentní demokracii. K uceleným ideologiím,
pokoušejícím se formovat „nového člověka“, jako byl marxismus, fašismus či jeho nacistická
varianta, má toto „naladění“ na míle daleko.

Historický počátek Druhé republiky je jednoznačně dán: zhroucení státu, předsmrtné křeče.
Charakteristickým prvkem se tak nestává jakákoliv ofenzivní ideologie, ale snaha o ukotvení,
uklidnění, „doplutí do přístavu“, ačkoliv právě z požadavku po ukotvení vyrůstá jazyk kázně, jazyk
vůdcovský či spíše kvazivůdcovský (Rudolf Beran vůdcovské ambice v „čistých“ fašistických intencích
neměl a nikdo z relevantních politických skupin mu je ani nepřičítal, a to jak v rovině faktické,
tak dokonce ani v rovině propagandistické). Dochází k prorůstání a přesahu militaristické
terminologie i praxe do všech oblastí života. Příkazem doby bylo zastavení šíření marastických
nálad v české společnosti. Vhod přišlo všechno, na co by „lid“ mohl slyšet (včetně přípravy
některých antisemitských opatření či vlády silné ruky obecně – a pravděpodobně si nelze činit
iluze, že lidí akceptujících podobná opatření bylo málo, ač toto konstatování není empiricky
prokazatelné).

K bojovné fašistické ideologii měla doktrína Beranových vlád či Strany národní jednoty daleko
zejména co do míry podněcování národnostní nesnášenlivosti, rasismu a šovinismu - vskutku jde o
„míru“, aniž by snad bylo možné popřít, že podobné tendence ve veřejném životě viditelně
figurovaly. I v této věci se ovšem postupovalo chladně pragmaticky, vláda i SNJ vědomě dopouštěly,
aby se na živení šovinistických a nacionalistických nálad přiživovaly politické síly, které de
facto byly režimem kontrolovanou opozicí (fašisté, Akce národní obrody) a v případě, že se tyto
vymkly kontrole (Vlajka) státní moc proti nim tvrdě zakročila.

Společenské klima revanše, antisemitismu, nacionalismu a zúčtování s První republikou a ideovými
proudy, které ztělesňovala, tehdejší elita spíše využívala, než že by byla jejich strůjcem.
„Beranismus“ neměl podobu masového politického hnutí, jaké vytvářeli fašisté či nacisté. Vládní
politické hnutí na něco takového neaspirovalo či lépe: Aspirovat nemohlo. Beran sám byl vlastně
antipodem charismatického autoritářského vůdce (bez jehož aureoly si nelze skutečný fašistický
režim představit). Spíše byl vším jiným, šedým, zcela průměrným stranickým notáblem
prvorepublikového střihu, který dělal na co byl celý život zvyklý, tj. stranickou „machtpolitik“.
Připomeňme však ještě jednou: Fašizoidní myšlení je průvodním jevem dobového – a naneštěstí – velmi
hladkého přechodu od radikálního konzervatismu k fašismu.

3. Autoritarianismus

Právě u výkladu pojmu fašismus narážíme na problém s klasifikací u režimů, které nenaplňují
charakteristiky demokracie ani totalitarismu (ani italský fašismus se nikdy nedopracoval k čistému
typu totalitarismu[16]). Tyto režimy svou legitimitu nečerpají ze svobodných voleb, ale na druhé
straně neusilují (nebo z „objektivních“ příčin usilovat nemohou) o totální ovládání jednotlivce i
celé společnosti. Právě takto lze v zásadě vyznačit režimy autoritativní, které vedle totalitních
režimů tvoří dvě hlavní analytické kategorie režimů nedemokratických.

3. 1. Sémantika autoritářství

Při studiu autoritářství narážíme na nemalé terminologické potíže, a to zejména u rozlišení řady
pojmů shodně vycházejících z jednoho kořene jako jsou autorita, autoritářský, autoritářství,
autoritativní. Za dobré východisko můžeme vzít opět Sartoriho definiční přístup. Ten za
nejvhodnější považuje vymezení autority jako formy vlivu či moci, která „je akceptovaná,
respektovaná, uznávaná a legitimní“, tj. vyrůstá ze spontánní podpory, je založená na prestiži a
úctě“[17]. Autorita je odrazem výjimečného a akceptovaného postavení, je „morálním vlivem“ a
předpokládá legitimitu: Autorita a legitimita jsou zde vlastně součástí téže mince.

Autoritu spojujeme s vedením, s vůdcovstvím, které dostává spontánní podporu. A to je také
příčinou, proč je krize demokracie často popisována jako krize autority. Moc bez autority je totiž
buď utlačovatelská nebo bezmocná. Zatímco moc nařizuje a podle potřeby ji podporuje násilí,
autorita „apeluje“. Autorita se nijak nepříčí demokracii, naopak je to její vzorec moci par
excellence.

Vztah autority a k otázce svobody pak do značné míry umožňuje definovat i ostatní pojmy. Svoboda,
která neuznává autoritu je pouze arbitrární svobodou. A naopak autorita, která neuznává svobodu, je
autoritářská. Z toho vyplývá i rozlišení dalších pojmů: autoritativní – vyjadřuje autoritu, která
uznává svobodu (čs. demokracie ve 30. letech) a autoritářská – tedy autorita, která svobodu
neuznává nebo ji alespoň podvazuje (Druhá republika). Podle Sartoriho pak nejlepší definice
autoritářství vychází z toho, že se jedná o politický režim, který ponechává minimální prostor
svobodě[18].

Seymour M. Lipset ve své klasické práci Political Man zdůrazňuje významný vliv sociálně třídního
postavení voličů (vymezeného vzděláním, příjmem, statusem, mocí, povoláním a jměním) a s ním
spjatých ideologií, politických preferencí a hodnot na volební chování[19]. Vychází z toho, že
extremistická a netolerantní hnutí (nejen levicová) nacházejí v moderní společnosti mnohem častěji
oporu u lidových vrstev, než u vyšších, vzdělanějších a bohatších tříd. Výzkumy totiž prokázaly, že
sklon k autoritářským tendencím souvisí s nízkým stupněm vzdělání, nezájmem o politiku (typickým za
normálních okolností, v době krize může vést od apatie k extremistickému aktivismu), nedostatkem
sociálních kontaktů mimo své primární skupiny apod.

Tyto charakteristiky určité politické inklinace se zároveň opíraly o poznatky individuální i
sociální psychologie, konkrétně o Adornovo zkoumání autoritářské osobnosti[20] nebo vůbec takového
jednání, které nemá zájem na smíru ani kompromisu, ale na tom, vnutit svou vůli a své hodnoty
jiným, pouhou existenci odlišných hodnot chápe jako ohrožení sebe samé. Autoritářská osobnost bývá
obecně charakterizována sklonem klást důraz na potřebu hierarchizované sociální struktury; trváním
na přísném přijímání norem; bojem proti vlastním sklonům, které odsuzuje, a jejich projektováním na
jiné a následováním vůdců. Autoritářské osobnosti (stavějící se – více snad instinktivně než
racionálně – proti politickému pluralismu a občanským svobodám) se vyskytují častěji, jak bylo
předesláno, v nižších sociálních vrstvách.

Současně s vymezováním autoritářského fenoménu (osobnosti, metod řešení konfliktů, politického
režimu) vůči demokracii se stoupenci tohoto pojetí museli vyrovnávat i s vymezením vůči
totalitarismu.

3. 2 Model autoritářského režimu Juana Linze

Autoritativní režimy jsou konsensuálně politickou vědou vnímány jako svébytná kategorie režimů,
které existovaly (a existují) vedle režimů demokratických a totalitních, přičemž se svým vnitřním
ustrojením nepřibližují ani jedné z krajních variant. Pravděpodobně nejserióznější pokus o
rozvinutí teorie a definování charakteristických vlastností autoritářských, tj. nedemokratických a
zároveň netotalitárních režimů, představují průkopnické práce Juana Linze. Ve svých studiích
usiluje o to, postihnout autoritářství na základě jeho vnitřních charakteristik, to znamená
prolamující svébytnost a neredukovatelnost autoritářského fenoménu na sociální a ekonomické
předpoklady. Linz svojí typologii původně vypracoval na příkladu frankismu, který tak vyvázal z do
té doby převažujících interpretací na základě totalitního modelu (fašismu). První svého druhu byla
studie Juana J. Linze o Španělsku z počátku šedesátých let, na níž navazovaly obecnější práce
Totalitní a autoritářské režimy a Zhroucení demokratických režimů (ve spolupráci s A . Stepanem)
[21].

Linz definuje autoritářské režimy jako politické systémy, které

(a) povolují vyjadřování omezeného (limitovaného), a nikoli odpovědného pluralismu;

(b) postrádající vypracovanou a vůdčí ideologii, nicméně „pracují“ s typickou mentalitou;

(d) vůdce nebo případně úzká skupina vykonává moc uvnitř formálně špatně definovaných, ale přesto
rozeznatelných a předvídatelných hranicích;[22].

Pojem autoritářského režimu je tedy budován s odkazem na omezený pluralismus, jenž jej odlišuje od
neomezeného pluralismu klasické soutěživé demokracie a je jeho nejvýraznějším rysem. Na druhou
stranu kontinua umisťuje Linz autoritářský režim, od totalitarismu odlišený výrazem omezený
monismus.

V totalitarismu musí existovat jediné centrum moci a jakýkoliv pluralismus institucí či skupin
odvozuje svou legitimitu z tohoto jediného centra. Naproti tomu autoritářský systém v praktickém
ohledu „pouze“ omezuje autonomii politického života vyjádřenou existencí politických stran a
parlamentem, nicméně veškeré společenské a politické instituce nejsou podřízeny jedinému centru,
„národní frontě“ totalitního typu. Režim toleruje (někdy přímo podporuje) existenci řady
organizací, které dokonce mohou mít určitý politický přesah. Klade si ale jedinou podmínku: všechny
tyto struktury nesmí zpochybňovat samotnou podstatu režimu a musí k němu zachovávat loajalitu.
Pluralismus je ale ještě patrnější v oblastech nepolitických, ve sféře ekonomické a sociální. Mimo
sféru vlivu autoritativního režimu zůstávají poměrně rozsáhlé prostory pro soukromou iniciativu
v podnikání a nesynchronizované subkultury, například univerzity či církve, případně i s její sítí
laických organizací a humanitárního působení.

Jestliže ústřední charakteristikou, ba jedinečnou podmínkou totalitářství je „synchronizace“
(Gleichschaltung) politických, sociálních i kulturních struktur zevnitř státu kontrolovaného
jedinou stranou, autoritářský režim tuto synchronizaci také provádí, ale v omezené míře. Ponechává
(byť třeba na okraji společnosti) prostor autonomním „ostrůvkům separace“ jako je rodina, církev,
profesní svazy či univerzity, kde nedochází k absolutnímu pohlcení režimem[23]. Vesměs podvazuje
parlamentní život a zakazuje politické strany, ale nedokáže vytvořit vedoucí masovou stranu.
Zakazuje velké odborové federace, ale toleruje resp. není schopen účinně omezit činnost
jednotlivých odborových organizací. Kontroluje kulturní život a univerzity, ale nevyžaduje od všech
akademických a kulturních činitelů ideologickou synchronizaci (intelektuálové v autoritářských
systémech nikdy nebyli přivedeni k poslušnosti, třebaže jejich svoboda byla omezená).

Pluralismus v autoritativních režimech však není bez hranic, je skutečně de facto i de iure omezen
(limitován). Omezení může být prováděno více či méně efektivně, může být vyhrazeno jen na politické
strany či rozšířeno na veškeré zájmové skupiny. V autoritativních režimech dochází
k institucionalizaci politické participace: Režim určuje, které organizace mají či mohou působit, a
nutí občany ke členství v těchto strukturách.

Politikové, kteří přicházejí k moci, vycházejí obyčejně z nejrůznějších vlivných společenských
skupin. Svoji pozici však neodvozují pouze z podpory těchto skupin, ale také z důvěry, kterou v ně
vládce či vládnoucí skupina vložila, když byla povolena jejich existence. Stálý proces kooptace
nových členů tak představuje mechanismus, kterým se nejrůznější společenské sektory zapojují do
systému. Tento proces vysvětluje i charakter politické elity autoritativních režimů, která se
vyznačuje: (a) heterogenitou jejího zázemí, (b) menším počtem profesionálních politiků, kteří by
svoji kariéru vybudovali v čistě politických institucích, (c) velkým množstvím politiků
pocházejících z byrokratických, technokratických, armádních, náboženských kruhů.

Důležitým prvkem omezeného pluralismu je přítomnost oficiální (jediné), privilegované strany.
Teoreticky tato strana uchvacuje monopolní moc jako v totalitních státech, realita je ale podstatně
odlišná. Existence vedoucí strany nejsou nejdůležitějším prvkem limitovaného pluralismu, protože
jsou často slabé, jsou spíše tělesem založeným na fúzi rozličných elementů, než jednotným
disciplinovaným subjektem. To zvyšuje úlohu jiných, nestranických struktur, nejen v oblasti
„kádrového rezervoáru“ nových politiků[24].

Autoritářský režim je tedy komplexnější a heterogennější než totalitní a jak z jejího nitra, tak
z vnějších subkultur vznikají zárodky politické opozice[25]. Vzniká tak semiopozice
(pseudoopozice). Ta zahrnuje nedominantní či ve vládě vůbec nezastoupené skupiny, jež se angažují
v částečné kritice režimu, ale s tímto režimem jsou v podstatě ochotny spolupracovat bez požadavku
na jeho podstatnou změnu. Ačkoliv jsou tyto struktury neinstitucionalizované, nejsou nelegitimní.
Mohou být značně kritické vládě a v některých případech dokonce k samotnému režimu. V každém
případě však nekritizují vůdce režimu a akceptují historickou legitimitu či přinejmenším nezbytnost
autoritativní podoby režimu. Významným opozičním centrem se v autoritativních režimech často stává
církev, jejíž zvláštní společenské postavení a legální statut dávají jak církevní hierarchii, tak
laikům značnou autonomii. Církev tak může poskytovat zázemí pro opoziční činnost nejrůznějším
kulturním minoritám. Církev navíc doslova „přežije“ každý režim. Její pozice v autoritativním
režimu je umocněna schopností se ve zvláštním historickém momentu s tímto režimem identifikovat.
Podobné charakteristiky platí i pro soudní struktury nebo byrokratický aparát[26].

K odlišení autoriativních a totalitních režimů používá Linz také rozpor ideologie a mentality, tj.
kritérium užívání buď mentality, nebo ideologie pro ospravedlnění existence režimu[27]. Rozpor
mentalita versus ideologie je ve vztahu k reálně existujícím režimům nutno chápat opět jako dva
krajní (ideální) póly s širokou „šedou zónou“. Rozličné autoritativní režimy v různé míře kombinují
prvky mentalit a ideologií, pociťují potřebu napodobovat, inkorporovat a zpracovávat dominantní
ideologické proudy.

Pro totalitní systémy je typický ideologický systém víry, od níž odvozují vládnoucí skupiny svoji
legitimitu. Život společnosti zcela (totálně) ovládá a řídí výlučná ideologie, ono aronovské
„sekulární náboženství“. Právě ideologie jako uzavřené systémy „víry“ (jež jsou často zveřejňovány
v podobě „kultovní“ knihy či jiného textu) jsou typické pro totalitní režimy. Jsou založené na
fixních věroučných základech a uzavřené kognitivní struktuře. Jako náhražka náboženské víry má
silný utopický a futuristický element a jde o více či méně koherentní a vědecky formulované učení s
ambicí vševysvětlující teorie, což umožňuje kontrolovat míru ztotožnění s konkrétním vyznáním víry.
Ideologie působí jako instrument donucení, jsou prostředkem silné masové mobilizace a manipulace.

Mentality jsou naopak příznačné pro autoritativní režimy. Zatímco ideologie je spíše obsahem
myšlení, mentality jsou způsoby myšlení a cítění, spíše emocionální než racionální, které poskytují
nekodifikované způsoby reakcí na různé situace. Mentalita je beztvará, proměnlivá, vágní,
orientovaná blíže k přítomnosti a minulosti. Hůře se šíří mezi masami (už proto, že jsou méně
snadno využitelné v procesu vzdělávání) a prakticky nemohou sloužit jako „test loajality“.
Nedostávají se do konfliktu s náboženstvím či vědou, mají relativně malý rozsah témat, nízký stupeň
přesnosti a preciznosti a viditelnou rozporuplnost mezi nimi (patriotismus, vlastenectví,
ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, řád a pořádek) a proto jsou srozumitelná pro většinu
sociálních vrstev. V autoritativních režimech tak prakticky nelze nalézt explicitně vyjádřené
zvláštní ideje, odlišný jazyk či novou, zvenčí jen těžce srozumitelnou terminologii
(„newspeak“[28]). Mentalita je mlhavá, pracuje se symbolickými odkazy jako minimálními společnými
jmenovateli, které umožňují integrovat co nejširší spektrum zájmů a politických tradic a vytvářet
tak vazby loajality různých společenských segmentů (viz druhorepubliková „národní jednota“)

Posledním Linzovým kritériem je rozpor mezi politickou mobilizací a depolitizací. Signifikantním
rysem autoritativních režimů je nepřítomnost extenzivní či intenzivní mobilizace (s výjimkou
určitých fází vývoje). Právě stupeň mobilizace či jejího opaku – depolitizace – je podstatným
rozlišovacím znakem různých typů autoritářských režimů. V totalitní společnosti probíhá masivní
politická mobilizace. Všichni občané jsou nuceni k aktivní účasti na veřejném životě. Z hlediska
našeho objektu zájmu je nejzajímavější Linzovo pojednání o autoritativních režimech, které vznikly
v zemích s aktuální zkušeností široké participace občanů v systému soutěživé demokracie. V takovém
případě se pak autoritativní režimy orientují na depolitizaci a z ní plynoucí apatii. Ta je mnohdy
občany pociťována jako určitá úleva od rozporů předchozí éry, přičemž apatie se zpočátku týká
především „poražených“, doplňuje Linz[29]. Pasivní poslušnost a ústup do role trpného objektu,
charakteristická pro autoritativní režimy, jsou naopak pro totalitní vládce považovány za nežádoucí
a nechtěné.

Linzova typologie nedemokratických režimů je postavena na třech proměnných. 1. na stupni
politického pluralismu v kontinuu od omezeného pluralismu k monismu (osa limitovaného pluralismu),
2. na stupni reálné politické participace lidí v kontinuu od depolitizace k mobilizaci (osa stupně
a typu politické participace či mobilizace) a 3. na stupni ideologizace v kontinuu od pouhé
přítomnosti mentálních paradigmat k centrálnímu postavení ideologie (osa mentality-ideologie).

Na základě uvedených proměnných Linz vymezuje tři základní kategorie nedemokratických režimu:

1) totalitní,

2) tradiční (oligarchické demokracie, sultánské režimy)

3) autoritářské

Z kategorie autoritářských režimů pak vyděluje sedm základních typů[30]:

(a) byrokraticko-vojenské režimy,

(b) organický etatismus,

(d) mobilizační režimy po získání nezávislosti,

(e) rasové „demokracie“,

(f) nedokonalý totalitarismus (defektní pretotalitní systém),

(g) posttotalitní režimy.

4. Demokratická (ne)stabilita

Interpretace vnitřní logiky a struktur každého ne-demokratického režimu není myslitelná bez analýzy
charakteru předcházejícího, odstraňovaného režimu. Konec demokratického režimu a nastolení
diktatury různého typu je totiž vždy dynamickým, plynulým procesem. Zejména třicátá léta XX.
století se odehrála ve znamení dobové skepse k demokracii a společenští vědci si už ve své době
kladli vážnou otázku: Má demokracie budoucnost? A jaké jsou záruky a podmínky (jsou-li nějaké), že
se demokracie může udržet?

Liberální politika byla v celoevropském kontextu 30. let zranitelná především proto, že její
charakteristická forma vlády, zastupitelská demokracie, nebyla přesvědčivým způsobem vlády
konsolidovaných států a okolnosti mezinárodního napětí a hospodářské krize sotva zaručovaly
podmínky, které by ji učinily životaschopnou, nemluvě o její efektivitě. Demokratická stabilita
může jistě mít řadu strukturních předpokladů, ale konec konců se neobejde bez příchylnosti k
demokratickým hodnotám[31]. V zásadě přesto můžeme vyslovit tři klíčové podmínky demokratické
stability:

a) vláda se musí těšit všeobecnému souhlasu a legitimitě;

b) slučitelnost různých složek „lidu“, národní jednota;

c) bohatství a prosperita.

Absence těchto podmínek v politické rovině znamená, že demokracie je (ve fázi před svým pádem)
degradována spíše do mechanismu pro formalizaci rozdílů mezi nesmiřitelnými skupinami. Často i za
těch nejlepších okolností nepřináší žádnou stabilní základnu pro demokratickou vládu. Tam, kde
v době krize nebyla k dispozici žádná parlamentní většina (jako v Německu), pokušení inspirace
odjinud převážilo.

Dankwart Rustow[32] strukturní podmínky demokracie dokonce redukuje na jedinou - národní jednotu.
Jde o to, že velká většina obyvatel nesmí mít pochyby, k jaké obci, k jaké politické komunitě patří
a chce patřit. Možnosti jakéhokoliv demokratického vývoje jsou tedy silně podvázány latentní
nespokojeností se stávajícím celkem, kde je stále otevřena možnost rozdělení příslušné
pospolitosti. Rustow odmítl považovat za předběžnou podmínku demokracie jakékoliv ukazatele
ekonomické úrovně nebo sociální diferenciace - to jsou pouze údaje nepřímo vstupující jako jeden z
mnoha alternativních základů pro národní jednotu nebo národní konflikty.

V politologii existuje přesvědčení, že nestačí uvažovat kontrast mezi spravedlivým a nespravedlivým
uspořádáním společnosti, ale že je třeba zkoumat samu „cestu“ od jednoho k druhému. V dobách zlomu
zkrátka není možné spoléhat na poznatky a pravidla získaná v období stability systému. Jinými
slovy, vypůjčenými od klasiků „přechodů“ Guillermo O Donnella a Phillippa Schmittera, je třeba
"uznat vysoký stupeň neurčitosti v situacích, kdy nečekané události (fortuna), nedostatečné
informace, spěšná a odvážná volba, konfúze v motivech i zájmech, plastičnost a dokonce neurčenost
politických identit, stejně jako talent (virtú) specifických individuí jsou často rozhodující pro
určení výslednice. Což nepopírá, že makrostrukturální faktory jsou stále přítomny... a v určitých
stadiích přechodu, v relaci k určitým řešením a aktérům se filtrují dolů a ovlivní počínání skupin
i individuí. Ale dokonce i tak jsou tato zprostředkování volnější a jejich dopady mnohem
neurčitější než za normálních okolností.“[33]

Politologické uchopení zhroucení demokracie kalkuluje se svobodou historických aktérů, kteří sami
sebe považovali za svobodné lidi schopné pozměnit běh dějin. Např. rok 1938 v ČSR není spojen
s ekonomickou a sociální nevyzrálostí, útokem politických extremistů ani válkou. Vnitřní logika
krize soustřeďuje výzkum na vlastní politické aktéry a jejich úlohu v krachu demokracie. Zhroucení
demokratických režimů nelze připisovat pouze počínání extrémních polarizovaných sil, nýbrž i
selhání politického středu – tj. demokratické reprezentace (kde výměr demokratická poukazuje na
umírněná křídla existujících polarizovaných táborů) levice i pravice[34].

Nejreprezentativnějším výsledkem bádání v tomto směru byla práce o zhroucení demokratických režimů
vzniklá pod vedením Juana J. Linze a Alfreda Stepana[35]. Oba autoři přišli s pojetím, které při
analýze konce demokracií odděluje striktně politickou demokracii od studia převažujících
demokratických hodnot a sociálních vztahů, čili, že bez ohledu na to, nakolik převažují
demokratické hodnoty a existují stabilní instituce, které vytvářejí příznivé předpoklady pro
demokracii, postačí selhání politické elity, aby byla otevřena cesta k určitému typu autokratické
vlády, tj. jednoznačně postulují autonomii politiky[36]. Což neznamená popření významu ekonomických
faktorů, sociálních struktury, kulturních a psychologických proměnných a už vůbec ne klíčového
mezinárodního kontextu. Jde jen o to, že k dostatečnému vysvětlení historických procesů je nutné
vzít v úvahu, že jednotlivci i institucionální aktéři provádějí neustálý výběr, tj. počínání
politických elit a jednotlivých vůdců a jejich způsobů rozhodování[37].

5. Historicko-sociální kontext vzniku moderních nedemokratických režimů: Velká krize a „pád
liberalismu“

Neobyčejně zdlouhavá hospodářská krize na počátku třicátých let účinkovala maximálně rozkladně a
nebývale podlomila důvěryhodnost liberálně demokratického státu a jeho režimu. Hmotné strádání
spojené s velkou hospodářskou krizí vnitřně oslabilo celou řadu evropských států a předznamenalo
masové sympatie k národně vyhrocenému populismu, krize „…otřásla idejemi a jistotami lidí snad
ještě více než světová válka… uzmula demokracii řadu přitažlivých krás, rozvrátila jistoty
myslitelů i člověka z ulice, posílila totalitní učení a hnutí, vybičovala nacionalismus.[38]

Velká krize zkrátka utvrdila intelektuály, aktivisty i spořádané občany ve víře, že ve světě, ve
kterém žijí, je skutečně něco shnilého. Na tom, že krize přinesla „bankrot demokratismu“,
„stranictví“ a „starého liberálního státu“, se nezřídka shodli mnozí.

Například v kontextu první československé republiky počínaje představiteli agrární konzervativní
pravice, přes národní demokracii i socialisty až po sociálně demokratické předáky). Napříč
politickým spektrem bylo posilněno i volání (nejhlasitěji z katolických stran) po vytvoření jakési
stavovské instituce, hospodářské komory, nejlépe jako náhradě neplodného a zbytečného senátu.
Účinky hospodářského kataklysmatu jak na politiku, tak na myšlení veřejnosti byly v celosvětovém
měřítku dramatické a okamžité. Podnítily ochotu k experimentům. V polovině 30. let zbylo jen pár
států, jejichž politika se oproti té před krachem nezměnila. Starý liberalismus volného trhu byl
mrtvý – nebo odsouzený k zániku. V Evropě byl, snad kromě Skandinávie, jasně patrný posun směrem
doprava. Pro republiku bezprostředně nejzlověstnějším důsledkem krize však bylo posilování pravice
radikální v okolních státech a zejména vznik nacionalistického, válečnického a agresivního režimu
v sousedním Německu. „S rostoucí vlnou fašismu, podmíněného velkou krizí, bylo stále jasnější, že
ve věku katastrofy jsou nejen mír, sociální stabilita a ekonomika, ale také politické instituce a
intelektuální hodnoty liberální buržoazie společnosti 19. století na ústupu, ba přímo
zanikají.“[39]

Přepestrý vějíř všech „opravných“, levicových i pravicových, vždy však antiliberálních a
protidemokratických hnutí ve 30. letech není možné interpretovat bez vztahu k všeobecnému úpadku
institucí a hodnot liberální civilizace. Těmito hodnotami byla nedůvěra k diktátorství a absolutní
vládu, oddanost konstitučním vládám a svobodně zvoleným zastupitelským sborům, které garantovaly
vládu zákona a přijatý korpus občanských práv a svobod. Právě generace 30. let byla svědkem
urychlujícího se katastrofálního ústupu liberálních politických institucí, přičemž tehdejší
nebezpečí přicházelo téměř výhradně zprava. „Fašismus“ - v této souvislosti jde o nálepku
nedostatečnou, ne však zcela bezvýznamnou - nikoli dosud izolovaný komunismus se stal hlavní
ideologickou hrozbou liberální civilizaci jako takové.

Naznačená nedostatečnost pojmu fašismu vyplývá z toho, že zdaleka ne všechny síly, které strhávaly
liberální režimy, byly fašistické v pregnantním vymezení tohoto slova. Nicméně fašismus, ve své
„italské“ a později nacionálně socialistické modifikaci, přinejmenším inspiroval další
antiliberální síly, podporoval je a propůjčil mezinárodní pravici pocit historické sebedůvěry – ve
30. letech to vypadalo jako vlna budoucnosti. Síly strhávající liberálně-demokratické režimy byly
trojí a neměly a priori žádné zvláštní ideologické zabarvení[40]. Všichni se stavěli proti
sociální revoluci, byli despotičtí a nepřátelští vůči liberalismu v jeho mentálních i
institucionálních projevech, směřovali k nacionalismu, který jim byl především zdrojem legitimity.

První proud byli reakcionáři starého typu, Pilsudski v Polsku, Horthy v Maďarsku či generál Franco
ve Španělsku. Nedemokratické autoritářské režimy, které často zůstaly parlamentární ve starém
oligarchickém smyslu 18. století, většinou neměli žádný jiný ideologický projekt než
antikomunismus, mohli se ocitnout jako veskrze pragmatičtí spojenci hitlerovského Německa nebo
fašistických hnutí, ale pouze proto, že v meziválečné konjunktuře bylo spojenectví všech částí
politické pravice „přirozenou“ aliancí.

Druhý proud pravice dal vzniknout tomu, co bylo Juanem Linzem[41] nazváno „organický etatismus“,
neboli konzervativním režimům, které nehájily tolik tradiční pořádek, ale rozpracovávaly své
principy na základě odmítnutí liberálního individualismu i hrozby socialismu. V pozadí často stála
určitá nostalgie po (do značné míry uměle vykonstruované) stavovské společnosti. Perspektiva
třídního boje byla držena v mezích vědomím přijetím sociální hierarchie, kdy každá skupina nebo
„stav“ má v organické společnosti složené ze všech svou úlohu a měla by tak být uznávána jako
kolektivistická entita. To dalo vzniknout korporativismu, který by měl nahradit liberální
demokracii reprezentací ekonomických a zaměstnaneckých zájmových skupin. Bylo to někdy popisováno
jako „organická demokracie“, a proto lepší než skutečná, ve skutečnosti byla ale nerozborně spjata
s autoritářskými režimy a silnými státy ovládanými shora, vesměs byrokraty a technokraty. Bez
výjimky omezovaly nebo rušily volební demokracii.

I když měly tyto režimy počátky a vzory starší než fašismus a někdy od něj byly velmi odlišné,
neoddělovala je žádná jasná hranice, protože oba měly stejné nepřátele, když už ne stejné cíle.
Doktrína korporativního státu, nejplněji uskutečněná v katolických zemích, byla široce rozpracovaná
v (italských) fašistických kruzích a snad i proto byly někdy režimy tohoto typu označovány jako
„klerofašistické“. Nejúplnější příklady takových korporativistických států vznikly v katolických
státech, v Salazarově Portugalsku, v Rakousku v době mezi odstraněním demokracie a anšlusem
(1934-1938), částečně i ve Frankově Španělsku.

Fašisté v katolických zemích (např. belgičtí rexisté Leona Degrelleho) skutečně často vycházeli
z prostředí integrálního katolicismu, který měl s konzervativní pravicí i fašisty společný despekt
k osvícenství 18. století, francouzské revoluce a ke všemu, co z toho podle jejího názoru vzešlo –
demokracii, liberalismu i „bezbožnému komunismu“. Dobové sblížení církve s pravicí, alespoň
v těchto intencích, je možné považovat za objektivní fakt: „V době, kdy liberalismus padl, se
církev až na řídké výjimky nad jeho pádem radovala.“[42]

Třetím proudem jsou hnutí autenticky fašistická. Co měly různé odnože fašismu společného, není
snadné rozeznat. Fašismu může být dost obtížně ztotožňován s nějakou konzistentní teorií (nakonec:
šlo o hnutí oddané nedostatečnosti rozumu, racionalismu a nadřazenosti instinktu a vůle), ani se
zvláštní formou organizačního (korporativního) uspořádání státu (který byl v rozporu s nacistickou
nedělitelnou „lidovou pospolitostí“), ani kupříkladu s rasismem (který pro změnu, alespoň
zpočátku, scházel v italském fašismu). Na straně druhé fašistická hnutí sdílela, ale nejen ona (jak
bylo naznačeno výše), nacionalismus, antikomunismus, antiliberalismus atd.

Hlavní rozdíl mezi fašistickou a nefašistickou pravicí byl ten, že fašismus existoval pomocí
intenzivní mobilizace mas zdola, kterou tradiční reakcionáři nenáviděli a kterou se protagonisté
„organické demokracie“ snažili obejít. Jádrem fašismu je totiž originální kombinace konzervativních
hodnot (či spíše rétorika návratu k tradicím), technických postupů masové společnosti a novátorské
ideologie iracionální krutosti, koncentrované především v nacionalismu.

Apel radikální pravice byl tím silnější, čím silněji byl postavení střední třídy, ať už skutečné
nebo konvenčně očekávané, ohroženo. Tyto střední třídy (tj. tradiční voliči konzervativního,
neextrémního středu či pravice) byli samozřejmě potenciálními přívrženci, nebo dokonce konvertity
fašismu kvůli způsobu kvůli tomu, kudy byla vedena linie meziválečného politického konfliktu.
Hrozba liberální společnosti a všem jejím hodnotám sice přicházela výlučně zprava, hrozba
společenskému pořádku ale zleva. O tom, že nebezpečí sociální revoluce bylo po Velké válce vskutku
reálné, nemůže být pochyb. A lidé středních vrstev si často „vybrali“ politiku v souladu se svými
obavami. Tradiční konzervativci nezřídka sympatizovali s fašistickými demagogy a byli připraveni
se s nimi spojit proti úhlavnímu nepříteli. Italský fašismus měl ve 20. a 30. letech, kromě
liberální levice, dobrou pověst. Musíme tedy podtrhnout: „Přirozená“ aliance pravice mezi válkami
sahala od tradičních konzervativců přes reakcionáře starého stylu až k okrajům nacistické
patologie. Tradiční síly konzervativismu a kontrarevoluce byly silné, ale často inertní. Fašismus
je opatřil jak dynamikou, tak, a to bylo snad důležitější, vlastním příkladem vítězství nad silami
nepořádku.

Nejvlastnější osou dějin 20. století je expanze „sekulárních náboženství“ (Aron). Je zřejmé, že
extremistická hnutí existovala už před 1. světovou válkou: Hystericky nacionalistická a xenofobní,
idealizující válku a násilí, netolerantní, antidemokratická i antiliberální, antisocialistická i
antiiracionalistická, snící o krvi, půdě a návratu k hodnotám, které moderní doba narušovala. Měla
jistý politický vliv v rámci tradiční pravice a v některých intelektuálních kruzích, ale nikde
nebyla dominantní ani nic nekontrolovala.

„Všechny ideologie, které se dostaly k moci v roce 1917, 1921 a 1933 spolu s Leninem, Mussolinim a
Hitlerem, už existovaly před krizí 1914... Také odhalení „plutodemokratů“, velebení násilnických
elit, soustředění na politiky nietzschovského převrácení stupnice hodnot (z převrácení v obecném
smyslu), státní fanatismus, všechny základní myšlenky fašismu se setkávají v nejrůznější
protirevoluční či nacionalistické literatuře. Totéž platí pro myšlenky, nahrubo sebrané do knihy
Mein Kamf.“[43]. Různé myšlenky jsou k dispozici v každé době - stavidla jim otvírají či zavírají
„materiální faktory“, aby mohly proniknout do skutečnosti. První světová válka a následná
hospodářská krize tato stavidla, jimiž se prodraly do světa antihumánní, antiliberální a
antidemokratické ideologie, otevřela.

Ještě před hospodářskou krizí měla bezpochyby velmi neblahé účinky první světová válka, která byla
vskutku klíčovým elementem při rozpoutání totalitních běsů. Přinejmenším naznačila cesty:
koncentraci politické moci, psychologickou mobilizaci občanů, polovojenské zapojení pracujících,
cenzuru, podřízení jedinému cíli – vítězství. Kontury autoritářského či totalitního státu byly
načrtnuty. Fašismus a nacismus oslavovaly ideologii, kterou po čtyři roky šířila propaganda.
Slibovaly vybudování nového pořádku, který bude odpovídat hodnotám nikoli kapitalismu či
epikureismu, nýbrž hodnotám boje, kultu hrdinství, který hrál v mytologii radikální pravice
ústřední úlohu.

Buržoazní řád je jako každé společenské uspořádání plný nespravedlností. Původ bohatství je často
nečistý nebo náhodný. Přesto je v pokojných dobách vzestup i úpadek většinou dostatečně spjat se
zásluhami a chybami, aby nevzbuzoval pohoršení. Ve svém „zlatém období“ vcelku úspěšně omezoval
korupční činnost, k níž tíhne spekulativní finančnictví. Skýtal vyhlídky pro pokojné zapojení
dělníků, dosud napůl vyloučených ze společenství. K ničemu takovému ale za války nedochází.
Přerozdělení příjmů vzhledem k inflaci stonásobně zvyšuje křivdy způsobené kapitalistickou
společností.

Západní státy na konci 19. století, tedy v době svého rozkvětu, v sobě spojovaly různé morálky a
zrovna tak obsahovaly soupeřící, nikoli však nepřátelské - v marxistické terminologii
antagonistické - třídy. Kdyby tu panovala jenom morálka úspěchu, byly by tyto společnosti odsouzeny
k rychlému rozkladu. Svědomí armády existuje jen díky kultu hrdinských hodnot. Administrativa si
uchová svou bezúhonnost jen díky smyslu pro veřejnou službu. Řemeslníci a dělníci musí věřit v
etiku řemesla, podnikatelé, obchodníci, měšťané musí přistoupit na zákonné předpisy jako na
bezpodmínečné požadavky.

Válka nejprve oslavuje, ale posléze deformuje kult hrdinství, z něhož se v mírových dobách velmi
často stává romantika násilí, válka posiluje zálibu ve spekulacích, přerušuje plynulou linii
společenského postavení a „bohatství se tak stává méně uctívané, protože méně úctyhodné, chudoba
hůře přijímaná, protože je skutečně hůře přijatelná, válka znehodnocuje profesionální morálku
dělníka i podnikatele, kazí lidi, narušuje obvyklé hierarchické vztahy, vyhrocuje netrpělivé
domáhání se požadavků a přitom zmenšuje zdroje schopné je uspokojit, ruší tradice. Připravuje
tabulu rasu, na níž bude vybudován totalitní stát.“[44]

Počátek třicátých let přinesl nejen katastrofu hospodářské krize a změnil k horšímu život veliké
většiny lidí, ale vynutil si i zásadní změny ve vztahu státu k soukromému hospodářství. Ve stínu
zklamání z tehdejšího uspořádání svobodné tržní ekonomiky nastal také soumrak vlády klasického
liberalismu. Západní vlády, čelíc zničující Velké krizi, se snažily řešit problémy většími
regulativními zásahy státu do podnikání, vydáváním zmocňovacích zákonů, jež poskytovaly větší
pravomoci výkonné moci a omezovaly moc zákonodárnou, i tvrdšími postihy sociálních nepokojů.

Mezi totální mobilizací za účelem války a totalitarismem (resp. autoritářstvím) existuje navzdory
obdobnému jednání a obdobným institucím podstatný rozdíl. V prvém případě se požaduje pouze dočasná
jednomyslnost, zaměřená jen na určitý jedinečný cíl, je organizováno úsilí celé země a jsou dočasně
zrušeny některé svobody, v druhém případě je cílem trvalá jednomyslnost, rozvedená do celého
hodnotového a myšlenkového systému, kdy se vštěpuje masám, že stát ztělesňující nejvyšší hodnotu
disponuje svrchovaně lidmi a statky. V prvé řadě mladá generace byla v období po roce 1918 náchylná
k podpoře totalitních hnutí v celé Evropě. Důvodem bylo rozčarování z vývoje po 1. světové válce a
rostoucí nedůvěra k možnostem demokracie a k egalitářské společnosti. Charakteristickým jevem mezi
mládeží je také rostoucí obdiv k silným vůdcům. Mladá generace podporovala bolševiky v Rusku stejně
tak, jako stála u vzestupu nacistické strany v Německu Její myšlení bylo ovlivněno romantizujícími
ideály a zároveň intolerancí, která přecházela až do sektářského fanatismu.

Totalitní a autoritářské strany (a režimy od nich odvozené) se navzdory tvrzením komunistické
propagandy staví v prvé řadě proti liberální demokracii, nikoli proti komunismu (jakkoliv jejich
protikomunistický postoj lze považovat za hodnověrný, neboť jde, konec konců, o vážného soupeře).
Odmítají nejvyšší hodnoty západní tradice - respektování osobnosti a jedinečnosti ducha: staví
společenství proti individualismu, kázeň proti svobodě, víru proti rozumu, hrdinské hodnoty proti
hodnotám měšťanským. Totalitní režimy, prohlašující se za patentované obhájce kultury proti
barbarskému bolševismu zbořily morální a společenské základy starého pořádku (i proto udivuje, jak
dlouho jim konzervativci ve Francii a Anglii projevovali sympatie, které odrážely strach starých
vládnoucích tříd z komunistické nebo sociální revoluce). Charakter totalitních režimů byl vskutku
revoluční, zatímco demokracie je zásadně konzervativní. Nová „násilnická elita“ se rektrutuje z
maloměšťáckých řad nebo dokonce někdejších lidových vrstev.

Technické úspěchy totalitních (autoritářských) režimů v oblasti ekonomické, vojenské a politické
byly – nahlíženo prizmatem doby – nesporné. Stejně jako selhání demokratických institucí a krize
kapitalistického hospodářství, která vykořenila maloměšťácké vrstvy a přinesla úpadek tradiční
morálky. Odtud ono známé Lipsetovské paradigma fašismu jako extremismu středu[45], tj. fašismu
vznikajícího ze středních vrstev v reakci na krizi a rozvíjející se dělnické hnutí.

Stále větší rozklad demokratických zřízení se neprojevuje jenom materiálně, ale i tím, že lidé z
demokratického zřízení už příliš nevěří na hodnotu režimu, v němž žijí. Značná část veřejnosti si
přeje změnu režimu. Šířila se nálada, mířící k přesvědčení o nutnosti zásadně změnit zavedené
metody a praxi správy státu: vycházely ze skepse vůči parlamentní demokracii, která přece ne-li
selhala, tedy selhávala. Stále víc politiků a publicistů začalo mluvit o „krizi demokracie“. Vábení
sledovat cestu autoritářských či totalitních států byla silná. K tomu se připojovala různá hnutí
mladých, v jejichž základě byl objektivní požadavek směny generací.

Fašisté, komunisté a nejrůznější zastánci autoritářských principů těžili právě z krize liberální
demokracie, která ovlivnila evropskou společnost především ve třicátých letech. Oba protichůdné
jevy si vzájemně poskytovaly živnou půdu: bezmezná demagogie jedněch a fašistické sympatie druhých,
přičemž, „demagogie prvních slouží k ospravedlnění fašismu druhých a naopak“.[46] Komunisté i
fašisté těžili z téhož - z problémů, které přináší demokraticky provoz: z fungování
parlamentarismu, z růstu korupčních jevů, znechucení ze zákulisních jednání, na nichž byla
domlouvána jednotlivá politická rozhodnutí. A samozřejmě: z ekonomické krize, provázené masovou
nezaměstnaností a vážnými sociálními problémy, z oné, řečeno s Aronem, tíživé „nesnadnosti
demokratických režimů“.

II. KONTROLNÍ OTÁZKY

1. Termín totalitarismus v r. 1925 poprvé použil

a) Hitler

b) Mussolini

c) Stalin

Správná odpověď: b)

2. Normativní pojetí totalitarismu je příznačné pro dílo

a) E. H. Carra

b) R. Arona

c) G. Sartoriho

d) J. Talmona

Správná odpověď: a), d)

3. Pojetí totalitarismu jako specificky moderního fenoménu je spjato s dílem

a) F. Neumanna

b) J. Linze

c) K. Poppera

d) H. Arendtové

Správná odpověď: b), d)

4. Klasické vymezení totalitarismu nabízí kniha C. Friedricha a Z. Brzezinkého

a) Totalitarian and Authoritarian Regimes

b) Totalitarianism

c) Totalitarian Dictatorship and Autocracy

d) Theory of Democracy

Správná odpověď: c)

5. Základním kritériem odlišnosti nedemokratických režimů podle Sartoriho je

a) Míra kontroly společnosti a schopnost vytvořit konsekventní ideologii

b) Intenzita násilí

c) Stupeň kontroly hospodářství

d) Existence jediné strany

Správná odpověď: a)

6. Nejvýznamnějším soudobým teoretikem autoritářských režimů je

a) R. Aron

b) J. Linz

c) H. Maier

d) J. Rupnik

Správná odpověď: b)

7. Pojem omezený (limitovaný) pluralismus odkazuje k modelu

a) totalitního režimu

b) autoritářského režimu

c) totalitního i autoritářského režimu

Správná odpověď: b)

8. Termín „sekulární náboženství“ se objevuje v díle

a) K. Marxe

b) V. I. Lenina

c) R. Arona

d) E. Voegelina

Správná odpověď: c)

9. T. W. Adorno se proslavil

a) klasifikací nedemokratických režimů

b) zkoumáním tzv. autoritářské osobnosti

c) vytvořením typologie zhroucení demokratických režimů

Správná odpověď: b)

10. K autoritářským režimům „organického etatismu“ řadíme

a) Rakousko v letech 1934 až 1938

b) Salazarovo Portugalsko

c) Mussoliniho Itálii

Správná odpověď: a), b)

III. POUŽITÁ LITERATURA

Adorno, T., W. et al., The Authoritarian Personality, New York, Norton 1969.

Arendtová, H., Původ totalitarismu, I-III., Praha OIKOYMENH 1996.

Aron R., Demokracie a totalitarismus, Brno, Atlantis 1993.

Aron R., Dějiny 20. století, Praha, Academia 1999.

Balík S., Totalitární a autoritativní režimy, in: Hloušek V., Kopeček L., Demokracie (Teorie,
modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie), Brno, Masarykova Univerzita, MPÚ
2004.

Balík S., Kubát M., Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004.

Carr, E. H., The Soviet Impact on the Western World, Macmillan, New York 1949.

Dvořáková V, Kunc J., O přechodech k demokracii, Praha, SLON 1994.

Friedrich C. J. (ed.) Totalitarianism, Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1954.

Friedrich, C. J., Brzezinski, Z., Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Harvard University
Press, Cambridge, Mass. 1956. 2. vydání revidoval C. Fridrich, Cambridge, Mass., Harvard University
Press, 1965.

Hobsbawm E., J., Věk extrémů, Krátké XX. století, Praha, Argo 1998.

Holzer, J., Balík, S., Postkomunistické nedemokratické režimy. Brno : Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2007.

Linz J. J., Totalitarian and Authoritarian Regiems, in: F. I. Greenstein – N. W. Polsby (eds.),
Handbook of Political Science, vol. III., Addison- Wesley, Reading, Mass., 1973.

Linz J. J., Stepan A., The Breakdown of Democratic Regimes: Cisis, Breakdown, and Reequilibration,
The John Hopkins University Press, Baltimore 1978.

Linz, J. J., Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder-London, Lynne Rienner Publishers,
2000.

Lipset, S., M., Political Man. The Social Bases of Politics. Baltimore: The John Hopkins University
Press, 1981.

Maier H., Politická náboženství, Totalitární režimy a křesťanství, Brno, CDK 1999.

Neumann, F., The Democratic and the Authoritarian State, Galncoe, Free Press 1957

Nolte E., Fašismus ve své epoše, Praha, Argo 1998.

Novák, M. (ed.), Komunismus a fašismus, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
2002.

Novák, M., Mezi demokracií a totalitarismem, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický
ústav 2007.

O´Sullivan, A., Fašismus, Brno, CDK 1995.

Popper, K. R., Otevřená společnost s její nepřátelé, 2. sv., Praha , Oikoymenh 1994.

Rataj, J., O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice
1938-1939, Praha, Karolinum 1997.

Rupnik, J., Dějiny Komunistické strany Československa, Od počátků do převzetí moci, Praha, Academia
2002.

Sartori G., Teória demokracie. Bratislava, Archa 1993.

Schapiro, L., Totalitarianism. Key Concept in Political Science. London: The Pall Mall Press 1972

Talmon, J. L., O původu totalitní demokracie, Politická teorie za francouzské revoluce a po ní,
Praha, SLON 1998.
________________________________

[1] H. Arendtová, The Origins of Totalitarianism, New York, Harcourt, Brace and Co. 1951, C. J.
Friedrich (ed.) Totalitarianism, Harvard University Press, Cambridge, Mass. 1954. C. J. Friedrich,
Z. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
1956. 2. vydání revidoval C. Fridrich, Cambridge, Mass., Harvard University Press, 1965.

[2] V. Dvořáková, J. Kunc, O přechodech k demokracii, Praha, Slon 1994, s. 38 – 39. Srov. S. Balík,
M. Kubát, Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 36-37.

[3] F. Neumann, The Democratic and the Authoritarian State, Galncoe, Free Press 1957, H. Arendtová,
The Origins of Totalitarianism, New York, Harcourt, Brace and Co. 1951 (česky: Původ totalitarismu,
I-III., Praha OIKOYMENH 1996), J. Talmon, The Origins of Totalitarian Democracy, London, Secker &
Warburg 1952 (česky O původu totalitní demokracie, Praha, SLON 1998), E. H. Carr, The Soviet Impact
on the Western World, Macmillan, New York 1949. K. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé
I.-II., Praha, OIKOYMENH 1994. V českém prostředí se tématu důkladně věnoval Vladimír Čermák v 1.
svazku práce Moderní demokracie (Praha, Academia, 1992).

[4] „Klasickému“ sporu o definici totalitarismu se vymyká směr uvažování, poukazující na genetickou
příbuznost totalitarismu a náboženství, na gnostický charakter totatalitarismu, resp. na jeho
náboženskou inspiraci (Eric Voegelin, Hans Maier).

[5] Tento „standardní“ výčet, vycházející z Fridrichova pojetí, byl později rozšířen o centrálně
řízenou ekonomiku a ještě později doplněn o expanzionismus a politickou kontrolu soudnictví.

[6] C. J. Friedrich, Z. Brzezinski, Totalitarian Dictatorship and Autocracy Cambridge, Mass.,
Harvard University Press, 1965 (2. revidovené vydání), srov. C. J. Friedrich (ed.) Totalitarianism,
c. d., s. 52-53, Říchová, Přehled…,c. d., s. 228-230, S. Balík, M. Kubát, Teorie a praxe
totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 36-37.

[7] Někteří kritici pochybovala vůbec o tom, zda jde o natolik výlučný a unikátní soubor znaků, aby
opravňoval k odlišení totalitních diktatur od jiných režimů.

[8] G. Sartori, Teória demokracie, Bratislava, Archa 1993.

[9] Sartori, Teória…, c. d., s. 196.

[10] G. Sartori, Teória…, s. 199.

[11] Cit. dle Balík, Kubát, c. d., s. 37-38.

[12] S podobným pojetím se takříkajíc z opačné strany setkáváme u Dahlovy koncepce „reálné
demokracie“ (polyarchie). Také Dahl vymezuje ideální konstrukce krajních forem státu, demokracie a
totalitarismu, k nimž se autentické režimy kvalitativně jen blíží.

[13] Sartori, Teória…, s. 204.

[14] Z hlediska svého ideologického zakotvení se fašismus a komunismus mohou jevit jako příbuzné
fenomény, které se, každý z odlišných hodnotových pozic, pokoušejí reagovat na realitu moderny
naplňované v liberální demokracii. Komunismus i fašismus vzešly z půdy liberálního systému, který
se po válce dostal do těžké krize. Obě ideologie představují radikální výhonek antiliberálního
evropského myšlení (Srov. např. E. Nolte, Fašismus ve své epoše, Praha, Argo 1998).

[15] E. Nolte, Fašismus…, c. d., 53.

[16] R. Aron, Dějiny XX. Století, s. 210 – 211.

[17] G. Sartori, Teória…, c. d., s. 188-189.

[18] Sartori, Teória…, c. d., s. 191. Srov. též Dvořáková V, Kunc J., O přechodech…, c. d., s. 46.

[19] Srov. Novák, c. d., s. 91-92.

[20] Adorno vyslovil hypotézu, že polická přesvědčení jsou výrazem hlubokých vrstev osobnosti. Mezi
složkami autoritářství Adorno jmenuje 1) lpění na konvencích, 2) podřízení principu vyšší autority,
3) autoritářskou agresivitu (odsuzování osob, které se neřídí konvencemi), 4) odmítání přílišného
rozvoje subjektivity a představivosti (antiintracepci), 5) sklon k pověrčivosti a stereotypům, 6)
destruktivní duch, 7) pesimismus (víru, že svět je ohrožen katastrofami), 8) přehnaný zájem o
sexuální oblast (Adorno, 1969).

[21] J. J. Linz An Authoritarian Regime: Spain, in: E. Allardt – Y. Littunen (eds.), Cleavages,
Ideology and Party. System. Contribution to Komparative Political Sociology. The Academic
Bookstore, Helsinky 1964. J. J. Linz, Totalitarian and Authoritarian Regiems, in: F. I. Greenstein
– N. W. Polsby (eds.), Handbook of Political Science, vol. III., Addison- Wesley, Reading, Mass.,
1973 (resp. Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder: Lynne Rienner Publishers, 2000, J. J.
Linz, A. Stepan, The Breakdown of Democratic Regimes: Cisis, Breakdown, and Reequilibration, The
John Hopkins University Press, Baltimore 1978.

[22] Linz, An Authoritarian…, c. d., s. 297, Týž Totalitarian …2000, c. d., s. 159. Srov. B.
Říchová, Moderní…, c. d., s. 238-239, Dvořáková, J. Kunc, O přechodech…, c. d., s. 49.

[23] Na tuto skutečnost upozorňuje také H. Arendtová, Kořeny…, c. d., s. 437.

[24] Linz, Totalitarian…, 2000, c. d., s. 159-162, Srov. Balík, Kubát, Totalitní…, c. d., s. 52.

[25] Dvořáková, Kunc, O přechodech…, c. d., s. 50.

[26] Linz, Totalitarian…,2000, c. d., s. 168-171, Srov. Balík, Totalitní…, c. d., s. 270-271.

[27] Linz ,Totalitarian…,2000, c. d., s. 162-165.

[28] Vynikající analýzou tohoto fenoménu je práce Petra Fidelia Řeč komunistické moci, Praha
Triáda, Praha 1998.

[29] Linz, Totalitarian…, 2000, c. d., s. 165-168.

[30] Přehled převzat z Dvořáková, Kunc, O přechodech…, c. d., s. 51.

[31] Srov. např. R. Dahl, Polyarchy, New Haven, Yale, University Press 1971, G. A. Almond, S.
Verba, Civic Culture Revisited, Boston 1980.

[32] D. Rustow, Transitions to Democracy: Towards a Dynamic Model, Comparative Politics, 1970/2, s.
337-363.

[33] Cit podle Dvořáková, Kunc, Přechody…, c. d., s. 8.

[34] Tamtéž, s. 26

[35] J. J. Linz, A. Stepan, The Breakdown of Democratic Regimes: Crisis, Breakdown, and
Reequilibration, The John Hopkins University Press, Baltimore 1978.

[36] Linz a Stepan z mnoha existujících pojetí demokracie uznávají zejména rozlišené na demokracie
majoritní a konsensuální, jak je propagoval mj. Arendt Lijphart. Autoři si všimli, že studované
případy zhroucení demokracií se téměř zcela kryjí s demokraciemi majoritními.

[37] Linz, Stepan, Breakdown…, c. d., s. 4-5.

[38] Klimek, Velké dějiny…, XIV.., s.10.

[39] E. Hobsbawm, Věk extrémů…, c. d., , s. 117.

[40] Týž, s. 121-124.

[41] J. J. Linz, Totalitarian and Authoritarian Regiems, in: F. I. Greenstein – N. W. Polsby
(eds.), Handbook of Political Science, vol. III., Addison- Wesley, Reading, Mass., 1973, s. 277,
306-313.

[42] Hobsbawm, Věk…, c. d., s. 124.

[43] R. Aron, Válka a totalitní stát, in: Dějiny XX. století, Praha, Academia 1999, s.124.

[44] R. Aron, Válka…, c. d., s. 128.

[45] Srovnej Nolte, Fašismus…, c. d., s. 55.

[46] R. Aron, Válka…, c. d., s. 147.